Jak jsem honil medvědy na Kamčatce

Část I.

Letadlo se pomalu blížilo k pevnině. Spěšně jsem načmáral své jméno na papír. To aby mne po příletu do Elizova poznali ruští myslivci. Letadlo klidně přistálo a my vystoupili mimo letištní prostor. Čekali jsme na zavazadla a své známé. Na mne čekali jen taxikáři, připravení mne oškubat o poslední rubl.

„Zatracenej Žeňa!“ Hned jsem tušil, že všechno bude jinak. Ještě v 17 hod moskevského času předminulého dne zoufale volal z Moskvy na lovecké zastoupení v Petropavlovsku. Tam však byla hluboká noc a nikdo nezvedal telefon. Alespoň ne ten z Moskvy...

„Nic se neboj, napiš jméno v azbuce a budou tě očekávat. Vše je zajištěno, nocleh, chata, charošo pokúšaješ“, odpovídal Žeňa na můj nedůvěřivý pohled.

Po delší chvíli čekání jsem se vzdal taxikářům. Ti jsou k cizincům všude stejní. Všichni předpokládají, že jsme přijeli jen a jen proto, abychom utratili všechny peníze.

„Chtěl bych nějaké levnější ubytování v Petropavlovsku a pak si zajet na jednu adresu,“ požádal jsem toho nejdotěrnějšího. Po chvíli smlouvání jsme se dohodli na nestydaté ceně 600 rublů, která se po ukončení přepravy vyšplhala na 800 rublů. Prý za telefon a čekání u hotelu.. Mávl jsem nad tím rukou. Střechu nad hlavou, pro případ potřeby, jsem měl i když jsem zatím netušil, že spím v námořnickém hodinovém hotelu, ležícím na pověstné „Partizánské 31“.

K „ochotníkům“ do kanceláře jsem dorazil odpoledne s výmluvným: „Tak tady mne hoši máte…“.

Šéf „ochotnického“ svazu neskrýval svůj úžas. Žádného Žeňu neznal, nikdy o něm neslyšel a nic pro něj nezařizoval. A o Čechovi? Tak o něm také neslyšel. S Moskvou si to však „rozházet“ nechtěl. Na svazu byly právě volby a člověk nikdy neví...

Láhev lahodné Becherovky, nabídnutá v mrazivé minutě ticha, prolomila ledy.

„A co že jste to vlastně chtěl vidět?“, řekl po chvilce přemýšlení.“Tah lososů? A fotografovat medvěda?? Hmmm. No - tak to se dá určitě zařídit. Máme tu jedno jezero, kde tah lososa (něrky) právě končí a vašeho medvěda, toho taky určitě uvidíte. Přijďte zítra, my vás tam dovezeme. Nic vás to nebude stát, jen základní náklady. Překladatele, jak slyším, nepotřebujete.“

Ty „základní náklady“, na 4 dny, bez stravy – jak jsem pro jistotu zdůrazňoval - činily pouhých 400 amerických dolarů!!!

„Zatracenej Žeňa!“, pomyslel jsem si znovu. Požadovanou částku jsem však zaplatil bez mrknutí oka a očekával věci příští. Vše už ale šlo jak na drátkách. Cestou mi průvodce ukázal na hájovně v Pinočevu dva medvědy, uvázané na řetězu. Abych viděl, jak vypadají, až je doopravdy potkám. Pak jsme, asi za dvě hodiny, dojeli k „mé“ hájovně na jezeře.

Ivan, místní jager, byl mladý, dvacetičtyřletý muž. Když pochopil co chci, pobídl mne, abych si uložil věci a připravil lůžko - na půdě -, že za hodinu vyrazíme…

Řidič odjel a já s mladým hajným nabral směr k jezeru. Doprovázely nás jen dvě lajky, šikovní a nebojácní psi.. Na motorovém člunu jsme přepluli jezero a zastavili u ústí říčky Bystrá. Dál pak už jen pěšky. Bylo pozdní odpoledne a já se začal aklimatizovat. Jedenáct hodin časového rozdílu mezi Prahou a Kamčatkou mi zatím nedělalo potíže.

Rozsáhlým údolím vedly chodníčky, směřující od březového lesa přes tundrový porost k říčním břehům, hustě porostlých nízkou vrbou. Chodníčky byly početné, široké a v porovnáním s tím, co dokážou v kukuřici divoká prasata, „udržované“ . Co chvíli jsme narazili na hromádku medvědí kákošky. Břeh byl od medvědů doslova udupán. Říčka v údolí tvořila divoké a nepředvídatelné meandry. Chůze po jejím břehu však byla snadná, nikde kopřivy, jen množství různých vedlejších říčních ramen nás nutilo k častému přezouvání a brodění se vodou.

Když se ozvalo krkavčí zakrákání, Ivan zpozorněl: „Bude tam medvěd.“ A zamířil za krkavcem. Psi zmizeli a před námi, ve vzdálenosti asi šedesáti metrů, se na břehu skutečně objevil můj první rybařící medvěd. Prudce se vztyčil a podíval se k nám. Byl obrovský. A milý. Něco, jako ten dobrosrdečný olympijský míša. Jen mnohem větší, s krásně kulatými oušky. Bystře zhodnotil situaci a mohutným bočním skokem zmizel ve vrbovém houští. Úchvatný zážitek. Ani jsem neměl čas mít strach. A fotografovat? Vyloučeno. Vše bylo dílem okamžiku. Štěkot psů, který se poté ozval, naznačil, že se psi s medvědem setkali a teď se jej snaží zastavit. Po chvíli štěkot zanikl.

Tak tady tedy pokřik krkavce znamená blízkost medvěda. Budu si to pamatovat.

Pokračovali jsme v cestě. Psi se k nám po chvíli přidali a pobíhali kolem. Asi po hodině chůze Ivan opět zasykl a já viděl ve vzdálenosti asi padesáti metrů druhého rybařícího medvěda. Také on se prudce napřímil. Poměřil s námi ramena, ale už tu byli psi a nepříjemně na něj doráželi. Mohutný skok a i on zmizel ve vrbách. Oddechl jsem si. Ale naježily se mi všechny chlupy…

Snímky, zatím nic moc. Karel Hájek by mne nepochválil. Já byl ale nadšen. Viděl jsem opravdové kamčatské medvědy. A také první lososy, po dvou až deseti táhnoucí průzračným tokem ke svému trdlišti. Ryb již bylo opravdu málo. Přesto se po břehu ještě povalovaly vysušené hlavy nebo ploutve, coby pozůstatek po medvědích hodech. Místy bylo vidět igelitové pytle, neklamné znamení, že toto místo bylo rájem pytláků, lovících ve velkém množství něrku kvůli jejím ikrám.

Druhý den jsme vyrazili dopoledne. Psi zůstali doma, aby medvědy „zbytečně“ neplašili. Opět loďkou k ústí Bystré a dále tundrou a vrbovým houštím. V říčních ramenech bylo vidět více lososů a v jedné průzračné tůni obrovské množství velkých golců, lososovitých ryb. Po poledni jsme opět uslyšeli krkavce. Ivan ihned změnil směr. Šel jsem za ním asi tři metry, skrčen v hustém, nicméně průchodném porostu. A pak se to stalo.

„Foť!!!“ tlumeně vykřikl. Nic jsem neviděl. V houští byl slyšet jen hrozný lomoz a lámání vrbových kmenů. A pak, asi na patnáct metrů, jsem spatřil běžící ohromnou hromadu kožešin, přes kterou nebylo vidět. A viděl jsem i pobledlého Ivana. S medvědem se téměř srazil. Byli od sebe tři metry, ale medvěd ustoupil. Byl obrovský. Určitě více jak 600 kilo živé váhy. Lehce ve mně zamrazilo. Kdyby medvěd zaútočil¨, neměl Ivan šanci. Utřel jsem si pot, zahnal komáry a vytáhl z kapsy dárek od mé kanadské kamarádky. Sprej proti medvědům. Pevně jsem jej uchopil, stiskl zuby a vyrazil dál za Ivanem…

Překvapivé bylo, že všichni medvědi po setkání rychle vyklidili prostor. Bylo sympatické, že žádný nechtěl dělat problémy nám ani sobě. Myslím, že za tím byly zkušenosti s pytláky. Stát se mi totéž v Kanadě, byla by to asi moje poslední chvilka.

„Jsou nažraní“, poznamenal Ivan.

A vlastně proč ne. Loví vlastně pouze rybu. Lososí tah zde probíhá v různých vlnách nepřetržitě od jara do podzimu. Medvědi se, jakmile jim začne téct do brlohu, probudí a zamíří k řece na rybalku . Zde vydrží až do pozdního podzimu. A žerou a žerou.

Opět jsme nacházeli igelitové pytle a spousty medvědích stop. Mezi nimi byla jasně znát i medvíďata. Medvěžonka s mámou jsem však potkat nechtěl.

Bylo již pozdní odpoledne a Ivan zamířil do tundrového porostu se spoustou různých druhů borůvek. Opravdu jsme si pochutnali. Nejlepší byla žimolosť. Snad jen ti komáři byli trochu dotěrní. Po postříkání sprejem se to ale nechalo snést.

Šli jsme pohodlně travnatým porostem, když před námi z vrbového houští vyrazil čtvrtý medvěd. Měl dost napilno. Také on, když nás spatřil, postavil se bleskem na zadní, poměřil se s námi a upaloval zase pryč.

Pátý medvěd byl daleko. Byl téměř celý bílý, Ivan řekl, že je starý. Možná starý byl, byl ale také stále ostražitý. I on si nás prohlédl a rychle zmizel v březovém lese.

Pomalu jsme se spřátelili. Ivan zde měl na starost revír o přibližné rozloze 80 000 ha. V lovecké chatě bydlel sám a já byl pro něj tak trochu zpestření. Revír hlídal před pytláky, ale přitom neměl spojení s okolním světem. Elektrický proud ani klasický telefon zde žádný nebyl. Telefonovat mobilem mohl pouze z vrcholu nedaleké sopky, tam však musel doplout na loďce a pak ještě vyběhnout pod vrchol. Jinde signál nebyl. Neuměl jsem si představit, jak tento drobný chlapec, s měsíčním platem 4000 rublů a velkým kontrolním loveckým odznakem, chce legitimovat nebo dokonce zastavit či zadržet narušitele zákona. Měl jistě rád přírodu. Měl nadšení pro tuto práci, ale neměl lovecké ani lesnické vzdělání. Byl vyučený letecký opravář a věřil, že se k této práci vrátí. Nedávno se dal na pravoslavnou víru a optal se mne, co si o tom myslím a jestli jsem také pravoslavný. Zklamal jsem ho. Nechtěl věřit, že pocházím ze země, kde více jak 90 % populace jsou ateisté. Na světové problémy měl jednoduchá řešení. Proklínal Gorbačova a obdivoval Stalina. Občas poslouchal rádio. Noviny nečetl, snad jednou měsíčně. Ale těžko se v nich mohl orientovat. Všechny se dopravovaly do Petropavlovska letecky, s více jak týdenním zpožděním. Tiskly se v Chabarovsku, takže informace nebyly aktuální. Z tisku byla k dostání pouze Pravda. Kamčatskaja nebo Komsomolskaja. Moskovskaja zde chyběla.

Jeho informace o stavu zvěře v revíru byly jednoduché. Ryb bylo mnoho, medvědů mnoho, tetřevů mnoho. Nechápal, když jsem se optal, co je podle něj „mnoho“. Začali jsme spolu počítat. Tetřevů kohoutů zde nakonec bylo jen 30. Za to medvědů bylo v našem údolí kolem 30 kusů! Los žádný, na okolních horách dvě stáda sněžných beranů. Překvapivě se zde objevil vlk a rosomák. Viděli jsme také jakéhosi malého kura- kuropatku - s kuřaty. Něco jako koroptev. Kolik zvěře zde bylo loni, kolik před 10 lety nevěděl a nevěděli to ani jeho šéfové. Statistika zde byla v plenkách a poskytnuté informace nevěrohodné.

Obsah

• Část I.
• Část II.

Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.