Ráno vstáváme trochu dříve a jen co se zabalíme, zaplatíme dědovi oněch zbývajících 30 hřiven, vydáváme se na pouť k jezeru. Jsou to zhruba 2 kilometry v docela pěkným stoupání. Celý zpocení dobelháváme nahoru, kde první co spatříme je docela slušná restaurace (mají tu dokonce i televizi), ale WC nikde. K snídani si kupujeme naturálnyj čaj a pivo, rozbalujeme zásoby, protože než začnu, dám si svačinu, teda v našem případě spíš snídani. Hned co naplníme své žaludky, čeká nás okruh kolem jezera. Pořizujeme několik nádherných snímků.
(Pavel fotí jako blázen) a stejnou cestou jdeme zpátky.
Dneska je sobota, takže nemůžeme počítat s nějakým tím aftóbusem a musíme šlapat po svých. Honzkova balada, že vyhlášená Siněvirská koliba, kterou chceme také navštívit je co by kamenem dohodil je ve skutečnosti země vzdálená (i mistr světa v házení kamenem do dálky se někdy utne). Procházíme Siněvirskou Poljanou s jazykem na vestě a přemýšlíme, zda požádat o nějaký odvoz. Většinu problémů nám pomohl vyřešit vždy magazín, nebo zařízení podobného typu, tak neváháme a do jednoho vstupujeme. Jen co si přiťukneme s pivem a dáme se do řeči, přistupuje k nám jeden z domorodců a celkem slušně česky nás vítá na Ukrajině. Rabótal v Plzni a teď je na čas doma. Otevíráme naši slivovičku, rozlíváme do stachánků a připíjíme na "zdaróvě". Ptáme se ho na nějaký odvoz do Koločavy, neboť nechceme šlapat pěšky, když tu vede "silnice". Odchází někam ven a za nedlouho přichází s tím, že jeden jeho cimbur nám nabízí odvoz za 20 dolarů. Je to asi 25 kilometrů, ale ta částka nám vyráží dech. Zkoušíme smlouvat, nabízíme $ 10, on sestupuje na $ 15, naše poslední nabídka zní $ 12, on trvá na svém, což znamená, že pokračujeme po svých. Neujdeme ani kilometr a začíná krápat. Litujeme že jsme nepřijali nabídku i za tak vysokou cenu. Teď už nekrápe, ale pěkně lije. Utíkáme do lesa, kde natahujeme mezi stromy celtu a choulíme se pod ní. Máme docela slušný hlad. Rozbalujeme náš polní vařič, na kterým se postupně střídáme v ohřívání konzerv. Pavlova šošovica s párkom končí na jeho tričku a Sváťovi na klobouku. Fuldův zlehka připálený, nevyškrábaný guláš nachází nějaký voříšek, načež s ním uhání kamsi do dáli (asi jeho nejlepší bašta v životě). To už ale přestalo pršet, a tak pokračujeme cestou, necestou dále.
Znaveni konečně docházíme k Siněvirské kolibě, radostně vcházíme dovnitř, večeříme pivo a šašlik. Vedle u stolu sedí partička mladých lidí z Čech (první Češi na naší expedici). Jejich věk nás zaráží, protože nejstaršímu je 21 a nejmladší slečně sotva 17 let. Jestli my jsme dobrodruzi, tak oni jsou naprostý hovada. Rusky neznají ani slovo, holky neumějí uvařit čaj, natož polévku... Jen co dojíme, sháníme opět odvoz do Koločavy. Tentokrát ovšem úspěšně. Jakýsi málčik nás odveze za 40 hřiven (necelých 18 km).
V Koločavě vystupujeme už skoro za tmy u sochoy Ivana Olbrachta před místní školou a ptáme se prvního kolemjdoucího na Natálku. Ochotně nabízí, že tam jde kolem, ať jde někdo s ním. Jde náš hlavní vyjednávač, pan prezident Fulda. Zanedlouho přijíždí aftóbus značky Robur, zastavuje u nás, z něj vyskakuje náš vyjednávač se slovy: "nasedejte vy volové, máme ubytování!". Popojedeme asi 200 metrů a jsme na místě. Natálka nám půjčila domeček po dědečkovi. Chvilku pohovoříme, rozloučíme se s našimi hostiteli a uleháme ke spánku.
Máme s Natálkou domluvenou návštěvu muzea Ivana Olbrachta, tak se musíme trochu oholit a umýt, ať neděláme ostudu. Scházíme se nejdříve v magazíně a dáváme si pivko. Natálka nám vypravuje o problémech a starostech okolo vybudování penzionu z bývalé četnické stanice (někdejší československé prvorepublikové četnické stanice).
Od muzea ale nejsou klíče, protože se nachází ve škole a školnice je někde na drbech. Odcházíme tedy nejdříve k prohlídce budoucího penzionu a muzea, které tam chce Natálka přestěhovat. Je to opravdu krásná stavba, i když ještě není hotová, už teď se nám zamlouvá. A to prostředí okolo! No nemá to tady chybu...
Prohlížíme si nedaleký dřevěný kostelík, za kterým jsou pochováni četníci, které za své krátké éry zastřelil Nikola Šohaj loupežník, a potom se vracíme zpátky ke škole
Pozorujeme lidi jdoucí z kostela hned do magazínů, kde doplňují zásoby tekutin, hlavně asi vodky, protože zanedlouho se jakýsi chasník potácí po cestě, vedouce kolo, nebo kolo vedlo jeho? Školnice je konečně nalezena, a tak můžeme do muzea. Je zde taky jediná možnost k nákupu pohledů, čehož pochopitelně využíváme. Jsou sice vyrobeny v Čechách, ale proč ne. Po exkurzi se odebíráme přes magazín do domečku něco malého sníst, trochu vyprat špinavé ponožky a hlavně se připravit na večeři u Natálky.
Na návštěvu vycházíme trochu dříve, abychom koupili šampaňské a bonboniéru. Přicházíme včas, akorát na právě dovařený boršč. Jelikož přinášíme sebou vychlazenou českou vodku, Valerij neváhá a nalévá každému stachánek. Po boršči dostáváme ještě jakési opečené brambory s masem, které neměly chybu stejně jako (a na tom jsme se všichni shodli) nejlepší boršč, jaký měla možnost naše expedice ochutnat. Následovalo opět Natálčino vyprávění o Koločavě u šálku výborného mátového čaje a naší vodky. Předáváme zde také 60 dolarů jako sponzorský dar na dostavbu četnické stanice, z čehož má samozřejmě Natálka ohromnou radost. Poté se loučíme, děláme ještě foto před jejich aftóbusem a přes magazín, ve kterém si ještě dáváme pivko na dobrou noc, se vracíme do domečku.
Tento deník popisuje zážitky ze státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
**Neděle 30. 1. 2005** Je ráno a my míříme na Kibo Hut (4700m n/m). Je to 13 km a cesta trvá něco přes 5 hodin. Je cítit nedostatek kyslíku. Mladí viditelně zpomalují, některé bolí...
Čtěte více z deníku Výstup na Kilimandžáro, Kibo, Hut, Gillmans Point, Uhuru - Kilimandžáro den 11. a 12.
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: