Albánská republika je podle Ústavy z roku 1998 parlamentní republikou, unitárním státem s jednokomorovým parlamentem. V čele státu je prezident, nejvýše s dvojím pětiletým mandátem, volený v tajných volbách alespoň třípětinovou většinou všech členů parlamentu.
Ústavou z r. 1998 je v Albánii zaručena náboženská svoboda a koexistence různých vyznání. Církve jsou si rovny, žádná víra není oficiální. Stát je vůči jednotlivým náboženstvím neutrální.
Podle oficiálních údajů je Albánie označována za převážně muslimský stát. Ve skutečnosti vyznává přibližně 55 % populace až na výjimky jen některé z muslimských tradic a kulturních hodnot. Hlásí se tudíž spíše k islámské kulturní a sociální identitě než k vyznání jako takovému. Nezanedbatelný podíl v této skupině obyvatel tvoří tzv. bektašové, vyznávající směsici pohanských, křesťanských a islámských rituálů. Obvykle nedodržují ani tradiční zákaz požívání alkoholu či konzumaci vepřového masa. Islámský fundamentalismus není v AR aktuálním jevem, projevuje se jen výjimečně, byť v posledních letech má mírně vzrůstající tendenci vlivem návratu albánských absolventů univerzit v islámském světě. K pravoslaví se hlásí přibližně 15 % populace, převážně v jižní Albánii. Pravoslaví rovněž vnímá spíše jako kulturní a sociální identitu. 17 % obyvatel se hlásí ke katolické víře, která je mnohými vyznávána - na rozdíl od islámu a pravoslaví - v evropském kontextu nezvykle striktně, zejména v severní Albánii. Ke katolické víře se v ještě nedávné minulosti hlásilo jen 10 % obyvatelstva. Konvergence některých občanů z Islámu ke katolicismu, event. pravoslaví není v Albánii ojedinělá, opak je však řídkým jevem. V současnosti se počet katolíků prakticky ustálil, zejména v důsledku pokračující velké emigrace mládeže do zahraničí. Relativně silný katolický vliv souvisí s celkově přítomným vlivem Itálie na AR i nezanedbatelnými kontakty některých albánských regionů (Shkoder, Malesi i Madhe, Lezhe aj.) s Vatikánem. Aktivitám katolické církve poskytují zdaleka největší prostor rovněž i albánská média, zejména elektronická. Specifikem zůstává, že katolíci nejsou významněji zastoupeni v řídícím establishmentu. Nedávné jmenování předsedy Křesťanské demokratické strany Narda Ndoky ministrem zdravotnictví (březen 2007) je v tomto směru výjimkou. Přes 12 % obyvatel je bez vyznání, jen málokdo z nich se však veřejně hlásí k atheismu, který je silně zprofanován z dob diktatury E. Hoxhy. Zbytek obyvatel patří k nerozhodným.
Albánci z mateřské Albánie („albánští Albánci") jsou - na rozdíl od kosovských Albánců a Albánců z Makedonie - v otázce náboženského vyznání tradičně velmi tolerantní, a to i na poměry v mnoha vyspělých demokraciích.
Kompetentní mezinárodní orgány a instituce dávají Albánii v tomto směru za příklad balkánským státům i mnohým vyspělým zemím. Jedním z typických projevů náboženské tolerance je obecně vžitá tradice oslav všech církevních svátků bez ohledu na vyznání, jiným např. společné hřbitovy na mnoha místech Albánie či manželství osob s různým vyznáním, což obojí je např. v sousedním Kosovu či Makedonii jen obtížně myslitelné.
Albánie se aktivně zapojila do boje proti terorismu (vojenské mírové mise v Afganistanu, perspektivně v Libanonu) jakkoli ten pro ni není - na rozdíl od korupce a organizovaného zločinu (zejména pašování drog, žen a dětí či vozidel) - aktuální.
Albánie se v důsledku bezprecedentně těžkého historického dědictví potýká dosud s vážnou politickou, institucionální i ekonomickou krizí. Alarmující stav přetrvává především v infrastruktuře, energetice, fiskální politice, soudnictví ( korupce a s tím související obtížná vymahatelnost práva ) a v ekologii, jen malých příznivých posunů bylo dosaženo ve zdravotnictví a školství.
Po roce 1990 se do zahraničí uchýlilo podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí AR 40% obyvatelstva AR, resp. třetina obyvatel v produktivním věku: 600–800 tisíc albánských Albánců je v Řecku, 300 tisíc v Itálii, 150 tisíc v Německu, 150 tisíc v USA, 50 tisíc ve Velké Británii, 11,5 tisíce v Kanadě, po 5 tisících v Belgii a Turecku, po dvou tisících ve Francii a Rakousku, po 1,5 ve Švýcarsku a Holandsku ( tj. bez kosovských Albánců a Albánců z Makedonie). Emigrace se postupně stala klíčovým „průmyslovým odvětvím". Prostřednictvím albánských Albánců v emigraci proudí do Albánie denně cca 2,8 mil. EUR. Pokračující tendence k emigraci, zejména mladé generace, zůstává vážným celospolečenským fenoménem.
Po celé období pokračovaly spekulace kolem potřeby nové administrativní mapy AR, která by zohlednila demografické změny, k nimž došlo po dramatickém odlivu převážné části venkovského obyvatelstva do měst po revoluci v 90. letech minulého století. Současná mapa má 12 regionů, 65 municipalit, 308 komun a téměř 3 tisíce obcí. Ve 12 komunách přitom žije po necelém tisíci obyvatel.
Významným průvodním jevem vesměs chaotické urbanizace a „evropanizace" v některých regionech (centrum Tirany i některých dalších větších měst) je výrazný pokles porodnosti.
Po kritickém hodnocení komunálních voleb 2007 ze strany mezinárodního společenství vláda znovu slibuje, že co nejdříve zavede registr obyvatelstva a Albánce vybaví osobními průkazy. Dávno prošlé občanské průkazy z doby režimu E. Hoxhy mají v Albánii již pouze příslušníci starší generace. Pro praktické využití jsou nepoužitelné. Nejčastěji používaným identifikačním dokladem je až dosud rodný list, cestovní pas či řidičský průkaz.
Politický život v Albánii ovlivňují dvě hlavní strany - dříve vládnoucí Socialistická strana (SP) a Demokratická strana (DP), vítěz červencových parlamentních voleb v r. 2005. Možnost volit 140 poslanců jednokomorového albánského parlamentu z 27 stran a koalic mělo 2,8 milionu oprávněných voličů, z nichž se voleb zúčastnilo 56 %.
V parlamentních volbách v červenci 2005 zvítězila koalice 5 politických stran v čele s DP. Ta získala v novém, 140 členném jednokomorovém Parlamentu 81 mandátů, opozice představovaná hlavně SP, získala pouze 59 mandátů. Poprvé nezískala žádná z obou rozhodujících politických stran absolutní většinu.
Mezinárodní společenství včetně OBSE/ODIHR označilo průběh těchto voleb v zásadě za demokratický s tím, že mezinárodní standardy byly dodrženy jen částečně: volby proběhly v pokojné atmosféře s vylepšeným volebním zákonem, široké spektrum zúčastněných kandidátů a stran se zavázaly dodržovat všeobecně přijatá Pravidla chování, mediální pokrytí bylo korektní, Ústřední volební komise a Volební kolegium postupovaly profesionálně, nicméně přetrvávaly administrativně-technické problémy a následný proces sčítání hlasů a vyhodnocování stížností trval téměř dva měsíce.
Mimořádný kongres SP reagoval na nečekanou volební porážku v parlamentních volbách v červenci 2005 počátkem října téhož roku volbou nového předsedy. Premiér a dosavadní předseda SP Fatos Nano dodržel předvolební slib a vzdal se státních i stranických funkcí. Zůstává však poslancem, má nadále podporu některých socialistů a rád by kandidoval na post prezidenta, k čemuž však nemá potřebnou podporu ani v řadách vlastní strany.
Předsedou SP se stal primátor Tirany Edi Rama. Usiluje o transformaci SP v moderní levicovou stranu. Jednou ze zavedených změn je princip „jeden člen - jeden hlas" při volbě předsedy strany, jinou snaha zvýšit zastoupení žen ve stranickém vedení. E. Rama má zájem o sjednocení opozice, v jejímž čele by stanul. Přitom se čas od času střetá se zájmy svého spojence Ilira Mety, ambiciózního lídra Socialistického hnutí pro integraci (SMI), které se v průběhu let 2004–2005 vyprofilovalo v třetí nejsilnější politickou stranou v zemi.
Počátkem září 2005 prezident AR Alfred Moisiu pověřil předsedu DP Sali Berishu sestavením nové vlády, která vzápětí získala důvěru parlamentu. Oproti minulé vládě Fatose Nana došlo ke snížení počtu ministerských křesel z 19 na 16. K její první rekonstrukci došlo až po komunálních volbách v březnu 2007. Nejnovější personální složení kabinetu však spíše odráží úsilí S. Berishi konsolidovat řady vlastní Demokratické strany (DP) i vládnoucí koalice před nadcházejícími prezidentskými volbami v létě 2007 než snahu urychlit a zkvalitnit reformní proces v Albánii.
Základem vládního programu na léta 2005–2009 se stal populisticky laděný volební program DP přijatý na stranickém kongresu v dubnu 2005, slibující albánskému voliči „garanci rostoucího blahobytu", důslednou aplikaci reforem, konsolidaci legislativy, fungování právního státu včetně důsledného dodržování lidských a menšinových práv, aktivní bytovou politiku, snížení daní, růst zahraničních investic včetně jejich efektivního využití, růst veřejných investic, snížení rozpočtu vlády, rozvoj zemědělství, školství a zdravotnictví, zrychlení tempa integrace do NATO a EU.
Ambiciózní vládní program na období 2005–2009 v mnoha částech vůbec nezmiňuje mechanismy, jež by měly zajistit dosažení vytýčených cílů. V porovnání s programem předchozí vlády je komplexnější, razantnější a v mnoha směrech konkrétnější, zejména v oblasti boje s organizovaným zločinem a korupcí. Nelze mu upřít snahu o korektnost a objektivitu. Neneguje automaticky vše, čeho dosáhla Nanova exekutiva. V některých makroekonomických či zahraničněpolitických pasážích dokonce aktivity předchozí vlády hodnotí kladně a konstatuje připravenost na ně navázat a dále je rozvinout. V řadě jiných, zejména těch, které se týkají vnitropolitického a bezpečnostního vývoje, je však velmi kritický.
Program počítá s novelizací trestního zákona s cílem zintenzivnit boj s organizovaným zločinem a traffickingem, zejména pokud jde o pašování drog, obchodování s lidmi a praní špinavých peněz. AR bude nadále plnit všechny závazky v boji proti terorismu. Ke snížení „běžných forem" zločinnosti má přispět celá série zejména preventivních opatření. V albánských podmínkách mimořádně rozsáhlým a v praxi nesnadným, nicméně nezbytným úkolem je urychlené zavedení moderního informačního a dokumentačního systému, což znamená počítačově zpracovat registr obyvatel, majetku a pozemkového fondu a vybavit obyvatelstvo identifikačními průkazy. Tento krok mj. výrazně napomůže korektnosti příštích voleb.
Korupci jako ústřední celospolečenský fenomén si Berishova vláda vytýčila "zcela vykořenit" kombinací preventivních a represivních opatření. Vedle komplexního programu institucionálních a právních reforem orientovaných na evropské standardy se prakticky celým Programem prolíná záměr obnovit důvěru obyvatelstva ve státní instituce, které jsou hodnoceny jako zkorumpované, neefektivní a netransparentní.
Ve volebním systému Program nově slibuje možnost volit i Albáncům v zahraničí.
V oblasti decentralizace a lokální autonomie vláda hodlá skoncovat se všemi formami politické diskriminace lokálních orgánů. Program počítá s rozsáhlou reformou vlády a veřejné administrativy, v jejímž rámci má dojít k výraznému snížení počtu pracovníků a zvýšení výkonu celého aparátu, včetně rozvoje služeb občanům a zprůhlednění všech aktivit.
Na úseku majetkových práv mají být odstraněny všechny diskriminační restrikce, v maximální možné míře budou prováděny restituce. Kompenzace nemovitého majetku proběhne za jiná, stejně atraktivní místa či v hotovosti podle principů tržního mechanismu.
Všem etnickým menšinám budou zajištěna práva podle mezinárodních standardů, prioritou přitom bude zajištění práv Romům a Egypťanům, kteří byli dosud nejvíce diskriminováni.
Důsledné zajištění práva na informovanost a svobody médií se stává v Programu klíčovým atributem v boji s korupcí.
K vládním prioritám pro rok 2007 patří zejména další rekonstrukce dopravní infrastruktury, mj. hlavní komunikace mezi městy Fier a Lushnja, zahájení výstavby rychlostní silnice z přístavu Durres do Kukesu a Kosova, výstavba dálkového vedení mezi Elbasanem a Podgoricí (Černou Horou), Elbasanem a Ohridem (Makedonií) s cílem zajistit pro AR plynulejší dodávky elektřiny.
Na úseku lidských práv relevantní mezinárodní orgány a organizace vyzývají Albánii, aby věnovala větší pozornost problematice médií a přístupu k informacím, především aby přijala transparentní mediální legislativu s tím, že orgány zodpovědné za dohled nad médii a jejich regulaci musí mít jasně stanovené kompetence a složení. Dále apelují na zintenzivnění reformy zaostalého vězeňského systému, přijetí opatření k zamezení nehumánního zacházení se zadrženými policií. Nutná je bezodkladná implementace zákona o prevenci domácího násilí, zajištění školní výuky v menšinových jazycích a možnosti používat minoritní jazyk v kontaktu s veřejnou správou, urychlení procesu restitucí majetku zkonfiskovaného v éře komunismu a efektivnější zajištění práv dětí, zejména pokud jde o eliminaci dětské práce a problémů se školní docházkou.
Albánský parlament zůstává v důsledku téměř permanentních bojkotů ze strany opozice fórem k výměně politických názorů jen formálně, politické klima v něm bývá často vyhrocené a nekonstruktivní. Vládnoucí koalice pravého středu slibovala levicové opozici mnohem výraznější pole pro obhajobu a prosazování jejích názorů než tomu bylo před rotací moci po parlamentních volbách. K dílčím úspěchům parlamentu patří schválení několika klíčových zákonů, např. zákona o restituci a kompenzaci majetku, dodatků k volebnímu zákonu, balíku zákonů k potírání organizovaného zločinu, vylepšení vlastního jednací řádu či novelizace procedurálních pravidel. Řada nedávno schválených zákonů si však žádá nových změn. Počet stálých parlamentních výborů se snížil ze 13 na 8, ad hoc parlamentní výbor k evropské integraci se stal stálým výborem. Byla zřízena komise pro reformu legislativy s cílem zajišťovat koherentnost přijatých zákonů s domácí legislativou i právním systémem EU.
Albánie dosahuje prokazatelného pokroku zejména v oblastech zahraniční politiky, v níž významně přispívá k regionální stabilitě a spolupráci, v reformě ozbrojených sil a v některých, převážně makroekonomických ukazatelích.
Dílčí pokrok vykazuje při konsolidaci demokratického systému a v tržní ekonomice, jen velmi omezený pokrok pak v poklesu ilegální migrace a v boji s některými formami traffickingu, zejména s pašováním drog a nezákonným obchodem s lidmi. Pozitivní, ale rovněž jen dílčí posun zaznamenala v boji s korupcí. Pokračující vážné nedostatky při uplatňování právního řádu, účinnost administrativního aparátu zůstává malá.
V oblasti veřejné administrativy došlo k dílčímu zvýšení odborné úrovně profesionálního kádru. Vláda předložila parlamentu dodatky k Zákonu o státní (administrativní ) službě.
V oblasti justice je třeba zvýšit důvěru obyvatelstva, zajistit skutečnou nezávislost soudů, vymezit kompetence mezi Ministerstvem spravedlnosti a Nejvyšší radou spravedlnosti, zajistit důslednou realizaci soudních rozhodnutí.
Současná vnitropolitická situace v Albánii, otevřená zášť, sílící nervozita a obtížné navazování jakéhokoli dialogu mezi pozicí a opozicí jsou varovnými signály, že hlavní politické subjekty v zemi se utápějí v konfrontační politice.
Z iniciativy EU se koncem srpna 2006 podařilo přimět vedení vládnoucí Demokratické strany (DP) a nejsilnější opoziční Socialistické strany (SP) k několikadennímu obtížnému vyjednávání za zavřenými dveřmi, které vyústilo dne 31. 8. 2006 v podpis 12 bodové kompromisní dohody k řešení složité vnitropolitické situace. Vinou absence politické vůle se ovšem s aplikací dohody začalo až mnohem později, počátkem roku 2007 před komunálními volbami, a navíc jen dílčím způsobem.
Samotná dohoda se týkala dvou oblastí - médií a voleb. Oba problémy však řešila víceméně jen v "aritmetické rovině", nepřispěla k posílení nezávislosti rozhodujících orgánů a v rozporu s Ústavou je zpolitizovala. Navíc založila nebezpečný precedens pro budoucí řešení úzkých, přechodných stranických zájmů cestou ústavních změn.
Ústava byla doplněna tak, aby počet členů Ústřední volební komise (CEC) se zvýšil ze sedmi na devět. Mandát lokálních funkcionářů byl rozšířen ze tří na čtyři roky.
Celým vnitropolitickým děním prostupuje vážný institucionální střet mezi kabinetem na straně jedné a prakticky všemi nezávislými institucemi na straně druhé (Generální prokuratura, Nejvyšší státní audit, Nejvyšší soud, ombudsman, Kancelář prezidenta, Národní rada pro rozhlas a TV /NCRT/, Řídící rada rozhlasu a TV /SCART/, Nejvyšší rada spravedlnosti aj). Berishův kabinet se v boji proti korupci a zločinu postupně dostal do izolace.
Nejdramatičtěji probíhá spor mezi premiérem a generálním prokurátorem T. Sollaku, kterého S. Berisha opakovaně obvinil z přímé účasti na organizovaném zločinu a z korupce, aniž by však zveřejnil příslušné důkazy. Spor se negativně promítá jak ve vztazích mezi Generální prokuraturou a potažmo Nejvyšší radou pro spravedlnost na straně jedné a ministerstvy spravedlnosti a vnitra na straně druhé (což do jisté míry začíná paralyzovat celý systém justice), tak mezi premiérem S. Berishou a prezidentem A. Moisiu, který generálního prokurátora navzdory opakovanému naléhání premiéra neodvolal.
OBSE/ODIHR, EK, NATO i USA vyhodnotily komunální volby z 18. 2. 2007 jako "zmařenou šanci". Albánský establishment nepotvrdil, že je schopen zajistit volby v souladu s mezinárodními standardy. Politické strany a relevantní instituce při přípravě voleb, jejich vlastním průběhu i následném sčítání hlasů neprojevily potřebnou politickou vůli, vzájemnou důvěru ani nezbytný smysl pro korektnost. Nesplnily žádné z doporučení OBSE/ODIHR vzešlých z předchozích voleb. Vzniklé problémy nebyly řešeny včas a správně. V porovnání s parlamentními volbami v r. 2005 se tak tyto volby staly "krokem zpět".
Oba albánské politické bloky interpretují neúplné výsledky komunálních voleb jako své vítězství a kritiku mezinárodních subjektů buď bagatelizují či otevřeně odmítají, jakkoliv oficiální výsledky voleb jsou nadále v nedohlednu kvůli četným sporům a stížnostem v řadě volebních obvodů. Ocenit lze pouze profesionální, objektivní přístup médií, nestrannost policie a do určité míry i činnost Ústřední volební komise. Volební účast se pohybovala kolem 47%, v porovnání s předchozími volbami tak bylo nižší.
Vládnoucí koalice sice získala podle neúplných výsledků 49 % hlasů a zvítězila i plošně, avšak opozice s 41 % zvítězila v Tiraně a většině významných měst.
Znovu se ukázalo, že bez volebního registru, vybavení obyvatelstva občanskými průkazy a aktualizace volebních seznamů nebude možné standardní, demokratický průběh voleb v Albánii zajistit ani v budoucnu. V důsledku přetrvávající, mimořádně silné polarizace albánské politické scény se role mezinárodního společenství - aby k volbám vůbec došlo - znovu ukázala jako nutná a nezastupitelná.
Zahraniční partneři nicméně Tiranu vyzývají k urychlení reformního procesu, k okamžitému zahájení volební reformy. Upozorňují, že úspěch ratifikace Stabilizační a asociační dohody jakož i to, zda Albánie obdrží pozvánku do NATO na summitu Aliance v r. 2008, budou záviset na implementaci reforem a plnění evropských standardů .
Podle údajů delegace OBSE z r. 2007 v zemi působí 2 národní rozhlasové a 2 národní TV stanice, 46 lokálních rozhlasových a 69 lokálních TV stanic, 44 kabelových TV providerů, 1 satelitní TV stanice a 5 rozhlasových a 3 TV regionální stanice.
Jen málokterá z lokálních stanic obstojí v konkurenci. Tak vysoký počet TV stanic v 3,5 milionové nejchudší zemi Evropy tvoří snadno manipulovatelný a korumpovatelný mediální mechanismus, který si často zajišťuje prostředky z nezákonných aktivit.
Bez licence k vysílání působí velmi populární „Digit Alb“, zřízený v r. 2004. Sdružuje 40 TV kanálů všech žánrů. Očekává se, že do konce r. 2007 bude mít 200 tisíc předplatitelů. Je sledován zejména mladou generací.
Na trhu je běžně k dostání 25 deníků a 9 týdeníků, z toho pět novinových a 4 magazíny. Celkový náklad všech periodik nepřesahuje 100 tisíc ks.
V albánské metropoli působí 6 domácích tiskových agentur a na trhu jsou k dostání dvě desítky ústředních periodik a 9 časopisů. Sledovat lze 11 celoplošných rozhlasových stanic, 2 TV stanice s celostátní působností, 12 lokálních TV stanic a bez satelitu 3 TV stanice zahraniční ( Itálie, Francie, Řecko).
Parlamentní výbor pro sdělovací prostředky má 15 členů. Předkládá legislativní návrhy v mediální oblasti a dohlíží nad činností Národní rady pro rozhlas a TV (NCRT). Navrhuje její členy jakož i členy Řídící rady pro rozhlas a TV (SCART).
NCRT reguluje činnost elektronických médií, přičemž dbá o uplatňování zákona o veřejných a soukromých rozhlasových a TV stanicích z r. 1998. V zásadních otázkách, např. udělení rozhlasové či TV licence, rozhoduje nejméně 5 z celkového počtu 7 členů.
SCART dohlíží na činnost veřejného vysílání. Činnost tohoto orgánu je regulována Chartou albánského rozhlasu a TV z r. 2000. V současnosti má 7 členů. Podle politické dohody vládnoucí koalice s opozicí z r. 2007 se tento počet rozšíří na 11 členů, přičemž o zásadních otázkách bude muset rozhodovat nejméně 7 členů.
Alfred Moisiu zvolen 24. 6. 2002 (první pětiletý mandát)
ministři:
V parlamentních volbách v červenci 2005 zvítězila koalice 5 politických stran v čele s Demokratickou stranou (DP). Ta získala v novém, 140 členném jednokomorovém Parlamentu 81 mandátů, opozice představovaná hlavně Socialistickou stranou (SP), získala 59 mandátů. Poprvé nezískala žádná z obou rozhodujících politických stran absolutní většinu.
| Vládnoucí koalice | mandáty, % |
|---|---|
| Demokratická strana Sali Berisha | 45 ( 32,1 % ) |
| Zemědělská strana životního prostředí Lufter Xhuveli | 7 ( 5,0 % ) |
| Strana Unie pro lidská práva Vangjel Dule | 2 ( 1,5 % ) |
| Liberálně unionistická strana Arian Starova | 7 ( 5,0 % ) |
| Nová demokratická strana Genc Pollo | 2 ( 1,5 % ) |
| Křesťansko-demokratická strana Nard Ndoka | 7 ( 5,0 % ) |
| Republikánská strana Fatmir Mediu | 11 ( 7,9 % ) |
| celkem | 81 ( 58,0 % ) |
| Opozice | |
| Socialistická strana Edi Rama | 38 ( 27,0 % ) |
| Sociálně demokratická strana Skender Gjinushi | 7 ( 5,0 % ) |
| Socialistické hnutí pro integraci Ilir Meta | 5 ( 3,6 % ) |
| Strana demokratické aliance Neritan Ceka | 7 ( 5,0 % ) |
| Strana sociální demokracie Paskal Milo | 2 ( 1,4 % ) |
| celkem | 59 ( 42 % ) |
| Celkem (vládnoucí koalice + opozice) | 140 ( 100 %) |
Volební systém je kombinací většinového a proporcionálního systému. Do 140 členného jednokomorového parlamentu je voleno 100 poslanců (tj. 71 %) většinovým systémem v rámci jednoho volebního kola (v každém ze 100 volebních obvodů/zón je volen vždy jeden poslanec) a 40 poslanců, tj. 29 %, proporcionálním systémem prostřednictvím celostátní stranické/koaliční kandidátky. Zájmem je kompenzovat v maximální možné míře disproporce, které kombinovaný systém přináší. Přípustná odchylka v počtu voličů, které reprezentuje jeden poslanec, byla stanovena na 10 %. Volební práh u politických stran činí 2,5 %, u koalic 4 %.
Ústřední volební komisi je podřízeno 100 obvodních (zonálních) volebních komisí a 4.600 hlasovacích středisek. Při parlamentních volbách v červenci 2005 se poprvé sčítaly hlasy ve všech obvodních komisích souběžně.
Diskutuje se i případná změna mechanismu volby prezidenta. Ten musí být podle platné Ústavy zvolen nejméně 3/5 parlamentní většinou. Uvažuje se jak o změně kvalifikované většiny v prostou, tak o přímé volbě prezidenta, tj. fakticky o přeměně AR z parlamentní republiky ve stát prezidentského typu. To by znamenalo radikální zásah do Ústavy. Proti tomu vystupují malé politické formace, pro něž je volba prezidenta parlamentem jednou z mála šancí, kdy se mohou zviditelnit, resp. kdy mohou na půdě parlamentu sehrát skutečně relevantní roli.
Jednou z možných variant prezidentských voleb v červnu 2007 je jejich zneužití k vyhlášení předčasných parlamentních voleb. Podle stávající Ústavy v případě, že kandidát nezíská v 1. kole ve 140 členném parlamentu alespoň 84 hlasů, se volby do 7 dnů opakují. Pokud ani ve 2. kole nezíská 84 hlasů, následuje do 7 dnů 3. kolo. Ve 4. kole se rozhoduje nejvýše mezi dvěma kandidáty, z nichž vítěz musí mít rovněž alespoň 84 hlasů. Pokud neuspěje ani 5. kolo, parlament je rozpuštěn a do 60 dnů jsou vyhlášeny volby. Nový parlament volí prezidenta podle stejného mechanismu v analogickém časovém rozpětí s jednou podstatnou změnou - ke zvolení prezidenta již stačí pouhá nadpoloviční většina všech hlasů, tj. podpora alespoň 71 poslanců. Proces volby nového prezidenta musí být zahájen nejpozději 30 dnů před vypršením mandátu aktuální hlavy státu. tj. 24. 6. 2007.
Ukazuje se, že vládnoucí koalice může počítat nejvýše s cca 80 hlasy. (Při hlasování o řadě sporných zákonů měla dosud problém i s nadpoloviční většinou 71 hlasů). Na konsensuálním kandidátovi, který by získal 84 či více hlasů, se vládnoucí koalice není s to s opozicí domluvit. Opozice po komunálních volbách 18. 2. 2007 si uvědomuje, že zisk větších měst jí nezaručuje úspěch v případných předčasných parlamentních volbách. Ve svém dosavadním odhodlání dosáhnout předčasných voleb tak v současnosti polevuje a více se soustředí na posílení vnitropolitických pozic.
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
**Úterý 1. 2. 2005** Nádherné ráno. První pohled platí Kilimandžáru. Vrchol se ve vycházejícím slunci poprvé ukázal. Je nádherný. Znovu jej fotografujeme. A pak dál marškou dolů...
Čtěte více z deníku Arusha, Ashanti, Lodge - Kilimandžáro den 13. a 14.
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: