Příčiny přetrvávajících alžírských problémů sahají do doby boje za nezávislost a z něj vzešlé dominantní role armády, která po čtyři desetiletí od roku 1962 nepřistoupila na snížení svého vlivu a rozhodujícího podílu na moci. Armáda stála v pozadí všech státních převratů proti legitimní moci v novodobé alžírské historii. Nynější potíže jsou důsledkem dlouhého období totalitního systému vlády jedné strany, který vznikl při národně-osvobozeneckém boji a s pomocí armády postupně monopolizoval veškerou moc v zemi.
Oficiální státní představitelé, generálové a politici, kteří zemi vládli více než 30 let, nebyli nikdy povinni odpovídat se za své činy před veřejností. Tento systém a lidé, kteří jej cílevědomě upevňovali, přivedl postupně společnost k naprosté degradaci ve všech oblastech, vyvolal všeobecnou hospodářskou krizi a přivedl k degeneraci i samotné vojenské velení, které nese společně s totalitní „státostranou" FLN plnou odpovědnost za další národní tragédii, která se začala odvíjet v říjnu 1988 a, byť odeznívá, trvá dodnes. Události z roku 1988 byly vzpourou jednoho mocenského klanu, který se začal vymykat kontrole dosavadních manipulátorů a přímo ohrozil mocenské postavení tehdejšího aparátu. Tento konflikt paradoxně přispěl k náhlému politickému uvolnění a ve svém důsledku pak k povolení činnosti dalších politických stran. Došlo k tomu ovšem v prostředí rostoucí anarchie, politické uvolnění tudíž nemělo za následek růst demokratizačních změn, ale naopak podpořilo extrémistické cítění a způsobilo výrazný nárůst popularity islamistických stran. Tento trend byl sice v posledních letech oslaben nesmyslnými teroristickými činy, nicméně určité politické a sociální napětí ve společnosti nadále přetrvává.
Po těchto zkušenostech a všech negativních hospodářských, sociálních a politických důsledcích se nakonec armádní špičky rozhodly dosadit v dubnu 1999 do čela státu člověka, který by měl být schopen zemi stabilizovat - Abdelazize Boutefliku. Jeho případ znamenal rozchod s dosavadní praxí armádních špiček dosazovat do čela země lidi neschopné, zato však poslušné, a byl jasným projevem uvědomění si důsledků pokračování negativního vývoje. Bouteflika byl sice v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy působil patnáct let jako ministr zahraničních věcí, prominentem totalitního systému pod ochranou absolutní moci Houari Boumediena, v dalším období však poznal i stinnou stránku tohoto systému, když byl nucen uchýlit se po nástupu nového prezidenta do zahraničního exilu. Poznal tedy obě strany moci, což přispělo k jeho umírněnosti a učinilo jej přijatelným pro širší politické spektrum. Navíc ve svém dosavadním působení v prezidentské funkci prokázal sílu, rozhodnost, talent i silné charisma, tolik potřebné pro muže, jehož hlavním úkolem bylo a je dosáhnout vyřešení problémů s islamisty a zahájení reformních kroků.
Jeho působení v prezidentském úřadě dává naději, že se postupně podaří prohloubit demokratizační proces v zemi, realizovat privatizaci, posílit volný trh a oslabit roli armády.
Zahraniční diplomaté působící v Alžírsku se shodují v tom, že vývoj v zemi se postupně normalizuje. Dochází k upevňování demokratických struktur státu, prosazují se nezbytné ekonomické reformy, zlepšuje se finanční a platební situace země. Nadále ovšem přetrvává problém terorismu, který se pravděpodobně nepodaří úplně eliminovat ani v nejbližších letech.
Po získání nezávislosti v roce 1962 se Alžírsko stalo státem se systémem jedné vládnoucí strany - Fronty národního osvobození (FLN), která však tvořila jen politický plášť pro skutečného držitele moci - alžírskou armádu. FLN se ve svém programu odvolávala na budování socialismu alžírského typu, islám a vyhraněný nacionalismus.
Po svržení Ben Bellovy vlády v r. 1965 prosazoval nový prezident Boumediene budování socialismu cestou konfiskace majetku tzv. kolaborantů a kolonů, rozsáhlé agrární reformy a industrializace, představované mnohdy megalomanskými projekty. Počáteční úspěchy byly bohatě dotovány, především z příjmů za prodej ropy a zemního plynu.
Tato politika spolu s monopolem politické moci FLN zcela zákonitě poznamenala hospodářskou i politickou situaci země. Vznikl silný byrokratický aparát, charakterizovaný rozsáhlou korupcí, pohlcující značnou část příjmů státu.Politická a ekonomická krize zasáhly samu podstatu státu a vyvolaly na podzim 1988 sociální nepokoje, kterých využily ve svůj prospěch extremistické náboženské síly.
Ty byly představovány zejména integristickou Frontou islámské spásy (FIS), jež získala v komunálních volbách v červnu 1990 přes 55% hlasů a tím i kontrolu nad více než 70 % místních, okresních a krajských zastupitelstev. 25. prosince 1991, v prvním kole parlamentních voleb, zvítězila se značným náskokem, přičemž byl zcela reálný předpoklad, že v druhém kole by FIS mohla nakonec v parlamentu získat více než dvoutřetinovou většinu. Tato perspektiva vyvolala hlubokou politickou krizi a vedla armádu počátkem ledna 1992 ke zrušení výsledků voleb a k pozastavení konání druhého kola. Ihned poté došlo k odstoupení prezidenta Chadliho Bendjedida a k vytvoření Vysokého státního výboru (VSV), do jehož čela byl z exilu povolán Mohamed Boudiaf.
Byl rozpuštěn parlament a VSV nahradil veškeré zákonodárné a výkonné orgány země. Termín nových parlamentních a prezidentských voleb byl odsunut na neurčito. Rozhodující postavení ve všech oblastech si i nadále podržela armáda. Uvedený postup, který lze jednoznačně charakterizovat jako státní převrat směřující k likvidaci vítězné strany z parlamentních voleb, vyvolal rozsáhlé ozbrojené střety mezi vládními ozbrojenými silami a islamistickými skupinami, usilujícími o svržení dosazené vlády a nastolení islámského státu. I když intenzita střetů postupně slábne, trvají podnes a v průměru si denně vyžádají desítku obětí, především mezi bezpečnostními složkami.
Prvním pokusem o konečné vyřešení problému terorismu byl prezidentem Bouteflikou vyhlášený zákon o amnestii z června r. 1999. FIS prezidentův pokus o národní usmíření neodmítla, ale požadovala návrat na politickou scénu země. Ozbrojené skupiny FIS iniciativu prezidenta nepřijaly a pokračovaly nadále ve svých akcích. Zdá se, že obdobný osud měla i další prezidentova iniciativa „Charta pro usmíření a mír", po jejímž vyhlášení v r. 2006 opět výrazně vzrostla intenzita teroristické aktivity islamistů. V současné době však již FIS nemá lidský, vojenský ani ideologický potenciál k tomu, aby mohla převzít moc v zemi ozbrojeným bojem.
Existující politické strany reprezentují široké spektrum názorových proudů. Oproti roku 1988, kdy byly registrovány celkem 74 politické strany, bylo počátkem roku 1998 činných 46. Z těchto politických stran splnilo do konce března 1998 pouze 11 požadavky nového zákona o politických stranách, který stanovil podmínky registrace politických stran (konání řádného sjezdu politické strany, vypracování programu a informace o členství v jednotlivých provinciích). Předpokládá se, že počet stran na politické scéně by se měl v nejbližších letech ustálit na 12 až 15. V souvislosti s prezidentskými volbami v dubnu 1999, ve kterých kandidovalo 7 významných politických osobností (nejvíce v dosavadní historii ADLR), došlo v nejsilnější politické straně RND k rozkolu, kdy část členské základny odmítla podpořit vojenskými kruhy preferovaného kandidáta Abdelazize Boutefliku a postavila se na stranu dalších kandidátů. Důsledky této krize v RND se projevily v odštěpení části členské základny a vzniku nových politických stran. Z prezidentských voleb vyšla posílena především FLN a částečně také MSP, které se plně postavily za Boutefliku.
Alžírský parlament je dvoukomorový. Dolní komora - Národní lidové shromáždění - má 389 členů. První svobodné volby se konaly v červnu 1997 a jejich výsledkem byl vůbec první pluralitní parlament v alžírské historii, v němž bylo možno sledovat čtyři hlavní politické proudy: islamistický (MSP a En-Nahda), demokratický (RCD), umírněný s tendencí k usmíření s islamisty (FFS) a radikální (FLN a RND).
První volby do horní komory alžírského parlamentu (Conseil de la Nation) se uskutečnily v prosinci 1997. Horní komora má podle ústavy 144 členů, volební období je šestileté. Dvě třetiny senátorů byly zvoleny z řad členů místních a provinčních zastupitelstev (po dvou z každé provincie - celkem 96) a jedna třetina byla jmenována přímo prezidentem.
Absolutní převaha prezidentské strany - Demokratického národního shromáždění (RND) - a Fronty národního osvobození (FLN) v dolní komoře parlamentu i v místních a provinčních zastupitelstvech se odrazila také na vedoucí pozici obou těchto stran v horní komoře. Toto rozdělení neodráží zcela přesně skutečný rozsah vlivu jednotlivých politických stran v zemi. Opozice, vzhledem ke svému minoritnímu zastoupení, nemá reálnou šanci ovlivňovat hlasování v parlamentních komorách, kde jsou zákony přijímány prostou většinou v dolní a poté dvoutřetinovou většinou v horní komoře parlamentu.
V parlamentních volbách, konaných 30.května 2002, získala většinu křesel (199) strana FLN, jejíž generální tajemník Ali Benflis byl prezidentem pověřen sestavením další své vlády. Výsledky voleb však byly poznamenány do značné míry rekordní absencí voličů (účast ve volbách dosáhla pouhých 46 % oprávněných voličů), kteří ve velké míře vyslyšeli výzvy stran s velkou podporou v kabylských oblastech (FFS a RCD) k bojkotu voleb.
V květnu 2007 proběhly další řádné demokratické volby, které opět byly poznamenány nízkou účastí voličů a prakticky nezměnily poměr stran v parlamentu.
Abdelaziz Bouteflika byl zvolen alžírským prezidentem v dubnu 1999 po odchodu svého předchůdce generála Zerouala z politické scény. Od začátku patřil k největším favoritům voleb, během kampaně vystupoval jako kandidát národního konsensu. Zdůrazňoval nutnost dialogu jako způsobu řešení vnitropolitické situace a nevylučoval ani možnost účasti členů FIS na řízení země. Na druhé straně zdůrazňoval vedoucí roli armády. Za své priority považoval a stále považuje reformu státní správy, přechod od centrálně řízené ekonomiky k tržní ekonomice a reformu bankovního a finančního sektoru s cílem vytvořit lepší podmínky pro příliv zahraničního kapitálu.
Zatímco v oblasti vnitřní politiky Bouteflika zatím nedosáhl výraznějších úspěchů, neboť se mu nepodařilo zcela zastavit teroristické akce mající za cíl destabilizaci vnitřních poměrů, v oblasti mezinárodní politiky se mu v roce 2000, během nějž Alžírsko předsedalo OAJ, i v roce 2001 podařilo zvýšit mezinárodní reputaci Alžírska jako země, která se aktivně podílela zejména na řešení lokálních konfliktů na africkém kontinentu. Z hlediska transformace ekonomiky lze rovněž považovat za úspěch zahájení privatizace a restrukturalizace státního sektoru, především průmyslových podniků.
Prezident disponuje značnými ústavními pravomocemi. Plně kontroluje zahraniční politiku a resort obrany, jmenuje a odvolává předsedu a členy vlády a může rozpustit parlament. Pokud parlament schválí návrh nové ústavy, která umožní i třetí volební období prezidenta, je téměř jisté, že ve funkci setrvá i po roce 2009 na dalších pět let.
Předsedou vlády je od 24. 5. 2006 Abdelaziz BELKHADEM, který dříve zastával místo ministra zahraničních věcí. Jeho předchůdcem v období 9. 4. 2003–24. 5. 2006 byl Ahmed Ouyahia, ten byl premiérem již v letech 1995 až 1998. K největším pozitivním změnám však došlo za předsednictví Ouyahiova předchůdce Ali Benflise, ten byl v úřadu do srpna 2000. Vystřídal Ahmeda Benbitoura, odstoupivšího na protest proti postupu privatizace prosazovaným tehdejším ministrem pro státní účasti a koordinaci reforem (tj. privatizace) Temmarem, ministrem financí Benachenhou a ministrem energetiky a dolů Khelilem. Tento tým tří ministrů, kteří jsou nazýváni „prezidentovými muži", měl v Benbiturově vládě rozhodující slovo při prosazování reforem. Z ministrů odpovědných za ekonomické reformy, nazývaných "prezidentovi muži", zůstal na svém místě pouze ministr energetiky Chakib Khelil. Ministr financí Abdelatif Benachenhou byl nucen z vlády odstoupit a ministr privatizace Abdelhamid Temmar přešel na post ministra obchodu. V této funkci byl zodpovědný za přijetí Alžírska za člena WTO (k přijetí doposud nedošlo). V současné vládě vede Temmar ministerstvo průmyslu a podpory investic.
Od jmenování Benflise do čela alžírské vlády si prezident Bouteflika sliboval rychlejší prosazení politických, ekonomických i sociálních reforem, a to zejména v oblasti legislativní. Tento záměr se částečně podařil, neboť za relativně krátkou dobu od jmenování premiérem parlament odsouhlasil řadu vládních návrhů ve všech oblastech společenského života včetně tří významných ekonomických zákonů.
Jmenovité složení vlády je uvedeno v příloze.
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
**Úterý 1. 2. 2005** Nádherné ráno. První pohled platí Kilimandžáru. Vrchol se ve vycházejícím slunci poprvé ukázal. Je nádherný. Znovu jej fotografujeme. A pak dál marškou dolů...
Čtěte více z deníku Arusha, Ashanti, Lodge - Kilimandžáro den 13. a 14.
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: