První Ústava země vznikala ve 40. letech 19. století v období občanských válek po vyhlášení nezávislosti země. V platnost vstoupila 1. května 1853, vzorem jí byla Ústava USA z roku 1787 a Deklarace práv člověka z období Francouzské revoluce v roce 1789. Za 140 let existence byla čtyřikrát částečně modifikována.
Nová ústava z 22. srpna 1994 klade důraz na ochranu individuálních práv občana. Do textu byla zahrnuta i klauzule o suverenitě nad Falklandskými ostrovy (Malvínami), zavádí funkci ombudsmana a v oblasti lidských práv obsahuje i ochranu života od momentu početí, zákaz trestu smrti, zákaz cenzury a ochranu práv původního obyvatelstva.
Argentina je republikou prezidentského typu. Výkonná moc přísluší vládě, v jejímž čele stojí prezident, který jmenuje a odvolává jednotlivé ministry. Prezident a viceprezident (v době nepřítomnosti prezidenta jej zastupuje) jsou voleni přímou volbou na čtyřleté funkční období, s možností znovuzvolení na dvě za sebou jdoucí období. Vládu tvoří deset ministrů a ministr- koordinátor. V rámci ministerstev existuje funkce státních tajemníků.
Argentina má dvoukomorový parlament (Kongres).Volby do Kongresu jsou přímé (stejně jako volby prezidentské), účast ve volbách je povinná, za neomluvenou neúčast hrozí vysoké pokuty.
Horní komora - Senát - má 72 senátory, tři za každou provincii a tři za město Buenos Aires. Od roku 2001 je systém voleb do Senátu změněn podle nové ústavy z roku 1994, čímž se plně přešlo na šestileté volební období. Senátor musí být starší 30. let a mít argentinské občanství nejméně šest let před svým zvolením. Předseda Senátu je zároveň předsedou Kongresu, avšak obě komory vystupují samostatně. Každé dva roky je obnovována 1/3 křesel v Senátu a volba se koná zároveň s volbou poslanců dolní komory Kongresu. Předsedou Senátu je Daniel Scioli (Justicialistická strana - PJ), který je zároveň i viceprezidentem země.
Dolní komora - Poslanecká sněmovna má 257 poslanců, jejichž mandát trvá 4 roky. Každé dva roky se obměňuje polovina sněmovny v doplňkových volbách. Poslanec musí být starší 25. let a mít argentinské občanství nejméně čtyři roky před svým zvolením.
Předsedou Poslanecké sněmovny je Eduardo Oscar Camaňo (PJ).
V poslední parlamentních volbách (proběhly v 17. z celkového počtu 24 správních celků), které se konaly v říjnu 2005 se podařilo prezidentu Kirchnerovi upevnit svou pozici nejen jako hlavy státu, ale také jako předsedy Justicialistické strany. Kirchnerova frakce Fronta za vítězství vyhrála ve všech provinciích mimo Santa Fé a hlavního města Buenos Aires - kirchneristé tak získali většinu v Senátu (43 ze 72 křesel) a převahu také v Poslanecké sěmovně (122 z 257 křesel).
Po loňských říjnových volbách, které mají významnou indikativní hodnotu pokud jde o příští prezidentské volby v roce 2007, je převažující politický vliv v jednotlivých provinciích v Argentině rozdělen následovně: příznivci prezidenta Kirchnera a jeho Fronty za vítězství mají rozhodující vliv ve 14 provinciích, ostatní frakce Ju sticialistické strany jsou rozhodující silou ve 3 provinciích, ve 4 vládne opoziční Radikální občanská unie UCR, ve dvou rovněž opoziční menší strany pravého středu a v jedné provincii jsou u vlády socialisté.
Justicialistická strana (Partido Justicialista - PJ) (www.pj.org.ar)
Byla založena v roce 1944 generálem Juanem Domingem Perónem. Svou ideologickou orientací se v době?svého vzniku blížila národnímu socialismu nebo italskému fašismu i s průvodními projevy: populisticky zaměřenou politikou neúměrně vysokých sociálních výdajů, enormním růstem role odborů a protekcionistickými opatřeními na ochranu domácí ekonomiky. Vztah PJ ke katolické církvi byl v tomto období velmi negativní.
Ve druhé polovině 40. let a v 50. letech představovala PJ nejsilnější stranu v zemi, mimo jiné i díky demagogii svého vůdce a jeho charismatické manželky Evy Perónové a nedemokratickým metodám vůči konkurenčním stranám (PJ disponovala vlastní ozbrojenou složkou). Největším přínosem strany v tomto období bylo prosazení relativně moderní pracovní legislativy, která do té doby prakticky neexistovala, ale i rozvoj domácího průmyslu (v rámci politiky substituce dovozu). V roce 1955 byla strana vojenskou vládou zakázána, zakladatel strany J. Perón musel emigrovat a PJ až do 70. let pracovala v ilegalitě. V březnu 1973 jí bylo umožněno kandidovat v rámci koalice Frente Justicialista de Liberación Nacional (FREJULI Justicialistická fronta národního osvobození) v prezidentských volbách, v nichž její kandidát Héctor Cámpora zvítězil. Umožnil návrat bývalému prezidentovi Perónovi, který se po volbách v říjnu 1973 stal znovu prezidentem. Po jeho smrti v červenci 1974 se stala prezidentkou jeho druhá manželka Isabel. V tzv. „druhém období peronismu" nebyla PJ schopna vyřešit rostoucí ekonomické problémy (projevující se především inflací), ustupovala silnému tlaku odborů a vymkla se jí z rukou i bezpečnostní situace v zemi působila řada teroristických bojůvek, často představujících odštěpené radikální frakce samotné PJ. V březnu 1976 byla strana další vojenskou vládou zakázána a v důsledku rozpadu na několik frakcí prakticky přestala vyvíjet aktivitu. Silnému pronásledování byly vystaveny i perónistické odbory. Přesto jejich představitel uzavřel na jaře 1983 tajnou dohodu s armádou, která přislíbila podporovat PJ v blížících se volbách výměnou za promlčení zločinů spáchaných v době diktatury. V demokratických volbách v říjnu 1983 byl však kandidát PJ Italo Luder poražen.
V průběhu 80. let se v rámci PJ prosadilo konzervativně orientované křídlo (bývalý prezident a předseda strany Carlos S. Menem, bývalý předseda strany Alberto Kohan, bývalý ministr vnitra Carlos V. Corach, bývalý guvernér provincie Buenos Aires Eduardo Duhalde). Toto křídlo vybudovalo z PJ nejvlivnější politickou stranu. Její předák Carlos Menem byl v letech 1989 1999 argentinským prezidentem.
Po nástupu Eduarda Duhaldeho k moci (pouze jako dočasný prezident), došlo uvnitř PJ k vnitrostranickému boji mezi Menemistickým a Duhaldistickým křídlem.
Poté, co se v důsledku vnitrostranického boje Justicialistická strana neshodla na jednom prezidentském kandidátovi, šli do voleb (27. dubna 2003) tři prezidentští kandidáti, jenž reprezentovali tři proudy v této straně.
Prezidentem Argentiny se 25. května 2003 stal Néstor Kirchner (PJ).
Dnešní PJ je původním myšlenkám peronismu (www.peronismo.8m.com) značně vzdálená, populismus si však zachovala. Je členem Křesťanskodemokratické internacionály.
Radikální občanská unie (Unión Cívica Radical - UCR) (www.ucr.org.ar)
Byla založena v roce 1890. Významnými představiteli strany byli počátkem 20. století Hipólito Yrigoyen (v letech 1916 1922 a 1928 1930 prezident Argentiny; v roce 1930 byl svržen) a Marcelo de Alvear (prezident 1922 1928). Ve 40. a 50. letech představovala UCR nejvýznamnější opozici vůči Perónovi, její tehdejší vůdce Ricardo Balbín byl perónistickou vládou několikrát uvězněn. V roce 1963, kdy byla zakázána činnost PJ, zvítězil v prezidentských volbách kandidát UCR Arturo Illia. Jeho vláda se snažila omezit státní výdaje, pomalý postup se však stal záminkou pro další vojenský převrat v roce 1966. Ve volbách v roce 1973 nemohla UCR postavit vhodného protikandidáta z exilu se navrátivšímu Perónovi. Vojenský převrat v roce 1976 ji znovu poslal do ilegality.
Po smrti Ricarda Balbína se stal vůdčí osobností UCR Raúl Alfonsín, který zvítězil v demokratických volbách v roce 1983 a stal se prezidentem Argentiny. V roce 1989 byl další kandidát UCR (platná ústava neumožňovala znovuzvolení prezidenta) Eduardo Angeloz poražen ve volbách kandidátem PJ Carlosem Menemem.
Od druhé poloviny 90. let se postupně stal nejvýznamnějším představitelem UCR senátor za hlavní město (a později jeho starosta) Fernando de la Rúa, který zvítězil v prezidentských volbách v roce 1999. Předtím v létě 1997 uzavřením dohody UCR o volební alianci se stranou FREPASO vznikla tzv. Alianza, koalice, která sestavila vítěznou kandidátku pro prezidentské volby v říjnu 1999. Vláda prezidenta De la Rúy svůj mandát nedokončila a koncem roku 2001 za bouřlivých okolností odstoupila.
Fronta za solidární zami (Frente por un país solidario - FREPASO) (www.frepaso.com.ar)
Vznikla v roce 1993 odchodem osmi poslanců PJ a několika poslanců za UCR, kteří vytvořili blok Frente Grande. Ten se před prezidentskými volbami v roce 1995 spojil se stranou País bývalého senátora za PJ Octaviana Bordóna a s několika dalšími malými stranami socialistické orientace. Výsledný konglomerát byl nazván FREPASO.
Alternativa por una República de Iguales - ARI (www.elisacarrio.com.ar)
Alternativa por una Republica de Iguales (ARI) je novou stranou na politickém spektru Argentiny. Založena byla 17. května 2001 odštěpením od UCR. Ke dni 17. 4. 2003 měla v Poslanecké sněmovna parlamentu Argentinské republiky 11 poslanců. V Senátu zastoupení nemá, ale má zastoupení v provinčních parlamentech. Předsedkyní strany je prezidentská kandidátka Elisa Carrió. ARI by se na argentinském politickém spektru dala zařadit nalevo od středu.
Movimiento Federal para Recrear el Crecimiento - MFCR a Movimiento para el Cambio PRO (www.recrearargentina.org)
Na přelomu července a srpna 2002 se zformovala nová polická strana El Movimiento Federal para Recrear el Crecimiento. Vznikla sjednocením strany Movimiento Federal s Konfederací provinčích stran (Partido Renovador de Salta, Partido Demócrata Progresista, Partido Demócrata de Mendoza, Partido Federal, Partido Liberal de Corrientes, Partido Demócrata de la Ciudad de Buenos Aires, Partido Demócrata Liberal de Córdoba, Movimiento Popular Catamarqueňo, Unión Provincial de Entre Ríos, Partido de la Esperanza de la Provincia de Buenos Aires, Ciudadanos Independientes de Tucumán, Norte Federal de Jujuy). V čele strany stál Ricardo Lopez Murény. Strana má středopravý charakter a po volbách v říjnu 2005 má v Senátu 1 poslance. Následně se spojila s liberálně pravicovou stranou PRO. Nyní je v čele strany Mauricio Macri, který kandiduje na post předsedy vlády hlavního města Buenos Aires.
V jednotlivých provinciích existuje řada regionálních politických stran, jejichž vůdcové jsou vesměs zároveň členy některé ze tří největších stran.
Politická situace v roce 2005 byla stabilní a prezident Kirchner si i ve třetím roce vlády udržoval 70% podporu obyvatelstva.
V roce 2005 byly hlavními cíly Kirchnerovy vlády na domácí politické scéně udržení nastartovaného ekonomického růstu, boj proti korupci a kriminalitě, která se stala celospolečenským problémem. Prezident Kirchner se plně soustředil na získání jasné politické převahy svého křídla v PJ. To se mu podařilo dosáhnout vítězstvím v doplňujících parlamentních volbách v říjnu 2005, (obnova části Senátu a části Poslanecké sněmovny, volby proběhly v 17 z celkem 24 správních celků Argentiny).
Bezprostředně po volbách došlo i k výměně několika ministrů argentinské vlády. Konkrétně ministra zahraničních věcí, hospodářství,obrany a sociálního rozvoje za osoby blízké jemu nebo jeho straně. Tím si obsadil všechny vládní posty loajálními politiky.
Rok 2006 byl zvláště ve svém závěru již ve znamení předvolebního taktizování. Do popředí politické scény vstoupil třetí nejpopulárnější muž současné vlády viceprezident Argentiny Daniel Scioli ( na prvním místě popularity je prezident Kirchner, na druhém místě je jeho manželka Kristina Fernández de Kirchner, která je taktéž prezentována jako kandidátka na prezidentskou funkci). K dnešnímu dni však prezident Kirchner nepotvrdil svoji kandidaturu ani kandidaturu své manželky Kristiny za vládnoucí politickou stranu PJ (Partido Justicialista). Důvodem kandidatury viceprezidenta Scioliho na post guvernéra provincie Buenos Aires byla obava prezidenta Kirchnera, že za tuto významnou provincii bude kandidovat opoziční kandidát Mauricio Macri ze strany PRO. Jmenovaná provincie je totiž jednou z klíčových, neboť je svojí rozlohou a počtem obyvatel největší a nepočetnější na území Argentiny. Provincie má v rámci Argentiny nejsilnější a nejvyspělejší průmyslovou základnu. Na základě následných průzkumů byla potvrzena vysoká popularita Daniela Scioliho.
V posledního době se zhoršilvztah současné vlády a církve. Kořeny této konfrontace pramení z období vojenské diktatury, kdy podle vyjádření prezidenta Kirchnera, církev ne vždy postupovala správně a její představitelé nehájili vždy principy demokracie. Ovšem současný postoj prezidenta Kirchnera ke katolické církvi je potřeba vidět v souvislosti s hledáním vlastní cesty Argentiny v rámci celého demokratizačního procesu v Latinské Americe. Vláda Kirchnera se svými praktikami a prosazováním demokracie se svým způsobem vymyká stylu vládnutí v ostatních zemích Latinské Ameriky. Dá se však předpokládat, že tvrdé útoky prezidenta Kirchnera proti církvi již souvisí s připravovanou kampaní na prezidentské volby v roce 2007, kdy se dá očekávat, že církev jistě bude zdatným oponentem prezidenta Kirchnera.
Kromě prezidentských voleb v říjnu 2007 se mají konat volby do vlády hlavního města Buenos Aires. Stát v čele této vlády znamená získat také jednu z klíčových stranických pozic při prezidentských volbách. Současný prezident autonomní vlády hlavního města Buenos Aires, Jorge Telerman, vyhlásil volby na začátek června 2007. Průzkumy hovoří v prvním kole voleb ve prospěch Mauricia Macriho (strana PRO), ovšem jsou pochybnosti, že by uspěl ve druhém kole. Na druhém místě se umístil současný šéf vlády Jorge Telerman. Prezidentův kandidát za vládnoucí frakci Frente para la Victoria, současný ministr školství Daniel Filmus, měl v začátcích složitější pozici, neboť neměl žádnou image. V posledních dnech však i on získal velkou šanci na zvolení do funkce.
V zahraničně politické oblasti zůstává oficiální prioritou Kirchnerovy vlády prohloubení integrace v regionu Latinské Ameriky. Fakticky však Argentina v Mercosur prosazuje především národní zájmy, které jsou často v rozporu se stanovami tohoto uskupení. V rámci prohlubujících se vztahů podpořil prezident Kirchner přijetí Venezuely za člena Mercosur.
Argentina se spolu s dalšími latinsko-americkými státy kriticky vyjadřuje k politice USA. To se např. projevilo na Meziamerickém summitu v listopadu v argentinském Mar del Plata, kde se země Mercosur a Venezuela postavily proti návrhu USA na obnovení jednání o celoamerické zóně volného obchodu ALCA.
Dobré vztahy udržuje Argentina kromě Venezuely nadále s Castrovou Kubou. Tento vstřícný postoj jak k Chávezově Venezuele, tak hlavně ke Castrově Kubě je oficiálními místy vysvětlován tím, že k reformě těchto režimů dojde rychleji pomocí integrace, než pomocí izolace.
Dalším charakteristickým rysem současné zahraniční politiky je snaha o nalezení nových strategických partnerů v ekonomicko-politické oblasti.
Argentina stejně tak jako i Brazílie se od nástupu Néstora Kirchnera snaží o navázání kvalitativně nových vztahů nejen se zeměmi Latinské Ameriky, ale i s některými významnými asijskými a africkými zeměmi, jako například s Čínou, Indií nebo JAR – jde o tzv. novou ekonomicko-politickou strategii „jih – jih“.
Ač jednání s Čínou slibovala velký příliv investic, nakonec nedošlo k realizaci. Důvodem byla obava Argentiny z přílivu levného spotřebního zboží, který by byl v rozporu se silnou ochranářskou politikou země.
Jak Argentina, tak i Brazílie vidí v těsnějším partnerství se zeměmi asijského, popřípadě i afrického kontinentu možnosti vytváření jistého druhu protiváhy k současnému unilateralismu USA v mezinárodní politice.
Ve věci reformy OSN a případného rozšíření RB OSN Argentina preferuje rotativní charakter místa v RB OSN pro Latinskou Ameriku.
Hlavou státu je prezident (Presidente de la Nación), který je pověřen sestavením a řízením vlády. V době jeho nepřítomnosti jej zastupuje viceprezident. Prezident a viceprezident jsou voleni přímo, na čtyřleté funkční období, s možností znovuzvolení na dvě za sebou jdoucí období. Současným prezidentem je Néstor Kirchner (od 25. května 2003). Viceprezidentem je Daniel Scioli.
Složení vlády lze najít na stránkách www.presidencia.gov.ar:
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
Datum odjezdu byl stanoven na 21.7.2003. ve 20.23 hod. z Prahy - Hlavního nádraží. Už týden před odjezdem to u nás doma vypadá jako..to se nedá popsat. Všude se povaluje materiál,...
Čtěte více z deníku Dračino, Pelmeně, Svaljava, Lisičevo, hamr, Bagarika, Boržava (Zakarpatská Ukrajina den 1., 2. a 3.)
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: