Datum odjezdu byl stanoven na 21.7.2003. ve 20.23 hod. z Prahy - Hlavního nádraží.
Už týden před odjezdem to u nás doma vypadá jako..to se nedá popsat. Všude se povaluje materiál, který hodláme vzíti s sebou. Mé obavy, že to všechno do batohu určitě nenaskládáme jsou zcela na místě. Balíme jen to nejnutnější a postupně se tvoří hromádka věcí, které s námi nepojedou. Pavlův polštářek, kterého se nechtěl vzdát ani po dlouhém přemlouvání nakonec také zůstává přes jeho protesty doma a bere si na cesty pouze žirafu.
V 15.45 se scházíme na Benešovském vlakovém nádraží, u Jany dokupujeme pivo a karty a potom hurá do Prahy. V Praze se vydává Pavel se Sváťou pro pasy a víza. Vracejí se asi po půl hodině s tím, že špatná domluva s úřednicí nejmenované agentury způsobila, že nám pasy poslaly domů poštou. Chvíli se snažíme s Fuldou nevěřit, ale nakonec věřit začínáme a přemýšlíme, co s již zakoupenými jízdenkami. Poslové špatné zprávy se však začínají smát a ze Sváťi se stává kouzelník Pokuston a z klobouku vytahuje naše pasy s velkou radostí, jak nás dokázali oblafnout. Vyrážíme do blízkého restauračního zařízení na posledních pár českých piv a potom už hurá na vlak.
Tady se rychle přátelíme s průvodčím vagónu, který nás celkem slušně zásobuje pivem a brzy usínáme.
Jsme v Košicích, kde přesedáme na rychlík R 221 DUKLA a míříme přes Čiernou nad Tisou na hranice a dále do Čopu. Tady dochází k výměně podvozků, neboť zde mají širší kolejnice. Mezitím, co se Honzkovi se Sváťou nepodařilo vykrást místní banku, neboť úředníci měli oběd, mění u zdejšího veksláka 300 USD, což je asi 1565 hřiven. Vekslák má problém tyto peníze dát vůbec do hromady a zmateně odchází sehnat další bankovky někam do zadní části budovy a nechává zde již spočítané peníze. Má štěstí, že narazil na takový blbce. Setkáváme se i s prvním kontaktem a mentalitou Ukrajinských železnic.
Máme sice jízdenku zakoupenou do Mukačeva, ale tam jezdí jen lehátkové vagóny a na ty jaksi jízdenku nemáme! Ta stojí více než z Prahy do Košic a ještě se nedá ve vlaku ani jinde koupit. Jedeme tedy částečně načerno. Vlak sice jede až do Svaljavy, my pro jistotu vytupujeme už v Mukačevu. Na nádraží nás ihned zmerčil jakýsi šéf taxikářů a nabízí nám odvoz.
"Chóčeme do Dračina" zahuhlal Fulda dokonalou ruštinou na taxikáře.
"Skolko?" chceme ihned znát cenu.
"Sórokpeť" Nám se to podaří stáhnout na sórok a poté nastupujeme a hurá do Dračína. Sháníme tu Miškina, kamaráda který rabótal v Čechách. Jelikož nevíme kde přesně bydlí, šéfuje si taxikář místní domorodce se slovy "slůchaj, kdě..." Po chvilce hledání vystupujeme před domem číslo 29, kde Miškin opravdu žije. Taxikáři dáváme nakonec za ochotu těch sórokpeť (45) hřiven a jdeme se přivítat.
Doma je jenom maminka a sestra Natálka, která má těsně před porodem. Ochotně s námi jde do kalambůru (něco jako hospoda a smíšené zboží dohromady) a dává si s námi pár našich prvních ukrajinských piv. V zápětí přichází i Miškin, který odešel dříve z rabóty, aby se s námi přivítal. Ochutnáváme první pelmeně opepřené a polité octem a hned nám zachutnali.
Dále putujeme do magazínu (něco jako Soběhrdský Konzum Dagmar) a opět ochutnáváme místní pivo značky Oboloň. Poté následuje koupel ve zdejší říčce zvané Latorica (v horší vodě jsem se snad nekoupal), pro ně super koupání. Na otázku zda jsou zde ryby odpovídá náš hostitel, že kdysi ano, ale jen do doby než přišel na řadu dynamit.
Následuje večeře (boršč a spousty dalších dobrot), první vodka a první přežranost. K večeři se dostavil i tatínek, i když mírně společensky unavený (v práci popíjel vodku na posilněnou), báječně jsme s ním pokecali, ačkoliv nevíme o čem. Odcházíme opět do Kalambůru na pivo a přátelíme se zde s dalšími lidmi (kamarád = cimbur).
Po pár pivech začínám být značně unaven, ale Sváťa naopak dostává chuť. Nakonec ho Honzka odvádí pryč se slovy "ty mě zítra budeš ještě děkovat" domů, kde si dáváme pár vodek na dobrou noc a uleháme u Miškina v pokojíku na zemi. Nutno podotknout, že jsme zde sklízeli obrovský úspěch písní "Ja děngy prepil v báre...".
Ráno před snídaní nám naši hostitelé připravili koupel, dokonce i s teplou vodou, kterou jsme měli na dlouhou dobu naposledy. Po vydatné snídani (boršč, pelmeně, salaty a vodka), mimochodem opět jsme se přežrali, odcházíme do kopců k minerálním pramenům, zde zvaných kvas. Cestou nacházíme na jakési polorozpadlé zdi portrét Lenina a se slovy "Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít" se u této kresby fotíme.
U kvasu potkáváme domorodce, který v Čechách sloužil coby voják někde u Milovic v roce 1969. Loučí se s námi s heslem "chlapci od Zvolena, máte kalhoty po kolena!" Nebo snad vejce po kolena? Před odjezdem dostáváme na cestu třešňový kompot, trochu zeleniny a láhev vodky. Na oplátku zanecháváme pani domácí naší slivovici, která ji ohromě zachutnala. Miškin s námi jede kousek aftóbusem do Svaljavi, kde pracuje a my pokračujeme dále až do vesničky zvané Lisičevo za pouhých 17 hřiven.
Tady navštěvujeme muzeum kovářství, z něj však máme možnost shlédnout jenom hamr, neboť budova je momentálně nepřístupná. Zdejší starosta nás zve do svého baru na pivo, neodmítáme a rádi přijímáme. Fulda se odvažuje na obhlídku toaljet (prý turek jak má být) a po chvilce se naštvaný vrací se slovy "nebyl tam papír". Samozřejmě jsme se mu tak trochu vysmáli. Dáváme si se starostou ještě vodku na rozloučenou a po optání na cestu vyrážíme do kopců.
Hned za vesnicí nachází Fulda ke svému uspokojení kládu přes potok, kde vykonává svou, už tak dlouho zadržovanou potřebu. Ostatní mu chtějí udělat radost a tuto sramótu dokumentují. Asi po půl hodině se cesta začíná prudce zvedat a vede nás přes Bagariku v dlouhém prudkém stupání na poloninu Boržava, kde na místě zvaném Rozranie nacházíme opuštěnou chatu v ne moc dobrém stavu, ale zůstáváme u ní na noc.
Jelikož jsme si špatně odhadli potřebné množství vody, navštěvujeme baču, sídlícího hned nad námi a ptáme se na nejbližší pramen. "Zděs vóda nět", odpovídá nám na otázku. Večer nám ale k ohni posílá po mladším kolegovi láhev vody, za což ho odměňujeme lahví vodky a mladýho adjunkta žvýkačkami. Za nedlouho nás oba navštěvují a chvilku spolu debatujeme. Starší se jmenuje Jura a mladší adjunkt je Vaša. Usínáme znaveni a okouzlení nádhernou krajinou.
Tento deník popisuje zážitky ze státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
Opet zdravime, jeste porad z jihu...... na uvod par kratkych poznamek: - Omanci jako ridici...jsou hodne zbesili, rozjizdeji se na dvojku a vsude, kde je 50 nebo 80 to vali min120....ono i ta...
Čtěte více z deníku Oman Report 4
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: