Jak jsem honil medvědy na Kamčatce

Část II.

Když jsme se vrátili na chatu, ještě jsme dlouho besedovali a přitom hodovali. Dosud jsme každý jedli ze svých zásob, ale asi se na mne nemohl dívat. S cílem zhubnout, jsem jedl opravdu minimálně a to ještě jen instantní čínskou polévku s krajíčkem toustového chleba, pravda, namazaným máslem. No, každé zhubnutí něco stojí…

Ivan kroutil hlavou a i když nejedl o nic lépe - každý večer instantní kartošku s výtažkem hovězího masa - přinesl nádherného naloženého soleného lososa. Nakrájel jej na příčné plátky a jako zeleninovou přílohu podával nařezanou petrželovou nať.

Bavili jsme se i o psech. Lajka je zde skutečně nepostradatelná. Ivan měl dokonce tři. Fenku a dva psy. Fenka byla výrazně dominantní a udržovala ve smečce tuhou disciplínu. Pokud se jí něco nelíbilo, psy až terorizovala. Jinak jsem postřehl, že lov řídí pes. Lovec pouze určuje směr a střílí. Nevzpomínám si, že by Ivan na psy hvízdl. Během vycházky se o ně nestaral a ti se pohybovali kdesi kolem.

Lajka je nebojácná a hbitá. Dvakrát jsem viděl, s jakou bleskovou rychlostí po ní sekl medvěd tlapou. Vždy včas odskočila jako gumový míč. Přesto se nebála a dorážela dál. A to na medvěda působilo.

Cesar, můj báječný bavorský barvář, by zde byl ztracen.

Ten večer jsme šli spát pozdě. V noci začalo pršet a hustě pršelo i celý den. Odpoledne, v pláštěnce, jsem si vyšel na procházku. Za jezerem se ozýval hukot rozvodněných řek. Na přístupové cestě k chatě jsem našel množství čerstvých medvědích stop. A hromádky kákošky. Proto psi tak štěkali. Pršelo i další noc. Počasí bylo nevyzpytatelné a úroveň předpovědí mizerná. Pršet již nemělo, ale v našem údolí bylo zataženo a doslovně lilo jako z konve. Teprve odpoledne se déšť zmírnil a Ivan mne vybídl, abych se oblékl, že půjdeme ven.

Tráva byla vysoká a samozřejmě mokrá, ale my rychle postupovali březovým lesem v dotěrném dešti . Cesta byla necestou, jen koleje od vezděchodu, který zde kdysi projel. Po hodině chůze jsem byl totálně promočený, po druhé mi bylo jedno, kudy jdu. Pak Ivan zastavil .Ve vysoké trávě a vrbovém houští, se válely již roztrhaná medvědí pozůstatky. Ivan oddělil lebku, posbírali jsme drápy a to vše, v igelitovém pytli, odnesli zpátky na chatu. Ivan lebku vyvařil a k mému překvapení mi poslední den, na znamení přátelství, jeden nádherný, obrovský tesák a 3 drápy věnoval. Neptal jsem se na medvědovy poslední chvilky a Ivan nic nevysvětloval. Pochopil jsem, že i zde je lépe mlčet, než psát nadřízeným nekonečné, byť třeba pravdivé elaboráty o postřelené nebo zabité zvěři pytláky. Takhle se nikdo na nic neptal a Ivan měl klid.

Můj pobyt na chatě se chýlil ke konci. Sněžné berany jsme neviděli a tetřevy musím také odložit na příští rok.

Odpoledne pro mne přijel mikrobusem, téměř nesjízdnou cestou, Vasil. S Ivanem jsme se srdečně rozloučili.

Vasil mne překvapil: „Pojedeš na kulíky, přespíme pod Kozelským. Uděláme si lososa, popijeme vodečku a prosím tě, bude to zadarmo… Máš snad volno…?!!“

Překvapivě jsem na něj pohlédl…

Vasil byl vysloužilý námořní důstojník, který ledacos na moři zažil. Teď byl na penzi, ale za 11 000 rublů pracoval jako inspektor pro lovecký svaz. Po chvilce bylo vidět, že mezi námi je porozumění. V Elizovu jsme nakoupili dva litry vodky, zeleninu, pivo a samozřejmě pětikilového lososa - kižuče. Na rybí polévku. Pod Kozelským vulkánem, na obrovské přímořské tundrové louce, nás očekával jeho kolega Alexej. Také on byl vysloužilý námořní důstojník. Oheň již vesele plápolal, vodka byla dobrá a báječná rybí polévka „ucha“ na sebe nenechala dlouho čekat.

Kolem padaly výstřely lovců, kteří rozlehlou louku procházeli a lovili buď kuliky nebo sysly, kterých tu bylo nebývalé množství. Lovci přijeli ve skupinkách, buď s rodinou nebo s kamarády a spali přes noc ve stanu nebo autě. Večer vařili uchu a pili vodku. Nebo pekli opravdové špekáčky…(také se tak rusky nazývají!!) a k tomu popíjeli Kamčatskoe pivo nebo dokonce Velkopopovického kozla. Piva, až dvakrát tak dražšího než u nás, je tu opravdu dostatek a bohatý výběr.

Alexej vařil, já se s Vasilem brouzdal po tichomořském pobřeží, s puškou na rameni. Kulíky jsem neviděl. Zato se kolem prohnal vojenský transportér s odmontovanou kulometnou věžičkou a tam s lovcem v maskáči. Vzpomněl jsem si na film „Svéráz národního lovu…“

„Ucha“ byla opravdu skvělá. Večer při táboráku také. Moji přátelé výborně znali Československo včetně historických souvislostí. Kupodivu také oceňovali československé legie, které prošly po sibiřské magistrále. Nesouhlasili s okupací Československa v osmašedesátém a pozdější rozdělení státu považovali za hloupost.

Po letech dostali společné povolení odstřelit si medvěda. Lovit budou společně „u mého jezera“. Jinak každoročně chodili do Pinočeva na tetřevy. Tetřev se zde neloví pro trofej, nýbrž jako polotovar pro budoucí tetřeví pečínku. Trochu jsem si povzdechl. A pozastavil se u cen.

Věděli, co jsem zaplatil za pobyt na lovecké boudě a překvapilo je, že v Kanadě by ubytování bylo buď zadarmo nebo za 20 kanadských dolarů, zato v místnosti s vanou nebo teplou sprchou. A povolenka k odstřelu tam taky stojí jen 150 dolarů.

Posteskli si nad pytláctvím, leckdy organizovaným až z Moskvy. A bezmocností nebo neschopností milice. Ilegálně se tu loví z vrtulníků. Pilot dostane zaplaceno a koho veze, nebo proč ho veze, to ho nezajímá. Takto se loví medvědi, losi i sněžní berani.

Obdobná je situace s lososem. Nebude. Letos, v roce 2006, se poprvé na moři nenaplnily lovné kvóty a na některých tocích se medvědi dosyta nenažrali. Ryba opět neměla příležitost se vytřít. Na cestě z moře na ní čekaly chilské, japonské, polské, ruské a další velké rybářské lodě. Na zbytek lososů pak na řekách pytlácké sítě. Co zbude, je pro drobné pytláky, kluky na vesnicích a medvědy.

Všichni vědí, že se blíží lososí konec. Milice sice čeká na pytláky s „ikrou“ na svých GAI- postech. Ale zbytečně, protože ti tudy nejedou nebo milici uplatí. Devadesát procent lososů a kaviáru prodávaných v Elizovu na trhu, je pytláckého původu. Všichni to ví. Milice však na trh nejde. Je to klasická ukázka neochoty, neschopnosti a korupce. Být zde milicionářem, to je terno.

Dál jsme hovořili o cenách za odstřel medvěda, protože jsem nikde nemohl získat cenový katalog. Pjotr, který měl severně od Essa pronajatý revír o rozloze 130 000 ha, chtěl za odstřel 5000 amerických dolarů. V jím stanovené ceně byla nejvyšší položkou přeprava vrtulníkem. Letecká společnost si účtovala 50 000 rublů za hodinu letu. Létalo se vrtulníkem s kapacitou 22 osob, protože menší stroj prý nebyl k dispozici. Na otázku, zda v ceně letenky je zahrnuto i vybudování přistávací plochy v lese , mi Pjotr neodpověděl…

„*To je tak,“ vysvětloval Alex: „Licenci na létání vrtulníkem drží jediná společnost. A ta nepřipustí konkurenci. Už jsme proti tomu protestovali, ale nikoho to tady ze zodpovědných osob nezajímá“.

Mnoho světla mi však do ceny nevnesl. Vše se točilo kolem ceny za přepravu a vše se svádělo na přepravu. Chtěl jsem znát jen tu základní sazbu, ale asi jsme vypili málo vodky. Nikdo mi ji neřekl. Cítil jsem zde střet zájmů. Státní lovecký svaz se odstřelem prakticky nezabývá, jen prodává kvóty loveckým kancelářím. A protože sám předseda svazu (měl nádherné trofeje medvědů, losů i velmi pěkné japonské auto…) vlastní loveckou prodejnu i cestovní kancelář, bylo jasné, že se poctivě k seriozní ceně nedostanu. Na přímý dotaz se mi do očí nepodíval a později odpověděl, že kdyby protestoval, letecká společnost mu vypoví smlouvu a jeho klienty do vzdálených oblastí již nikdo nedopraví. A on, jak tak rád zdůrazňoval, přijde o svůj byznys.

O tom, kolik stojí vrtulník jsem se přesvědčil, když jsem později chtěl letět z Elizova do Doliny gejzírů. V intervalu několika posledních třech let se letenka vyšplhala z 2500 rublů na neuvěřitelných 13 000 rublů na osobu.

Piknik s Alexem a Vasilem se chýlil ke konci. Ty dva litry vodky jsme vypili v pohodě, ani nevím jak. Hlava mne bolela až druhý den večer. Jen škoda, že zde pro sucho nerostly houby (Když jsem odlétal o 3 týdny později, bylo běžné, že každý nasbíral za odpoledne pod Kozelským až 70 kg křemenáčů a bílých hřibů…)

Výborně jsme si rozuměli. Nelíbila se nám politická situace a měli jsme společnou obavu. Šuškalo se totiž , že dojde k opětovnému uzavření přímořských oblastí Kamčatky a Petropavlovska pro cizince. Pravdivost této informace jsem si potvrdil již o několik dní později, kdy nám byl odmítnut vstup do Ključi a výstup na Ključevskou sopku. Místní „cestovka“ nás na zákaz vstupu do oblasti upozorňovala. Ale nejezděte na Klučevskou, když je to taková výzva…

Při loučení se mne zeptali, co zde budu dělat dál. Usmál jsem se a ukázal na vrchol Avačinského vulkánu a pak k severu. Lákal mne neklidný Tolbačik a pošilhával jsem po Bezymjanym.

„To tam chceš jít sám?“

„Zítra ráno za mnou přiletí mladí kluci a jedna slečna z Čech. Abych se tu neztratil. Jsou to dobrovolní hasiči z Bedrče a chtějí uhasit Ključevskou…. Konečně, ještě se o to hasiči nikdy nepokusili…Alespoň ne bedrčští “.

Srdečně jsme se zasmáli. Pak mi popřáli hodně štěstí a nabídli neocenitelnou pomoc. Ale to už je docela jiný příběh.

Obsah

• Část I.
• Část II.

Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.