Kavkaz 2004

Článek

Elbrus (5642m.n.m), nejvyšší hora Evropy, byla po několik let mou „fatamorgánou“. Čím víc mě zaměstnávala myšlenka zdolat ji, tím víc mi připadalo „obyčejné“ vyrazit na ni s cestovkou, na vlastní pěst vlakem, autobusem či dokonce letadlem. Jak si to nejlépe užít a vychutnat??? Kolo! To je nápad. Jenže kde vzít tolik času a hlavně, kde zlanařit dalšího člověka, který by tohle všechno se mnou absolvoval?

Po třech letech plánování se sen začínal stávat skutečností. Díky změně zaměstnání jsem si vyšetřil čtyři měsíce volna, v létě 2003 jsem poznal Vlastu, tu pravou osobu, a od ledna začaly přípravy: víza, kola, výstroj, mapy, trasa… Trasu jsme museli přizpůsobit délce víz (Ukrajina tři měsíce z toho Rusko jeden měsíc). Náš původní plán vypadal takto: Česká republika – Slovensko – Maďarsko – Rumunsko –Krym – Rusko – Kavkaz, Ukrajinou na Slovensko a domů. Cestu přes Rumunsko, kde není vízová povinnost, jsme zvolili záměrně, neboť přejet celou Ukrajinu až na hranici Ruska za jeden měsíc bylo na kole nereálné. Jako ideální se jevilo dojet do Constanty k Černému moři a odtud se lodí přeplavit na Krym. Z Krymu do Kerče je to už jen nějakých 500 km.

V sobotu 5.6.2004 ráno jsme v Ostravě konečně sedli na kola a zamířili k Černému moři. Na hranice Slovenska nás kromě našich kamarádů provázel i hustý déšť, který se na „čáře“ změnil v liják. Netrvalo dlouho a Vlasta uronila první slzu v hospůdce za hranicí, opadlo hrdinství před známými a rodinou a zůstali jsme na dlouhou dobu sami dva!

Cestu do Košic nám zkrátil vlak ze Žiliny. Jedna noc v Maďarsku a E60 Rumunskem nás za dvanáct dní dovedla do Constanty. Původních Vlastě slibovaných 50 km denně (nikdy předtím víc na kole neujela) se zdvojnásobilo. Ani červnové počasí nás „nezklamalo“. Pršelo denně alespoň dvě hodiny. V nejhorších chvílích nás hnal kupředu a zahříval důvěrně známý rumunský koňak Alexandrion.

Přejezd do Ukrajiny byl plánován na 21.6.2004, naše „zrychlení“ mělo být odměněno odpočinkem a koupáním na Mamaia beach. Škoda že první kontakt s mořem v pláštěnce, mikině a dlouhých kalhotách nebyl tím pravým ořechovým. Další „sprcha“ nás čekala v přístavu: lodní osobní doprava mezi Ukrajinou a Rumunskem vůbec neexistuje!!! Potvrdilo to i několik cestovních kanceláří přímo v Constantě. Lámanou angličtinou se Vlastě podařilo dostat až k nejvyššímu „bossovi“ lodní nákladní dopravy, který byl velmi vstřícný, leč černé pasažéry do jiného státu nehodlal převézt. Nezbylo nám než sednout na kola a jet podél Černého moře směrem k deltě Dunaje. Řeka tu tvoří rumunsko-ukrajinskou hranici. Pět dní jsme se marně snažili přes ni dostat. Ani Tulcea ani Isacea, hraniční přechody fungující pro nákladní přepravu, nám nevyhověly! Vlasta vyvinula maximální úsilí převézt nás na druhou stranu.Výsledkem její snahy byla soukromá bárka za 250 EUR. Tak bohatí nejsme! Dunaj jsme nakonec překonali trajektem o tři dny později díky 40 000 půjčeným LEI, což je v přepočtu asi 40 Kč. Půjčit jsme si museli, poněvadž jsme nepotkali ani jednu Exchange a lístek se za dolary nedal koupit.

Galatti –Reni - další hraniční přechod a opět problém. Ke zdolání kilometrového úseku Moldavska potřebujeme vízum, které nemáme. Celník nás tedy nepustil, ale alespoň nám poradil kde dvoudenní tranzitní vízum sehnat. Vlasta na hranici trucovala, leč kupodivu se to vyplatilo. Vyneslo jí to jednu láhev minerální vody a cennou informaci: „Cahul 75 km, tam Vás pustí“. A tak se stalo! Lehčí o šedesát dolarů za víza, bez moldavských peněz, vody a piva jsme ojížděli pláště na moldavských polňačkách. Vstup do první „sovětské“ země byl pro nás velkou změnou.

Na ukrajinské hranici jsme vyplnili imigrační kartu a vše se zdálo být v pořádku. Celníci se s námi bavili o fotbale, odkud jedeme, ale čas ubíhal a tak se Vlasta mrkla do budky, co je s našimi pasy. Vylezl mladý, zřejmě nedávno povýšený major a začal nám ukazovat Vlastin pas: „КТО СПРАВИЛ ЭТИ ДИЭРОЧКЫ“??? Zkoumal ten dokument pod lupou a všiml si, že je jinak sešitý než můj. Vůbec jsme to nechápali – prostě aktivní blbec! Pozval dva nadřízené, pak obvolal půlku Ukrajiny, Kyjev, možná i Prahu a po třech hodinách nás pustil se slovy: „ВСË В ПОРЯДКЕ.“ Po výměně peněz jsme nasedli na kola, ještě jsme se ani pořádně nedotkli pedálů a další závora. Odešel jsem za „doktorem“: „ТЕМПЕРАТУРА НОРМАЛЪНАЯ, ДЕЗИНФЕКЦИЯ У ВАС? ДАВАЙ 10 ДОЛЛАРОВ“ a fičeli jsme pryč.

Neuvěřitelné! Jsme na Ukrajině. V nohách přibližně 500 km navíc Rumunskem cestou necestou, ale přesto spokojení.
Za deset dnů mělo začít platit ruské vízum, které jsme si nemohli dovolit prošvihnout ani o den. Před námi leželo asi 1000 km do Kerče. Do Oděsy jsme si tři dny proráželi cestu proti větru, demoralizující nekonečné roviny, k tomu první horka – to vše snížilo naši průměrnou rychlost přesunu na 70-80 km za den. Ještě než jsme Oděsy dosáhli, vychutnali jsme si první opravdové koupání v letovisku Zátoka.Vlasta se už nemohla dočkat na plavbu z Oděsy na Krym. Pevně jsme doufali, že vnitrostátní lodní doprava osob funguje. To nám potvrdila i SMS z Čech od kamaráda: „Z Oděsy jezdí lodě do Kerče tak často jako tramvaj a jsou levné.“ Loď jela! Jedna za týden, zrovna o den dřív a jen na Jaltu. Loď jsme proto pustili z hlavy a rozhodli jsme se posunout vlakem. O překvapení není nouze. Když už byla kola uložena v „bagažnom vagóně“, nebyly k sehnání lístky na vlak! Náš tupý pohled na pokladní zabral. Za deset minut se na pultu jízdenky záhadně objevily … Až ve vlaku nás spolucestující zasvětili, že v Oděse funguje mafie kšeftující s lístky. Prakticky je lze sehnat pouze u překupníků.

Vlak byl lůžkový, luxusní a pohodlný. Jenomže vše se v něm odehrávalo na povel, včetně večerky. Zkrátka drezůra jak na pionýrském táboře. Po čtyřistech kilometrech noční jízdy jsme vysedli v Džankoji. Kola překvapivě „vysedla“ s námi a byla v pořádku. Dobrá volba! Z Džankoje do Feodosia jsme si užili snad nejpustější část Ukrajiny. Rovina je zde taková, že člověk vidí zakulacení země. Pole, pole, pole a zase pole. Nejzávažnější nedostatek: jedna hospoda na 130 kilometrů. Už nám zbývalo pouhých 150 kilometrů na hranice s Ruskem a tři dny. Proto jsme si našli před Kerčem v Leninu kousek pěkné pláže u Azovského moře a relaxovali. 5.7.2004, přesně měsíc od startu z Ostravy, jsme trajektem přeplavili kerčskou úžinu a dosáhli ruské mety. Odbavení na hranicích bylo sice zdlouhavé, ale bez problémů.

Vedra kulminují, roviny nekončí a kilometry proti větru nepřibývají. Jsme opravdu unaveni. Při pohledu do mapy je nám jasné, že jeden měsíc viza na Elbrus a zpět nám nebude stačit. Dospěli jsme k přesvědčení, že je nutné použít jakýkoliv dopravní prostředek k urychlení. Vyzkoušeli jsme osobní vlak a rázem jsme se posunuli z Armaviru do Minerálních vod o 300 km dále. Po nekonečných rovinách jsme zahlédli předhůří Kavkazu. Při svačině v prachu cesty zkoušela Vlasta stopovat. Zadařilo se jí. Po menším boji jsme narvali kola do Lady Nivy a usedli oba na místo pro spolujezdce - na podlahu. Lidé v Rusku na nás byli velmi milí. I tento šofér si zajel zhruba o 40 km navíc, jen aby nás dovezl do Baksanu. Ne že bychom byli leniví, ale museli jsme ušetřit každou hodinu krátícího se víza.

Cedule na rozcestí s nápisem Elbrus 104 km nám dala jasně najevo, že nás čekají minimálně dva dny hlubokým údolím stále do kopce (cca 1500 m převýšení). Opak byl pravdou. Pod Elbrus jsme dorazili za dvě hodiny soukromým autobusem fungujícím spíše jako taxi. Zastavil nám přímo před nosem, právě když jsme vysedali z Lady Nivy a za 100 rublů (tj. přibližně 100 Kč) nás vyvezl až přímo do horského střediska pod Elbrus. A tady nastala zima „jako v Rusku“. Najednou jsme se ocitli uprostřed ledových hor - v kraťasech a tričku. Oblékli jsme si na sebe všechno, co jsme s sebou vezli, ale moc toho nebylo. Pomalu jsme se začali rozkoukávat. Hory na nás působily opravdu mohutně. Avšak i v horách „vydělávají“ restaurační zařízení.V jednom takovém jsme po měsíci a půl zaslechli slovenštinu. Od čtyř mladých Slováků jsme načerpali řadu cenných informací. Přespali jsme v lese za hospodou, ráno jsme dali kola do úschovy v ubytovně a kvůli aklimatizaci jsme zdolali vrchol hory Čegeť 3769 m.n.m.

Nadmořská výška nám nedělala problémy a výstup se nám moc líbil. Slunečné počasí a modrá obloha nám umožnily fantastické výhledy na okolní hory. Pohled přes údolí na Elbrus Vlastu přesvědčil o tom, že vrchol nejvyšší hory Evropy dobudeme společně. Svět je opravdu malý. Při sestupu jsme potkali Pepu, Láďu a Milouše, prima kluky ze Šumavy. Milouš mi dokonce věnoval (přesněji půjčil) bundu, přičemž kroutil hlavou. Byl celkem udiven, že jsme z Čech přijeli na kole a nejsme zrovna ukázkově vybavení.
Druhou noc jsme strávili na stejném místě jako noc předešlou. Ráno jsme zpozorovali, že naše ležení obchází starší pán s vzezřením bezdomovce. Navázal jsem kontakt. Roman, bývalý horský vůdce, byl z nás nadšen. Obešli jsme s ním několik míst podél řeky a měli zimní bundu pro Vlastu, dvoje teplé rukavice, čepky, lyžařské tyčky a spousty dobrých rad pro výstup. Mačky a druhé teleskopické hole vyřešila půjčovna. V pravé poledne nás kabinová lanovka vyváží do vrchní stanice Mir (3470 m.n.m.) pod Elbrus , slunce pálí jako ďas. Halíme si obličeje šátkem a stoupáme.

Cestou potkáváme znovu Slováky, kteří se už druhý den aklimatizují u vrchní stanice lanovky - Garabashi ve výšce 3750 m.n.m. Radí nám vystoupat maximálně na horskou boudu Priut (4157 m.n.m.), abychom nepřepálili tempo. Kolem páté hodiny svačíme na Priutu, kde už někteří trpí příznaky horské nemoci. Nám však chutná i pivo. Přioblékáme si další vrstvy (kalhoty, svetr a pletené rukavice) a stoupáme pomalu dál. Kolem osmé hodiny hledáme spaní nad Pastuchovými skalkami. Bivakujeme za posledním šutrem. Zvedá se vítr a přituhuje. Naše spacáky určené na cyklistiku nás moc nehřejí, ale nemrzneme. Usnout se nám nedaří, asi jsme už hodně vysoko, Vlastě začíná třeštět hlava, ale jiné příznaky ji netrápí. Jíme čokoládu a čekáme na čtvrtou hodinu ranní, kdy chceme vyrazit k vrcholu.

Domluvám se s Vlastou, že půjdu k vrcholu sám, ona po rozednění sbalí stan a sejde pomalu na Priut, kde se počkáme. Hlava jí stále pobolívá, navíc fouká silný vítr. Vylézám ze stanu, nasazuji si mačky, dokuřuji cigaretu a přidávám se k nejbližší skupině, která právě prochází kolem. Jsou čtyři hodiny ráno, hvězdy svítí a teplota se pohybuje kolem -7 stupňů. Jde se mi fajn, jen hvězdy pomalu slábnou a přibývá mlhy. Za hodinu jsem v sedle (5416 m.n.m.), cestou míjím skupiny lidí ze všech koutů Evropy, nejvíce je zde Rusů. Počasí se velmi rychle kazí, a proto zvažuji co dál. Do sedla dorážím sám, čeká mě poslední úsek na vrchol. Namrzá mi obličej a mé plátěné kalhoty se působením mlhy, větru a mrazu proměňují v celistvý kus ledu. Voda v plastové láhvi mi už zamrzla, tak si pokuřuji v domnění, že se někdo další objeví. Čekání je však marné, tak to otáčím zpátky a za půl hodiny už tahám Vlastu ze stanu.

Sbalili jsme věci a rychle scházeli dolů. Nestálo za to riskovat, že v mlze sejdu mimo trasu. Už tak jsem měl problém najít místo, kde Vlasta bivakovala. Při sestupu jsem na nikoho nenarazil (v té nepropustné mlze se lidé mohli objevit jen přímou srážkou), poněvadž všichni moc dobře věděli, že pokoušet osud v horách se nevyplácí. Počasí na Elbrusu rozdává nové karty velmi často a pak dochází k tragédiím. V deset ráno nás první kabinka svezla dolů a my pomalu roztávali v restauraci u vodky, když tu si k nám přisedl nějaký Čech. Čekal na své dva kamarády, kteří se také pokoušeli o „dobytí“ Elbrusu. Jeho samotného zahnala z Priutu horská nemoc už předešlý den. Vysvětloval nám, že kamarádi nesou malý pomníček dceři jednoho z nich do sedla Elbrusu. Loni tam zmrzla se třemi kolegy ve stanu.

Jakmile jsme vrátili zapůjčenou výbavu, čekalo nás milé shledání s šumavskými kluky. Ani oni netušili, že nás ještě někdy uvidí, neboť odjížděli už za dva dny, zatímco my počítali s třemi dny na zdolání Elbrusu. Výstup i sestup nám nakonec nezabral více než 22 hodin, a tak jsme se střetli. Od okamžiku, kdy nás k večeru v hospůdce „U Babušky“ našel i Roman, tekla vodka proudem. Dvoudenní sjezd překrásným údolím řeky Baksan byl tou pravou nezapomenutelnou tečkou za Kavkazem.

Bylo nám líto, že tak nádherné velehory opouštíme už po pěti dnech, ale čekala nás ještě dlouhá zpáteční cesta na hranici a ruské vízum se nemilosrdně krátilo. Určitě se tady ještě někdy vrátíme… A vzhůru do peklíčka. Naše tělesné schránky musely během pěti dnů ustát padesátistupňový šok. Kavkaz: -10 C, Černé moře: +40 C. Policejní kontroly zvané „DPC“ nás provázely až k hranicím bez problémů. Zpáteční cestu komplikovaly jen drobné příhody. Vlastu smetl autobus z asfaltové cesty na štěrk, takže zákonitě následovala návštěva ruské nemocnice. Bohužel nebo spíš „bohudík“ se dvoucentimetrové tržné rány v Rusku nešijí. Spravila to dvojí dezinfekce (vodka a septonex) a koupání v moři. Mělo-li se ještě něco “podělat“, pak jsem to byl já. Průjem se mě držel čtyři dny, celkem 31 planých pokusů na WC, to aby toho nebylo málo. Nás „nědogoňat“!

Na Ukrajinu jsme dorazili s pětidenním předstihem. Jen na ruské celnici jsme těžko vysvětlovali, že nemáme registraci na zadní straně imigrační karty. Naše plynulá ruština a přesvědčivý tón Vlasty, že jsme jen na kole projeli Ruskem k Elbrusu a zpátky, ale v žádném městě jsme nebyli, takže o nějaké registraci v místě pobytu nemůže být ani řeč, celníka dorazil. Polední horko sehrálo také svoji roli. Nejen že Vlasta o žádné povinné registraci vůbec nevěděla, netušila ani, že stojí 20 dolarů na osobu.
Nejnáročnější etapa na nás číhala na Krymu. Vedra dosahovala maxima únosnosti, moře nechladilo, Vlasta se v Krymských horách přehřívala jak Škoda 120. Navíc podle mapy v měřítku 1:1 800 000 vypadala cesta kolem moře báječně, avšak ve skutečnosti jsme museli zdolávat převýšení kolem 500 metrů někdy i dvakrát denně. Naše obrana proti úpalu spočívala v ranním vstávání o šesté, kdy slunce hřálo nejméně, pokračovala zrychleným přesunem do nejbližšího letoviska, kde jsme proleželi u moře ve stínu celý den a vyvrcholila navečer, kdy jsme nastoupali zpět na jediný hlavní tah podél pobřeží a posunuli se co nejblíže k další pláži.

Po čtrnácti dnech slunění na Krymu vypadala naše těla opravdu dost snědě. Když k tomu ještě přičtu dny strávené na kole od začátku výletu, mohl by si nás leckdo splést s Rumuny. Zmizela poslední bílá místa, jen naše nosy se nechtěly skamarádit se sluncem a loupaly se dál a dál, za tu dobu asi už po sedmé. Na Jaltě v přístavu kotvilo toho dne pár výletních parníků. Chtěli jsme si zkrátit cestu do Oděsy po moři a přísahali si, že si tu jedinou linku za týden nenecháme ujet, i kdyby čekání na ni trvalo věčnost. Naštěstí odplouvala za dva dny, takže nám zbyl čas na prohlídku Jalty.

Krymská Strela, tak zněl název lodi, na níž jsme si lebedili, si své jméno opravdu zasloužila. Za osm hodin jsme se vylodili v Oděse. Stálo nás to sice 70 USD i s koly, ale ušetřených 800 km nám přišlo vhod. Zvláště když jsme věděli, jako dlouho se potáhneme tou děsivou, rozpálenou rovinou na Džankoj. Ani výjezd z Oděsy netrval dlouho. Po patnácti kilometrech jsme měli velkoměsto za zády. Dobrá trefa. Sporadické značení křižovatek v centru, kde byl vždy jediný ukazatel a to na Kyjev, nás navedlo na stejné místo, jako při první návštěvě Oděsy, ale tenkrát ukazoval tachometr dvojnásobek, než jsme našli klidný flek na spaní.

Následující den na nás čekala náročná etapa. Věděli jsme, že pošlapeme po hlavním tahu na Kyjev. Určitě by to šlo i po vedlejších cestách, ale domluvili jsme se s Vlastou, že to riskneme a příležitostně zkusíme i stopa. Jak krásně nám bylo v kabině Kamazu. Zastavil jak na zavolanou. Už nás zase ničilo horko, drtil protivítr a nákladní auta, jež nebrala ohled na nic, co se vyskytovalo na cestě. Řidič byl dobrý típek. Vzpomínal na Poláka, kterému taky kdysi zastavil, prý šel pěšky z Varšavy do Moskvy. Díky úspěšnému stopu jsme ušetřili další tři dny.

Nastala třítýdenní etapa směr Užhorod. To pomyšlení, že nás už vůbec nic nehoní, nádhera. Víza nám platila ještě pět týdnů a vše fungovalo, jak má. Taky nutno podotknouti, že ani ponorková nemoc nás zatím nezachvátila. Stále jsme si měli co říct. Vždyť každý den přinášel nové poznatky a ty se u piva dobře probíraly. Vlasta konstatovala, že nám konečně začla ta pravá dovolená. Už dostatečně znalí místních poměrů jsme se ničeho nelekali. Pochopili jsme, že pro lidi z venkova jsme velká atrakce, projížděli jsme tedy zapadlé vesničky a pozorovali, jak probíhají ukrajinské žně. Občas poklábosili s lidma, ujistili se o správné cestě a šlapali zase dál.

Osobně mi učarovala oblast Ukrajiny hraničící s Moldavskem. Patří mezi nejchudší, ale zároveň je nejpěknější. U nás bych jí přirovnal k Osoblažsku. Následovala zakarpatská oblast. Dlouhé stoupání do Rachivského sedla a doušek vodky na oslavu, že už jsme jakoby doma, pokud by fungovaly hranice první republiky. Hned následující den jsme narazili na český autobus zaparkovaný u Tisy. Jakmile jsme se dali do řeči s hrstkou turistů, zjistili jsme, že nám čeština dělá trable. V restauraci byli naši rodilí mluvčí rádi, že nás mají vedle sebe jako poradce při objednávce jídla a my zase vděčně čerpali informace z domova.

Po dalších pěti dnech poklidné jízdy zakarpatím jsme se přiblížili k slovenské hranici. Poslední šašlík a vzhůru na čáru. Obavy z celníků nás už vůbec netrápily ani při pomyšlení, že máme brašny narvané koňakem a cigaretami za poslední hřivny. A musím přiznat, že nákup to byl opravdu mohutný. No nekupte to, když je to tak levné. Osmé překročení hranic jsme měli úspěšně za sebou. Do brašen se nikdy nikdo nedíval, ačkoliv tentokrát by se asi celníci divili.. Odbavení netrvalo ani hodinu. „ВСË ХОРОШО, МОЛОДЦИ,“ tak zněla poslední ruská slova pohraničníků a vzhůru na Šariš do první slovenské putyky. (Již tradiční rituál při každém překročení hranic.)
Pochvalné es-em-esky od rodin, že už se o nás nemusí bát, když už jedeme kolem Zemplínské Šíravy, byly ovšem předčasné. Průjezd východním Slovenskem byl strašný. Cigánské vesnice na každém rohu a opodstatněné obavy o věci. Smutná realita. Zažili jsme nejvíce strachu za celý výlet.

Počasí se ale překonávalo a kola svištěla závratnou rychlostí, až jsme se ocitli ve Slovenském Ráji. Měli jsme namířeno nejkratší trasou do Trnavy, kde má Vlasta rodinu a těch pár stovek kilometrů navíc nám už nevadilo. Šašlíky v hospodách se přeměnily na halušky a zářijové sluníčko krásně hřálo, tak nač se hnát rovnou domů. Návštěva slovenských jeskyní byla příjemným zpestřením na trase.
Po čtyřech dnech v Trnavě strávených hýčkáním (postel, teplá voda, teplá strava třikrát denně atd.) jsme zamířili definitivně k domovu. Poslední hranici jsme překročili načerno na Bílém Kříži 16.září 2004. Na chaloupce v Krásně pod Lysou horou vypukly oslavy na počest našeho příjezdu. Následující den jsme naše putování symbolicky zakončili krásným výšlapem na Lysou horu jak jinak než na kole. Na vrcholu se naše pohledy upíraly někam do dáli, kde se rozprostírá kavkazský masív. Vytáhl jsem koňak a zapálil si cigaretu. Hlavou se nám honily zážitky, prostě chvilka nostalgie.

Alan Na závěr bychom chtěli poděkovat našim rodinám, přátelům a kamarádům, jež nám drželi palce. Dále výrobci 4EVER, s.r.o. za vyhotovení kvalitních kol a Cestovní kanceláři Turistika a Hory, která nám zajistila víza a zasílala informace v průběhu naší puti.

Alan Fabian

Obsah

• Článek

Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.