Pondělí 24. 1. 2005 Nálada je výborná. Pokračujeme v cestě po okraji plání Serengeti do Olduvajské rokle. Ta v minulosti ukrývala kosterní pozůstatky nejstarších homidů, které jsou nyní vystaveny v místním nenápadném muzeu, a to včetně nejstarších odlitků skutečných lidských stop, zbraní či kosterních pozůstatků zvěře. Pozůstatky homidů jsou staré 3 miliony let.
Z Olduvajské rokle míříme k Malambu. Cesta se časem ztrácí v savaně a my v písku. Bobovou nešikovností. Sami se musíme ručně vyhrabat. Petr nám v dálce ukazuje činnou sopku Lengai, která se tyčí na obzoru asi 100 km od nás. Kousek vlevo bude i Malambo. Ale po cestě se slehla zem. Autem křižujeme savanu. V savaně vidíme Masaje. Určitě nám poradí. Majestátně kráčí v protisměru. Červená deka přes ramena, hůlka na zádech. Bob dává jasně najevo, kdo je tady pánem. Zastavuje asi 50 m od Masaje. Za volání: „haraka, haraka“ čeká, až Masaj přijde k vozu. Pak s ním masajsky konverzuje. Živě diskutují. Dohadují se. Základem sporu není směr (ten přibližně známe). Základem sporu je pojem. Cesta – bara - pro Masaje znamená pěšina. Bara bara - je pak velká cesta, něco jako silnice - a to potřebujeme. Konečně Masaj, kterého bereme do vozu, chápe. Auto nemůže jet tam, kudy chodí dobytek. Pak ukazuje směr a předpokládanou bara-bara. A také svou obchodní zdatnost. Za radu chce peněžitou odměnu. Dostává vodu.
V Malambu je spousta koz a dobytka, hliněné chýše, škola a obchod s pivem. Nápis nad vchodem hlásá „cold drinks“. Nevíme, co si máme pod tím pojmem představit, ale i teplé pivo přijde vhod. Dáváme si každý hned raději dvě. Je docela horko. V Malambu odbočujeme k sodnému jezeru Natron. Podél něj jedeme do základního tábora pod Lengaí. Cestou míjíme vlaštovky, neposedně poletující mezi akáciemi a patrně si vyřizující poslední letové formality před cestou na sever. V poslední vesnici pod sopkou si opět dáváme pivo. Kolem nás je spousta děcek v modrých školních uniformách. K našemu úžasu je místní učitel odhání proutkem, kterým je mrská po zádech.
Večer už jsme pod vulkánem v River Side Campside (800 m n/m). Příjemné místo k odpočinku s první říčkou, kde se můžeme bez obav vykoupat. Ověřujeme si, že platí:
„Jedeš-li autem savanou, neptej se Masaje na cestu, neví co je cesta!“
Úterý 25. 1. 2005 Ve tři hodiny ráno nás Petr budí. Společně jedeme autem na parkoviště k vulkánu Lengai (2878 m n/m). Odtud vede cesta pozvolna k úbočí, kde se dělí. Pavlíci volí experiment, levou pěšinu, zbytek výpravy pokračuje s průvodcem. Po chvíli začíná přímé a nekompromisní stoupání, které končí až na vrcholu. Pavlové zjišťují, že jejich cesta se dělí na další dvě, dvě na čtyři a čtyři na žádnou. Variantu zpět zavrhují, a tak se obtížně, s vypětím všech vlastních sil a za pomoci slivovice, prodírají mezi lávovými balvany, roklemi a keři směrem vzhůru. Mají štěstí. Vrchol minout nemohou.
Kolem 8. hodiny ráno, asi po čtyřech hodinách výstupu, je na vrcholu první družstvo ve složení: průvodce Petr a Tonda, po dvaceti minutách vystoupá Karel a Sváťa a poslední dorážejí Pavlíci. Jejich cesta k vrcholu je okamžitě slavnostně vyhlášena jako Kovářova varianta, odpoledne již známá jako tzv. Slivovice Road.
Pro velký ohlas je Pavlíkům vřele doporučeno si stejnou cestu dolů zopakovat. Rádi na ně počkáme... Během čtyřhodinového pochodu je překonán výškový rozdíl téměř 2000 m a pohled, který se průběžně naskytuje, je úžasný.
Za tmy na hvězdnou oblohu: galaxii Velký a Malý Magellanův mrak, Jižní kříž i Orion. Za úsvitu na krajinu kolem i na samotný vulkán, který nepřetržitě chrlí potůček alkalické lávy, obsahující vysokou koncentraci sody.
Časové limity, kterých bylo dosaženo při výstupu, nemají v obtížném stoupání nic společného s turistikou. Že zde nejde o vycházkové tempo, se potvrzuje i při závěrečném zpětném sešupu! Ti nejrychlejší jej zvládají přibližně za dvě hodiny. O třicet minut později k autu doráží i bezkonkurenčně poslední Sváťa, a to až po té, co i ten poslední člen výpravy, který si jej vzal na starost (Karel), jej opouští s poznámkou: „Už se nemohu dívat, jak tam pořád padá.“
Do základního tábora v River Side dojíždíme v pořádku. Odpočíváme ve stínu pod stromy. Sváťa si po sestupu „líže rány“. Má silně odřené prsty u nohou. Také krví zalitý nehet u palce naznačuje, že tato cesta je jeho cestou poslední.
„Nemysli si, že teď nepůjdeš na Kili. Když jsi mne sem vytáhl, dostanu Tě nahoru, i kdybych tě tam měl vynést,“ směje se Tonda.
Po odpoledním šlofíku obětujeme bohům sídlícím na Lengaii kozu. Večer ji pak pečenou na ohni společně sníme.
Z příjemného rozjímání nás ruší ještě příjemnější české „ahoj“, dvě hezké a sympatické slečny Anežka a Eliška. a její táta Jarda. Pavel všechny (jak jinak) k našemu úžasu zná. Jak vyplynulo z rozhovoru, pokusili se již o výstup na Kilimandžáro, ale jedné z nich se udělalo špatně. Na vrchol vystoupila tedy jen jedna, zatímco s druhou musel sestoupit její otec na Kibo Hut. Návštěva slečen způsobila zdravé a iniciativní oživení mladší části výpravy. Sváťa s Tondou nezávisle na sobě dospívají k závěru, že jejich další přítomnost je u společného stolu naprosto zbytečná, a tak jdou řešit, s plechovkou piva, budoucí podnikatelské záměry a pak jdou spát. K témuž očekávanému závěru bohužel nedospívá táta Elišky, a tak veselá sešlost smutně končí a slečny musí do spacáku.
Kluci z toho nečekaného neštěstí už neusnou a hluboký žal zalévají pivem a slivovicí. V noci začíná déšť. Je nám děvčat i táty líto. Zbytečně, už v jednu hodinu v noci, odjíždějí se svým domorodým průvodcem na výstup. Cesta v dešti bude peklo. Vytrvalý déšť pokračuje až do osmi hodin ráno.
Po výstupu i neklidné noci jsou všichni jako rozlámaní. Hlavou se honí pochybnosti o úspěšnosti výstupu na Kili, o tom kdo vyjde, o tom, kdo to vzdá. Ale i tady platí :
„Mrtví se počítají až po boji.“
Luboš BURA: krásně napsané, u mě za 1 (21.10.13 11:33)
Moc hezky napsané. Už se moc těším na nové zážitky a věřím v úspěšný výstup.
24.1.2014 začíná LEMOSHO ROUTE. Lubos@smartevents.cz (reagovat)
Honza: pěkné (18.01.11 12:33)
víceméně ten samý dotaz ohledně výstupu na Kilimandžáro, zda jde jet na blint a případně další rady. Díky předem za info.
mail 777631889@seznam.cz (reagovat)
Jiří: Zážitek - super (23.02.10 09:28)
Měl bych dotaz zda se může jet na Kili bez cestovky, nebo cestovka je důležitá pro to aby nás černoušci neokradli. Slyšel jsem, že za výstup žádají potulní pastevci s mačetama až 1000 Dolarů. Předem děkuji. hofr@credium.cz (reagovat)
Standa: Super popiska... (08.03.09 05:15)
rád bych také věděl jestli se tam dá jet jen s cestovkou nebo "na blint" a tam vše dohodnout... díky za každé info
standa@alsta.cz (reagovat)
Václav Mozer: Pěkně napsáno ! (09.12.08 11:41)
Se zájmem jsem si přečetl vaše povídání a rád bych se zeptal, jakým způsobem a přes koho jste sehnali průvodce a vůbec všechny služby, které jste měli zřejmě předem objednané. Máme v úmyslu soukromě také něco takového podniknout, tak bych Vám byl povděčen za předání informací.
S díky a s pozdravem
Václav Mozer.
Můj mail je vaclav.mozer@volny.cz (reagovat)
Váš komentář:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
**Čtvrtek 20. 1. 2005 Den D, 5 hodin ráno. ** Postupně se scházíme na letišti. Pavel K., Karel K. Pavel P., Antonín F., Svatopluk Š. a Petr H., najatý průvodce, který je šestý. V 7 hodin...
Čtěte více z deníku Nairobi, Mt Meru, Arusha, Tanzania - Kilimandžáro - den 1. a 2.
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: