Čtvrtek 20. 1. 2005 Den D, 5 hodin ráno. Postupně se scházíme na letišti. Pavel K., Karel K. Pavel P., Antonín F., Svatopluk Š. a Petr H., najatý průvodce, který je šestý. V 7 hodin odlétáme z Ruzyně. S přestupem v Amsterodamu, letem podél italského pobřeží, dále přes Sicílii, Libyi a Súdán přistáváme večer v keňském Nairobi. Prostřednictvím cestovní kanceláře Planet přejíždíme mikrobusem z letiště do hotelu ve středu města. Označení „hotel“ je velmi nadnesené a Tonda si povzdechne: „Dvacet let jsem nespal na společné ubytovně.“
Plánovaný ranní odjezd následující den v 7 hod se neplánovaně odkládá. Zavazadla Sváti a Petra se kamsi zatoulala. Pevně věříme, že nejsou v Buenos Aires, Sydney nebo na Srí Lance. Večer je tedy dostatečný prostor poznat místní kolorit, navštívit vhodnou zahradní hospůdku a ochutnat africké pivo. Náš průvodce je skvěle znalý zdejších poměrů. Je také výborný a nekonfliktní společník. Za chvíli již společně popíjíme Tusker, nejlepší místní pivo. Z Čech mezitím přicházejí SMS-ky: je tam sněhová kalamita…
Pozorujeme také nairobské krásky. S příchodem nás „wazungů“ se jich zde objevilo nebývalé množství. Děvčata jsou většinou pestře oblečena. Slečny jsou malé i vysoké, štíhlé i kulaté. Bystře chápeme, že jen pouhý zvědavý pohled do jejich očí znamená okamžitý souhlas.
Kdosi provinile šeptá: „Bojím se jim podívat do očí.“
Pátek 21. 1. 2005 Nešťastná zavazadla jsou ráno šťastně v Nairobi. Odpoledním autobusem společnosti Riverside se výprava přesouvá do tanzanské Arushi. Přibližně pětihodinová cesta je poznamenaná velmi hustým provozem na silnici z Nairobi. Jinak je to cesta nezajímavá (všude prach a vyschlá savana), útrpná (místenkový autobus je plně obsazen) a nebezpečná (pod Pavlíkem K. dvakrát praská sedačka. Cestuje tedy v sedě na podlaze).
Přechod keňsko - tanzanské hranice je další lapálie. Zaplacení poplatku 50 USD za vstupní vízum a formální celní prohlídka.
Zavazadla, uložená na střeše našeho autobusu, se musí sundat, přenést do celní místnosti. Vypasený celník na nich křídou formálně udělá křížek a zavazadla opět putují na střechu autobusu. Vše je v pořádku. Úřad je úřad… „ale kdo se s tím má tahat!“
Večer nás zastihne na úbočí vyhaslého vulkánu Mt. Meru (4566 m n/m). Jsme ubytováni v hotýlku v Mashelle, ve špinavé městské čtvrti Arushi. Máme dvou- a třílůžkové pokoje bez výbavy, lůžka jsou s moskytiérou. Umývárna na dvorku, toalety turecké. Večeři nám nabízejí v hospůdce naproti. Někteří z nás experimentují, jiní dají přednost osvědčené pizze apod. Večeře nic moc, pivo přijatelné. Průvodce nás mezitím seznamuje s Afrikou. Je příjemný večer a nejsou zde místní děvčata. Dorážíme na Petra: „Spal jsi s černoškou?“ Ten mumlá něco nesrozumitelného „…o charitativních důvodech“.
Luboš BURA: krásně napsané, u mě za 1 (21.10.13 11:33)
Moc hezky napsané. Už se moc těším na nové zážitky a věřím v úspěšný výstup.
24.1.2014 začíná LEMOSHO ROUTE. Lubos@smartevents.cz (reagovat)
Honza: pěkné (18.01.11 12:33)
víceméně ten samý dotaz ohledně výstupu na Kilimandžáro, zda jde jet na blint a případně další rady. Díky předem za info.
mail 777631889@seznam.cz (reagovat)
Jiří: Zážitek - super (23.02.10 09:28)
Měl bych dotaz zda se může jet na Kili bez cestovky, nebo cestovka je důležitá pro to aby nás černoušci neokradli. Slyšel jsem, že za výstup žádají potulní pastevci s mačetama až 1000 Dolarů. Předem děkuji. hofr@credium.cz (reagovat)
Standa: Super popiska... (08.03.09 05:15)
rád bych také věděl jestli se tam dá jet jen s cestovkou nebo "na blint" a tam vše dohodnout... díky za každé info
standa@alsta.cz (reagovat)
Václav Mozer: Pěkně napsáno ! (09.12.08 11:41)
Se zájmem jsem si přečetl vaše povídání a rád bych se zeptal, jakým způsobem a přes koho jste sehnali průvodce a vůbec všechny služby, které jste měli zřejmě předem objednané. Máme v úmyslu soukromě také něco takového podniknout, tak bych Vám byl povděčen za předání informací.
S díky a s pozdravem
Václav Mozer.
Můj mail je vaclav.mozer@volny.cz (reagovat)
Váš komentář:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
Elbrus (5642m.n.m), nejvyšší hora Evropy, byla po několik let mou „fatamorgánou“. Čím víc mě zaměstnávala myšlenka zdolat ji, tím víc mi připadalo „obyčejné“ vyrazit na ni...
Čtěte více z deníku Článek
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: