Ráno nám Vaša přináší čerstvě nadojené ovčí mléko a láhev vody. K snídani vaříme polévku a opět nás navštěvuje bača, zrovna ve chvíli, kdy Sváťa krájí svým nožem chleba. Bačovi se nůž "očeň nravilsja" a chce ho odkoupit. Sváťa se chvíli cuká, ale nakonec nůž Jurovi daruje (prostě by se pro úspěch expedice rozdal). Bača nás přesvědčuje, abysme počkali do deseti hodin, že přijde jeho otec, kterýmu tady kdysi omrzly nohy, a že se s nim chce vyfotit. Čekáme do půl 11, děda nepřichází a tak balíme věci a vyrážíme dále na vrchol Kuk (1361 m.n.m).
To jsme ale nevěděli co nás čeká, po 10 minutách máme totiž konečně možnost v dálce shlédnout náš cíl. Je to pěkná štreka a navíc musíme šetřit vodou. K poledni se konečně doškrábeme na horu, ale takřka bez vody. Něco málo pojíme a přemýšlíme kudy dolů. Já zastávám názor postupovat na sever, ostatní na jih. Vítězí samozřejmě většina a tak pokračujeme po hřebenech dále, cestu pod nohama ztrácejíce. Dopíjíme poslední kapky vody a cesta dolů stále nikde. Na obloze se začínají honit mraky v předzvěsti bouřky. První kapky nás zastihli na poloninách, ale to jsme už skoro v lese, kde roztahujeme plachtu, pod kterou se všichni krčíme a která nám poskytuje i dostatečné množství vody k uvaření čaje a doplnění čutor.
Po bouřce konečně nacházíme ovčí cestičku naším směrem. Je to krpál jako blázen, ještě že máme kvalitní obuv. K večeru dorážíme do vesničky Zaperedělja a v prvním magazíně hasíme žízeň, jak jinak než pivem. Mají z nás asi trochu srandu, neboť se za chvíli scházejí domorodci a pokukují po nás. Dáváme se s nimi do řeči a ptáme se na nocleh. Nabízejí nám jakési místo u řeky a že nás tam dovedou. Kupujeme jim pivo a začíná "balšoja družba". Na řadu přichází rovněž naše slivovička a samozřejmě jejich vodka. Odcházíme s našimi dvěma průvodci za vesnici, kde rozděláváme oheň a pokračujeme v rozjeté pijatice. Začínají se scházet ostatní cimburi a přinášejí domácí samagon. Někteří členové dostávají "balšoju turbolenciu". To zase bude v alejích... O konci této družby snad ani více psát nebudu, možná jen o tom že přicházíme o 2 baterky a jeden kapesní nůž a opět sklízíme úspěch písní "Ja děngy prepil v báre".
Ranní probuzení je pro některé z nás trest, obzvlášť mě a Sváťovi se nevstává dobře. Nejhůře na tom budu asi moje maličkost, mě je "óčeň plócho", některý z těch mnoha panáků byl asi zkažený, nebo co. Probíhá raní očista v řece a chystáme malou snídani. Ale to už přicházejí opět naši včerejší cimbury obtěžkáni čerstvě nadojeným mlékem, brynzou, borůvkovou marmeládou, trochou zeleniny z vlastní zahrádky a samozřejmě lahví vodky. Při pojídání donesených pokrmů dochází ke zvláštnímu jevu, nerozumíme si s domorodci tak dobře jako večer. Přemýšlíme jak je toto možné jen do doby než mezi námi začne kolovat ona láhev vodky, kterou jsme dostali k snídani. Po prvním loku je naše porozumění hned lepší, proto Sváťa přejmenovává vodku na UNYVERZÁLNYJ TRANSLÁTOR.
Po rozloučení s našimi novými kamarády odcházíme do magazínu, kde dopíjíme poslední zásobu piva, neboť s naší spotřebou nepočítali, a aftóbusem odjíždíme do Mižhirje. Na nádraží si pochutnáváme na prvním pirožku, který nám okamžitě zachutnal, ostatně jako vše, co jsme zde dosud jedli. Aftóbus k Siněvirskému jezeru zrovna žádný nejede a tak se Fulda s Honzkou vydávají obstarat taxi. Stojí jich tady spousta, ale oni přicházejí ke stařičké Volze (carevně) a dožadují se u řidiče slovy: "my chóčeme jéchať étim aftamabilom", o jeho službu.
Chvíli se dohadují s ostatníma taxikářema, kteří byli na řadě, ale nakonec radostně nasedáme a vyrážíme z města... Cestou, necestou, polem ne polem... Cesta opravdu místy připomíná tankodrom nebo pastvinu. Šofér si to šéfuje klaksonem (troubí na každou ženskou) a bravurně se vyhýbá kalužím. Vystupujeme v Siněvirskoje Poljaně, odtud k jezeru už musíme pěšky.
Na rozloučenou se fotografujeme s naším taxikářem, platíme sórok hřiven (asi za 20 km jízdy) a upalujeme ke kolibě stojící opodál. Objednáváme pivo, boršč, opečené brambory a salát. Dochází jim pivo, ale prý už ho vezou. A opravdu, už je tady, přivážejí také maso na šašlik. Ten jsme ještě neochutnali, tuto chybu ale okamžitě napravujeme, k tomu nesmí chybět ani salát posypaný námi donesenou brynzou, která nám zbyla od snídaně. Venku stále prší, což nás přivádí k otázce kam složit hlavy. Jsou zde dobří lidé, neboť zanedlouho dostáváme nabídku na nocleh u starších lidí, dokonce i s pravou ruskou baňou (saunou). Po prohlídce souhlasíme. Vše za 80 hřiven. Polovinu platíme bábušce hned a druhou půlku prý až ráno. Necháváme roztopit báňu (asi 3 hod.) a sedíme zatím v kolibě. Zakládáme samostatný stát Tatarstán a Fuldu jmenujeme s okamžitou platností jejím prezidentem. My ostatní si rozebíráme funkce ministerských předsedů. Přichází pro nás děda, že je sauna připravena a dožaduje se 10 hřiven, ráno prý jen 30. Potřebuje zřejmě na vodku. Když přijdeme do domečku, bába dědka pěkně zjezdí (tutově našla tu vodku, co si stařík pořídil v kolibě).
Jdeme do báně a potom spát. Všichni účastníci expedice si stěžují na moje chrápání, jakoby na tom záleželo, hlavně že se vyspím já.
Tento deník popisuje zážitky ze státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
Opet zdravime, jeste porad z jihu...... na uvod par kratkych poznamek: - Omanci jako ridici...jsou hodne zbesili, rozjizdeji se na dvojku a vsude, kde je 50 nebo 80 to vali min120....ono i ta...
Čtěte více z deníku Oman Report 4
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: