Jen co ráno vstaneme a začneme balit, přicházejí pán s paní domácí a přinášejí pro nás padárok. Každý dostáváme krásně zdobené, dřevěné čekany (valašky) na kterých je vypáleny nápis JASINJA-KARPATY a HOVERLA-2003. Oplátkou jim dáváme krymské šampaňské, bonboniéru a 15$ za ubytování. Chvilku lamentují, že nic nechtějí, nakonec však peníze přijímají.
S díky se loučíme a odcházíme na aftóbus který nás odváží do Solotviny. Cestou na různých zastávkách postupně snídáme i svačíme pirožky s pivem. Okolo poledne jsme u cíle naší dnešní cesty. V nóbl restauraci si dáváme jehněčí kotletu s opečenými bramborami (vyhodnoceno jako nejlepší jídlo) salátem, piva a kávu, dohromady za 90 hřiven.
Jdeme k jezeru do kempu shánět nocleh, ale marně, vše mají plně obsazeno. Chvilku jen tak bloumáme, toho si všímá jakýsi domorodec a nabízí nám nocleh u svých Rumunských rodičů za 40 hřiven na noc. V malém pokojíku odkládáme batohy, bereme plavky a jdeme se vykoupat do solného jezírka.
Voda je tak hustá, že když Sváťa chtěl zkusit hloubku, natekla mu voda do očí, ale nic víc. Až po několikátém pokusu se mu to konečně podařilo. Nepřejte si vědět, jak šíleně ta slaná voda štípe do očí!!! Ležíme na vodě jako leklé ryby, nebo spíš jako slanečci, protože sůl máme úplně všude. Vylézáme z vody a drolíme ze sebe bílé krystalky, kterých je opravdu dost.
Zastavujeme se na pivko a něco "malého" do žaludku, potom se vracíme zpět do podnájmu. Začíná drobně pršet, proto se trochu oblékáme a po marné snaze pohovořit s majiteli domku (nereagují ani na "Dobry děn") odcházíme k dolům.
Na otázku jakéhosi šéfa, zda je možno prohlednout si doly, nám odpovídá, že "absolutno nemožno", ačkoliv tam zrovna míří nějaká škola či co. Smutně odcházíme, ale daleko nedojdeme. Oslovuje nás dělník s přilbou na hlavě a říká, ať se dostavíme za hodinu, to už tady patrně nebude direktor. Procházíme zatím okrajem města a za hodinu netrpělivě čekáme na našeho průvodce. Motá se okolo několik lidí, nakonec však domlouváme exkurzi s úplně jiným dělníkem, který nás po dlouhém čekání a domlouvání ceny (60 hřiven) odvádí k výtahu. Dostáváme spíše bundičky než bundy, abychom nebyli špinaví a nastupujeme do malé klícky z roku 1934. Cestu dolů (asi 400m) zdoláváme za 2 minuty, při níž nám neustále do vlasů kape sůl. Nalézáme se asi 100 metrů pod úrovní moře, tady začíná naše prohlídka podzemí. Procházíme hlavní štolou, pod nohama koleje, těsně nad hlavou strop a všude okolo samá sůl. Nejvíce jsme uchváceni z jámy velké jako několik panelových domů, přesně 50x200x60 m která je celá osvětlená a vypadá trochu strašidelně. Takových děr je tady údajně 50. Nahoru se dostáváme až za tmy, loučíme se s průvodcem a odcházíme do kempu na pivko.
Říkáme si, že je to trochu paradox, včera na nejvyšší hoře, dneska tak hluboko pod zemí. To musíme náležitě oslavit, proto nezůstáváme jen u jediného piva, ale po několika oboloňech nám začíná být poněkud chladno, jelikož začalo pršet. Sváťa jakožto už obvykle chce jít do tlaku s tancujícími Ukrajinkami, sám však nechce a my ten jejich folklór nemusíme. Za hustého slejváku pak uháníme k domku kde nás čekají zamčené dveře, neboť je 23 hodin. Co teď, naštěstí paní domácí ještě naspala a s vražedným pohledem nám přichází odemknout.
Vstáváme v 6.00 a vydáváme se na cestu domů. V magazíně u hlavní silnice kupujeme chleba a v rychlosti snídáme. Za deset minut přijíždí aftóbus jedoucí až do Užgorodu. Odtamtud jede do Michalovců až v 16.10 , proto jdeme do města utratit poslední hřivny, dáváme si poslední šašlik a poslední oboloň.
Nakupujeme domů vodku, cigarety KOZAK a chleba na cestu. Na hranicích se Slovenskem čekáme zhruba hodinu, než Ukrajinští mistři vysoké produktivity práce nadatlují naše jména do svých compjutrů. To horko je fakt děsný. Poté co Slovenský řidič autobusu odešel kamsi s jakousi taškou, ve které byla s největší pravděpodobností vodka, jde všechno rychleji. Slováci nám prohledávají bágly, vracejí nám pasy a hurá do Michalovců. Tady stojí přípoj do Košic, takže ihned přestupujeme. V Košicích kupujeme lístky do Prahy, v prázdné nádražce nezbytně nutné pivo a u stánku na levnou krásu bagety. Ve vlaku marně sháníme lehátka, máme smůlu, neboť v jednom vagónu je obsazeno a do druhého nedostal průvodčí místenky. Nacházíme skoro volné kupé, zabíráme místa a já se Sváťou jdeme ještě na cestu doplnit zásoby tekutého chleba, neboť cesta je dlouhá. Popijíme, hodnotíme úspěchy expedice, ale ze všeho nejvíce se těšíme na pořádnou koupel. Já s Fuldou usínáme, čehož využívají Pavel se Sváťou a k obrovské legraci krásné spolucestující upravují Fuldovu vizáž nálepkami od piva. V České Třebové nás opouští jeden z účastníků expedice a odjíždí do Brna.
Naše pohádkové spojení pokračuje. Do Prahy Vršovic přijíždíme v 7.05 a v 7.22 odjíždíme rychlíkem do Benešova. První naše kroky směřují do naší oblíbené restaurace na snídani a konečně pravé české pivo Prazdroj. Zde naše cesta začala a také končí.
Tento deník popisuje zážitky ze státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
!!A co závěrem? Po celou dobu putování po Zakarpatské Ukrajině nás doprovázelo všude přítomné aroma krav, ovcí, koz, drnčení jejich zvonků a vůní sečených travin. Nikde jsme se...
Čtěte více z deníku Závěr - Zakarpatská Ukrajina
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: