Izrael

• 2.1. Stručná charakteristika politického systému
• 2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
• 2.3. Složení vlády

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Poslední parlamentní volby proběhly 28. března 2006, devět měsíců před pravidelným termínem. Ve volbách s rekordně nízkou účastí 63% voličů zvítězila podle očekávání nově založená strana Kadima, získala však pouze 29 křesel. 19 křesel získala Strana práce vedená odborovým předákem Amirem Perecem. Tyto dvě strany vytvořily základ vládní koalice, ke které se připojily poprvé v Knesetu zastoupená Strana důchodců, ultraortodoxní strana Šas a o několik měsíců později i strana Israel Beiteinu vedené Avigdorem Liebermanem, zastáncem tvrdě realistického přístupu k Palestincům a dalším arabským sousedům. Vůdcem opozice se stal Benjamin Netanjahu, staronový předseda strany Likud.

Vláda slibovala přeměnu Izraele v mírovou zemi, čekala ji však válka. Raketové útoky z pásma Gazy oslabily podporu veřejnosti pro další jednostranné stahování ze Západního břehu a když byli 12. července 2006 při nájezdu ozbrojenců Hizballáhu z Libanonu zajati dva rezervisté IDF a dalších šest zabito, vláda odpověděla silou. Válka však nepřinesla očekávané rychlé vítězství a když skončila 14. srpna příměřím na základě rezoluce RB OSN, začaly záhy pronikat na veřejnost spory mezi vojáky a politickým vedením země i mezi členy vlády samotnými.

Debata o podílu odpovědnosti jednotlivých politiků a velitelů za vojenské nezdary neutichla ani po celý dosavadní průběh roku 2007. Své pozice museli postupně opustit náčelník generálního štábu Dan Chaluc a po prohraných primárkách ve vlastní straně i ministr obrany Amir Perec. Vládní koalicí a zejména křeslem premiéra Ehuda Olmerta značně otřásla první částí zprávy Winogradovy komise šetřící okolnosti 2. libanonské války, zveřejněná 30.4. 2007, a zabývající se obdobím od stažení Izraele z Libanonu v roce 2000 do 17.7.2006, tj. prvními pěti dny války. Premiéra Olmerta tvrdě kritizovala pro ukvapenost, chybný úsudek a neochotu konzultovat svá rozhodnutí, nedoporučovala však jednoznačně jeho rezignaci. Po té okamžitě volal nejen vůdce opozice Netanjahu, ale i skupina koaličních politiků v čele s ministryní Livni. Olmert však dokázal vzpouru ve vlastní straně potlačit, na zvláštním zasedání vlády 2.5. 2007 inicioval vznik komise k realizaci doporučení Winogradovy komise a za pomoci Šimona Perese a dalších koaličních poslanců nijak netoužících po nových volbách odrazil pokusy o vyslovení nedůvěry vládě.

K upevnění vládní koalice přispělo rovněž zvolení bývalého premiéra Ehuda Baraka šéfem koaliční strany práce začátkem června 2007. Zkušený Barak následně nahradil ve funkci ministra obrany kritizovaného Amira Perece. Kneset navíc 13.6. 2007 při volbě prezidenta velkou většinou zvolil Olmertem podporovaného Šimona Perese a premiérovi se otevřela další možnost rekonstrukce vlády. Winogradova komise navíc oznámila, že mnohem citlivější druhá část její zprávy, zabývající se obdobím samotného libanonského konfliktu, nebude vydána dříve než v zimě 2007/2008.

Po ovládnutí Gazy islamistickou stranou Hamás v červnu 2007 pokračuje Olmert v jednání s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem, jehož Fatáh fakticky vládne jen na Západním břehu. Obě strany deklarují ochotu ke kompromisu a připravují společné prohlášení o principech soužití dvou států na území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem.

+Přehled mandátů je pouze orientační. V 16. Knesetu zasedal ještě sekulární Šinuj s 15 poslanci, který se do nového Knesetu neprosadil, a několik nezávislých poslanců, kteří se oddělili od svých původních stran.
**Ve volbách v roce 2003 získal Likud společně s Jisrael b`alija 40 mandátu. Část poslanců odešla na konci roku 2005 do nově založené Kadimy.
*Ve volbách v roce 2003 Israel Beitenu kandidoval společně s Národní jednotou a Mafdal kandidoval samostatně

Charakteristika vládních stran

Kadima (Vpřed) byla založena Arielem Šaronem na podzim 2005 jako středové hnutí, jádro tvořili bývalí členové Likudu. K novému seskupení se přidala řada osobnostní napříč politickým spektrem, tři poslanci Strany práce včetně Šimona Perese, některé osobnosti strany Šinuj, lidé dosud stojící mimo politické strany. Po vážné mozkové příhodě Ariela Šarona, který zůstává v kritickém stavu v nemocnici, se vedení strany ujal v lednu 2006 Ehud Olmert. Strana byla zastáncem urychleného řešení izraelsko - palestinského konfliktu, slibovala ustavení trvalých hranic Izraele do roku 2010. Letní 2. libanonská válka v roce 2006 zdiskreditovala politiku jednostranných územních ústupků zahájených Šaronem i postavení samotného premiéra Olmerta. Je otázkou, zda strana bez silné vůdčí osobnosti může přežít jako alternativa v tradičním pravo-levém rozdělení politických sil.

Avoda (Strana práce), člen Socialistické internacionály, programem podobná evropským sociálním demokraciím. Vznikla jako Mapai v roce 1930 sloučením několika socialisticko-sionistických skupin s odborovým a kibucnickým hnutím. Postupně vstřebala další levicové skupiny a posunula se blíže politickému středu. Když v květnu 2003 odstoupil předseda Amram Micna odmítající účast ve vládní koalici s Likudem, strana se ocitla v krizi bez stálého vedení. Místo "dočasného" předsedy získal bývalý premiér, veterán izraelské politiky Šimon Peres, ve kterém našel premiér Šaron ochotného koaličního partnera. Na podzim 2005 zvítězil ve volbách předsedy strany Amir Perec, předseda odborové centrály Histadrut. Strana se poté začala orientovat více levicově a zdůrazňovat sociální témata.

Šas je sefardská ortodoxní náboženská strana, která se oddělila od převážně aškenázské Agudat Jisrael. Jejím duchovním vůdcem je bývalý vrchní sefardský rabín Ovadia Josef. Voliči patří převážně k ekonomicky slabším vrstvám. Šas jim nabízí rozsáhlé sociální programy a často i konkrétní pomoc. Podporu neztratila ani přes řadu prokazatelných případů korupce ve vedení strany. Ve věci urovnání konfliktu s Palestinci nezastává vyhraněné postoje. Předsedou strany je bývalý ministr vnitra a současný ministr průmyslu, obchodu a práce Eliahu Jišaj.

Israel Beteinu (Izrael náš domov) Z Moldávie pocházející předseda Avigdor Lieberman se zaměřil na přistěhovalce z bývalého Sovětského svazu, kteří tvoří jádro jeho stoupenců. Jeho další výrazné volební téma, návrh na oddělení Araby osídlených oblastí Izraele a jejich "předání" budoucímu palestinskému státu s cílem radikálně zmenšit arabskou menšinu v židovském státě, mu ale přineslo voliče i z ostatních segmentů společnosti. Ve volbách roku 2006 dosud marginální stranu pozvedl na pozici páté nejsilnější formace v Knesetu těsně za Likudem. V říjnu 2006 strana vstoupila do vládní koalice, Lieberman se stal místopředsedou vlády a ministrem pro strategické otázky.

GIL (Gimlaji Jisrael LaKneset, Strana důchodců) Strany zastupující zájmy seniorů kandidovaly ve všech volbách v uplynulých desetiletích. Zhoršující se ekonomická situace důchodců následkem ekonomických reforem a protestní hlasy přispěly tomu, že ve volbách r. 2006 získal GIL 7 mandátu. Vůdcem strany je od ledna 2006 Rafael Eitan, bývalý důstojník Mosadu.V r. 1960 velel skupině, která vypátrala a k izraelskému soudu dopravila nacistického zločince Adolfa Eichmana.. Tajné služby opustil v souvislosti s aférou Jonathana Pollarda, který byl v 80. letech odsouzen v USA na doživotí za špionáž ve prospěch Izraele.

Politické analýzy a zpravodajství živě

Internetové rádio Bet: http://bet.iba.org.il

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Hlavou státu je prezident volený Knesetem na jedno sedmileté období. Prezident pověřuje člena Knesetu sestavením vlády, podepisuje zákony a mezinárodní smlouvy, má právo udělovat amnestii, schvaluje jmenování soudců, guvernéra centrální banky a státního kontrolora (který vede nejvyšší kontrolní úřad a zastává i funkci ombudsmana). Prezident nesmí bez souhlasu vlády opustit území státu a každý jím podepsaný oficiální dokument, s výjimkou dokumentů souvisejících se sestavováním nové vlády, musí být kontrasignován premiérem nebo vládou pověřeným ministrem.

Moše Kacavovi, který byl zvolen prezidentem v roce 2000 byl od počátku roku 2007 pozastaven výkon funkce a úřadující prezidentkou Izraele byla v té době Dalia Icik, předsedkyně Knesetu. Následně v červnu 2007 byl v pořadí devátým prezidentem Izraele zvolen Šimon Peres.

2.3. Složení vlády

* Pozn.: Ami Ayalon již byl jmenován ministrem, ale formálně schválen Knesetem bude v říjnu 2007.

Státní správa

• Informace o jednotlivých ministerstvech : israel.gov.il
• Úřad předsedy vlády: www.pmo.gov.il