Kostarika je republikou prezidentského typu. Hlavou státu je prezident volený spolu se dvěma viceprezidenty v přímých volbách na funkční období 4 let. Ústava nedovolovala znovuzvolení prezidenta, nicméně v dubnu 2003 byla prosazena ústavní reforma, která umožnila znovuzvolení prezidenta po 8 letech od ukončení předcházejícího prezidentského mandátu.
Viceprezidenti koordinují vybrané oblasti vládní politiky a jsou zároveň ministry. Zastupují prezidenta při jeho pobytu mimo zemi.
Prezident republiky vykonává funkci předsedy vlády a jmenuje vládu složenou z ministrů a také prezidentů autonomních státních institucí. Vládu tvoří v současné době 17 ministrů z vládní strany PLN.Součástí vlády je také 13 autonomních státních institucí. Prezident republiky nemá přímou kontrolu nad těmito státními institucemi, ale může uplatnit svůj vliv např. jmenováním prezidenta a poloviny ředitelů odborů. Ústava totiž stanoví, že stát by měl být výhradním vlastníkem vodních a přírodních zdrojů, telekomunikačních služeb, energetiky, pojišťovnictví, železnic, přístavů a letišť. Za účelem zajištění přímé kontroly nad těmito zdroji zřídila vláda v těchto oblastech autonomní instituce, které mají prakticky monopolní postavení.
Moc je rozdělena mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní moc. Kontrolní dohled má na starosti Nejvyšší kontrolní úřad (Contraloría General de la República) a za organizaci voleb odpovídá Nejvyšší volební soud (Tribunal Supremo de Elecciones). Funkci veřejného ochránce práv vykonává Ombudsman (Defensor de los Habitantes).
Poslední prezidentské volby proběhly v roce 2006 a jejich vítězem se stal Oscar Arias Sánchez, Nositel Nobelovy ceny míru, kandidát opoziční Strany národního osvobození - Partido de Liberación Nacional (PLN), který již byl prezidentem v letech 1986–1990, ziskem 40,92 %. Kandidát nové Strany občanské akce -Partido de Acción Ciudadana (PAC) Ottón Solís Fallas získal 39,80 % hlasů. Zároveň s prezidentem byli zvoleni oba viceprezidenti - 1. viceprezidentka Laura Chinchilla Miranda a 2. viceprezident Kevin Casas Zamora. K volbám se dostavilo jen 65,24 zapsaných voličů.
Jednokomorový parlament (Asamblea Legislativa) má 57 poslanců volených na 4 roky v přímých volbách, které se konají odděleně ve stejný den jako volby prezidentské. Poslanci jsou voleni ze stranických kandidátek na základě systému proporcionálního zastoupení bez možnosti znovuzvolení v následujících volbách. Počet poslanců za každou ze 7 provincií je stanoven v závislosti od počtu obyvatel dle posledního sčítání lidu. Aktuální složení poslanců podle provincií vypadá následovně: San José - 20, Alajuela - 11, Cartago - 7, Puntarenas - 5, Heredia - 5, Guanacaste - 4, Limón - 5. V parlamentu působí v současné době poslanci zastupující osm politických stran Předseda parlamentu je volen vždy pouze na jednoroční parlamentní období při zachování možnosti znovuzvolení.
Vítězem posledních parlamentních voleb v roce 2006 se stala PLN (Partido de Liberación Nacional), která získala v parlamentu 25 poslaneckých křesel, 17 mandátů získala strana PAC (Partido de Acción Ciudadana), 6 mandátů připadlo Osvobozeneckému hnutí (Movimiento Libertario - ML), 3 mandáty bývalá vládní strana PUSC (Partido de Unidad Social Cristiana) a po jednom poslaneckém křesle získaly strany UN (Unión Nacional), PASE ( Partido Accesibilidad sin Exclusión) , PFA (Partido Frente Amplio) a PRNA (Partido de Restauración Nacional).
Kostarické politické scéně dominovaly tradičně (prakticky od roku 1948) pouze 2 politické strany PUSC a PLN, které se střídaly pravidelně u moci. Od konce 90. let se začala projevovat nespokojenost s těmito politickými stranami, která vyústila v založení Strany občanské akce (PAC) coby politické alternativy. Odklon od tradičních politických stran nastal v předposledních všeobecných volbách v roce 2002, kdy se do parlamentu dostaly i další politické strany, zejména PAC a ML. Této tendenci napomohly m.j. korupční skandály ex-prezidentů PUSC (R. A. Calderón Fournier a M. A. Rodríguez Echeverría ) a PLN (J. M. Figuerese).
Vládní Strana národního osvobození (Partido Liberación Nacional - PLN) byla založena v roce 1951 José Figueresem Ferrerem, prezidentem v letech 1953–58 a 1970–1974. Až do 70. let byla strana pod vlivem generace, která prosazovala dosažení sociálního blahobytu za aktivní pomoci státu. Od počátku 80. let tato generace začala ztrácet kontrolu nad vedením strany, ve kterém se postupně začaly prosazovat názory tržně orientovaných pragmatiků. Během 90. let posílila ve straně skupina technokratů, která usilovala o propojení tržně orientované politiky s tradiční středo-levicovou orientací strany. Názorové neshody ve straně vyvolaly dlouhou vnitřní krizi, která vyústila odlivem voličů ve prospěch nové strany PAC, založené ex poslancem PLN Otton Solísem. Od roku 1998 byla PLN v opozici. Prezidentská kandidatura ex prezidenta O. Ariase napomohla PLN k návratu do čela politického dění.
Další tradiční stranou je Strana křesťansko sociální jednoty (Partido Unidad Social Cristiana - PUSC). Stranu PUSC založil v roce 1940 pozdější prezident Rafael Angel Calderón Guardia (1940–1944), když spojil dvě zdánlivě neslučitelné politické síly - komunisty a představitele katolické církve. Strana prošla vnitřní krizí kvůli korupčním skandálům svých prezidentů. V současnosti postrádá politického lídra, který by vyvedl stranu z krize. Předsedou byl po skončení posledního vládního období strany v roce 2006 zvolen bývalý viceprezident Luis Fischman. Strana prosazuje středově pravicovou politiku založenou na podpoře ekonomického liberalismu a volného obchodu. Syn zakladatele PUSC Rafael Angel Calderón Fournier byl prezidentem republiky v letech 1990–1994. Jeho uvěznění po odhalení korupce v říjnu 2004 zahájilo proces úpadku PUSC, která ve volbách v roce 2006 získala pouhé 3 poslanecké mandáty. Její poslanci dnes podporují politiku vládní PLN.
Poslední parlamentní volby (2006) potvrdily vzestup Strany občanské akce (Partido Acción Ciudadana - PAC). Na základě jejího volebního úspěchu (17 poslanců) došlo k rozbití hegemonie dvou tradičních politických stran PLN a PUSC, které se pravidelně střídaly u moci. PAC se stala druhou politickou stranou v zemi a opoziční stranou. Úspěch PAC byl založen na boji proti korupci a proti neoliberalismu. Strana je proti ratifikaci dohody o volném obchodu ( CAFTA) s USA a zeměmi SA, označuje ji za špatně sjednanou a požaduje její renegociaci. PAC striktně neodmítá zvyšující se roli soukromého sektoru v ekonomice, nicméně chce ochraňovat sektory ohrožené prolomením státních monopolů, podporuje stanovení transparentních kritérií a pravidel. Strana má oporu zejména mezi odboráři, studenty a intelektuály.
Osvobozenecké hnutí (Movimiento Libertario - ML) založil poslanec Otto Guevara. ML stojí pevně na pravicové straně politického spektra a prosazuje privatizaci státních monopolů. Je rozhodným stoupencem uzavření dohody o volném obchodu států SA s USA, ale zároveň také hlavním odpůrcem daňové reformy, neboť nesouhlasí se zvyšováním daní. Šest poslanců ML ve většině politické agendy ( s výjimkou zvyšování daní) dnes spolupracuje s vládní PLN.
Soudní systém tvoří Nejvyšší soud, který tvoří 22 soudců volených parlamentem na 8 let. Soudci jsou automaticky znovu zvoleni, pokud parlament jejich znovuzvolení nezablokuje 2/3 většinou. Nejvyšší soud je rozdělen na 4 sněmovny, z nichž jedna tzv. ústavní sněmovna (Sala IV, založena v roce 1989) má rozsáhlé pravomoci při dodržování ústavnosti tvorby zákonů. Taktéž sehrává významnou roli při nápravě porušování ústavních práv a svobod administrativními rozhodnutími státních orgánů vůči fyzickým i právnickým osobám. Soudnictví je považováno za nezávislé, spolehlivé a spravedlivé, ale není příliš efektivní při prosazování práva. Reforma soudnictví byla provedena v roce 2000, nicméně soudní moc trpí zastaralými procedurami a nedostatkem finančních zdrojů.
Platná ústava pochází ze 7. 11. 1949. Cizinci mají garantována stejná práva jako kostaričtí občané, s výjimkou politických práv, především práva volebního. Ústava obsahuje klauzuli o zákazu armády. Kostarika po zkušenostech s krátkou vojenskou diktaturou na sklonku 40. let tohoto století zrušila jako první latinskoamerická země armádu již počátkem 50. let. Ve vládě není ministr obrany a cca 6000 příslušníků policie spadá pod kontrolu ministerstva vnitra a bezpečnosti.
Poměrně významné postavení mají odbory. Nejsilnější skupiny jsou v sektoru státních zaměstnanců, učitelů, dopravců, pracovníků přístavů, energetiky a telekomunikací.
Z politického hlediska je Kostarika nejstabilnější zemí v oblasti Střední Ameriky, vybudovaná na principech právního státu (v roce 2004 oslavila 115. výročí fungování demokracie). Nezávislost získala roku 1821, dlouhodobou vojenskou diktaturu zažila v podstatě jen v letech 1870 1882. V roce 1989 donutily občanské nepokoje vládnoucí třídu k uznání volebních výsledků a k respektování ústavy z roku 1982. Od té doby byl demokratický vývoj přerušen pouze dvakrát - krátkou diktaturou (1917–1918) a událostmi občanské války v roce 1948. Demokratické a sociální reformy se začaly zavádět již v roce 1943 za vlády prezidenta Rafaela Angela Calderóna Guardii (1940–1944) a pokračovaly dále zejména za funkčních období prezidenta Josého Figuerese Ferrera (1953–1958 a 1970–1974). V jejich rámci byly ustaveny stabilní demokratické instituce, zrušena armáda, zestátněny některé zahraniční průmyslové společnosti a posílen státní sektor. Byly znárodněny banky a zavedena poměrně široká síť sociálního a zdravotního zabezpečení. V Kostarice, na rozdíl od ostatních zemí regionu, následovalo dlouhé období stability a demokracie. U moci se pravidelně střídaly 2 tradiční politické strany - PUSC a PLN. Významným prezidentem byl Oscar Arias (1986-1990, PLN), jenž za své mírové aktivity ve Střední Americe získal v roce 1987 Nobelovu cenu míru.
Do května 2002 byla u moci vláda PUSC prezidenta Miguela Angela Rodrígueze, která v květnu roku 1998 vystřídala administrativu prezidenta José Maríi Figuerese (PLN). Od května 2002 pokračovala druhé prezidentské období PUSC v čele s prezidentem Abelem Pachecem de la Espriella.
Velkou ranou bylo v roce 2005 pro Kostariku odstoupení kostarického GT OAS M.A. Rodrígueze kvůli obviněním z korupce během prezidentského mandátu. Kostarika byla hrdá, že se její kandidát stal prvním středoamerickým GT OAS. Bohužel ve funkci vydržel jen několik dnů a s ostudou musel odstoupit. Aféra poškodila prestiž Kostariky v zahraničí a na vnitropolitické scéně negativně zasáhla do mocenského boje hlavních politických stran.
Ve volbách konaných v roce 2002, se prezidentem stal kandidát PUSC Abel Pacheco de la Espriella (2202-2006). Jeho vláda byla poznamenána parlamentní opozicí, která mu nedovolila uskutečnit ani jednu z vládních priorit, zejména daňovou reformu a ratifikaci CAFTA.
Úspěšnější byl Pacheco v boji s korupcí. Během jeho mandátu došlo k obvinění ex prezidentů PUSC M.A. Rodrígueze a R.A. Calderóna a také ex prezidenta PLN J. M. Figuérese z korupce (převzetí vysokých částek „odstupného“ za ovlivnění výsledků licitace, schválení vládních půjček atd.) Exprezidenti v současnosti čekají v domácím vězení na soud.
Krize tradičních politických stran nutila jejich vedení hledat cesty k zachování vlivu na politické dění v Kostarice. Aktivní byla v tomto směru především PLN, která po prohraných prezidentských volbách zahájila kampaň za povolení znovuzvolení prezidenta. Složitá politická jednání vyústila v dubnu 2003 v rozhodnutí Ústavního soudu, který schválil poměrem hlasů 5 : 2 zrušení reformy kostarické ústavy z roku 1969 (tato reforma znemožňovala opětovné zvolení prezidenta), což otevřelo cestu do prezidentského úřadu O. Ariasovi (PLN).
Volby v roce 2006 přinesly vítězství Ariase, nicméně oproti všem očekáváním porazil kandidáta PAC Ottóna Solíse jen velmi těsně,o pouhých 1,2%. Volební úspěch Solíse, jehož hlavním volebním tématem byla opozice vůči CAFTA, ukázal, že pro většinu občanů, ohrožených chudobou, nejsou přesvědčivé myšlenky o dosažení blahobytu skrze volný obchod.
Vláda O. Ariase nemá většinu v 57 členném Parlamentu. Tvrdá opozice 17 poslanců PAC, kteří s vládou souhlasí pouze v navýšení prostředků na vzdělávání, nutí PLN opírat se o parlamentní spolupráci s menšími stranami (zejména ML, PUSC,UN a PRNA). Nutnost schválení ústavních zákonů zejména při tzv. paralelní agendě CAFTA činí situaci vlády prekérní, protože podpora menších stran není zadarmo a může ohrozit další vládní priority, zejména daňovou reformu.
Prioritami vlády O.Ariase je ratifikace CAFTA a daňová reforma. Na mezinárodním poli pak prosazení pravidel o poskytování rozvojové pomoci,omezení zbrojení a navýšení sociálních výdajů rozvojových států ( tzv. Kostarická dohoda).
Stav k 1. 12. 2006:
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
**Čtvrtek 20. 1. 2005 Den D, 5 hodin ráno. ** Postupně se scházíme na letišti. Pavel K., Karel K. Pavel P., Antonín F., Svatopluk Š. a Petr H., najatý průvodce, který je šestý. V 7 hodin...
Čtěte více z deníku Nairobi, Mt Meru, Arusha, Tanzania - Kilimandžáro - den 1. a 2.
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: