Moldávie

• 2.1. Stručná charakteristika politického systému
• 2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
• 2.3. Složení vlády

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Moldavská republika je pluralitní demokracií s parlamentním jednokomorovým systémem (101 poslanců), se silnou prezidentskou dimenzí. Podle Ústavy z 28. 7. 1994 stojí v čele Moldavské republiky prezident volený parlamentem na 4 roky. Ústavou zaručený autonomní status v rámci Moldavska má od roku 1994 Gagauzsko, nevelké území na jihu země s pravoslavným obyvatelstvem tureckého původu. Nedílnou součástí Moldavska je separatistická oblast tzv. „Podněsterská Moldavská republika“.

Přechod od sovětské totality k plně funkční demokracii a jí odpovídajícímu administrativnímu systému však ještě není dovršen. Vedle vnitropolitických příčin má na pomalém tempu transformace určitý podíl i nedořešený konflikt o Podněstří, mající mezinárodní charakter. Mezinárodní společenství (především OBSE, EU a USA ) vyvíjí tlak, aby přímí i nepřímí aktéři v řešení konfliktu pokročili. Bohužel, hlavní nepřímý aktér, který skrytě i přímo podporuje administrativu separatistického levobřežního režimu, vidí až dosud řešení situace ve světle svých mezinárodních zájmů, s řešením konfliktu nespěchá a navíc, jako dosud největší obchodní partner Moldavska, vystavuje jeho citlivou, v podstatě jednoproduktovou ekonomiku vnějším šokům. V systémové i ekonomické transformaci pomáhá nyní Moldavsku především jeho spolupráce s EU při naplňování Akčního Plánu EU-MD (AP) a realizaci Evropské Politiky Sousedství (ENP). Velkou roli hraje také spolupráce se Světovou bankou, MMF, USA (Millenium Challenge), Tureckem, Norskem a další státy, např s Čínou.

Moldavská republika vznikla 27. srpna l99l vyhlášením nezávislosti na rozpadajícím se Sovětském svazu. Ještě před tím však vyhlásila svoji samostatnost „levobřežní“ oblast Moldavské SSR jako Podněsterská Moldavská republika, kterou žádný stát doposud neuznal a oblast je i nadále považována za integrální část Moldavské republiky. Problém se vznikem celistvého státního útvaru na teritoriu Moldavské SSR, jako jednoho z nástupnických států SSSR, vznikl tedy na samém počátku jeho existence a jakoby se pohnutá a nezávidění hodná historie moldavských území promítala až do dnešních dnů.

První uznalo nový stát (Moldavskou republiku) sousední Rumunsko. Do roku 1812 a potom znovu v letech 1918–40 náleželo území dnešního Moldavska, kromě Podněstří, k rumunskému státu. Podněstří bylo součástí Ukrajiny. V r. 1940 anektoval na základě Paktu Molotov-Ribbentrop území současného pravobřežního Moldavska bývalý Sovětský svaz, v jehož rámci ustavili Moldavskou SSR.

Po vyhlášení samostatnosti v r.1991 se pro většinové moldavské obyvatelstvo uskutečnil návrat k národní a kulturní identitě a tradicím, které byly od sovětské anexe ve 40. letech systematicky potlačovány. Z počátku byla poměrně populární myšlenka spojení s Rumunskem. Ta však byla kategoricky odmítána v Podněstří, kde převažuje obyvatelstvo „slovanské". I tato okolnost přispěla k vyhrocení situace, ozbrojený konflikt měl však jiné příčiny. V letech 1991 /1992 došlo k vojenským střetům o Podněstří, které byly ukončeny akceptováním „hranice“ - demilitarizovaného pásma, kde na bezpečnost dohlíží společná vojenská mise (Rusko, Ukrajina, Moldavsko a Podněstří). Na levém břehu Dněstru jsou stále situovány ruské vojenské jednotky v síle asi 1500 mužů, „vystupující" jednak jako operační skupina 14. Armády RF, jednak jako jednotka na ochranu skladů asi 20–30 tisíc tun munice, svezené sem při stahování sovětských vojsk z Československa a Německa.

V následujícím období se s ohledem na pragmatické skutečnosti (naprostá ekonomická závislost na Rusku - „pravobřežní“ Moldavsko bylo v podstatě jen dodavatelem vína, ovoce a zeleniny - zatímco v období SSSR byl cíleně budován průmysl, především těžký, prakticky jen v Podněstří) a též vlivem neprozíravé politiky sousedního Rumunska se postupně prosadil opatrnější přístup. Lidové referendem roku 1994 připojení Moldavska k Rumunsku „definitivně“ odmítlo. Moldavsko však stejně zůstává až do dnešních dnů rozdělenou zemí, v níž kišiněvská vláda nemá prakticky žádný vliv na dění v oblasti na levém břehu Dněstru, kde se chopila moci mezinárodně neuznaná separatistická vláda totalitního ražení, v čele s „prezidentem“ Igorem Smirnovem (vládnoucím s nadšeným souhlasem voličů nepřetržitě od roku 1992), která se periodicky snaží prokazovat mezinárodnímu společenství svou legitimitu. 17. 9. 2006 proběhlo v Podněsteří další „referendum" s velmi navádějícími otázkami a typickou propagandou v režimních médiích, za účasti 78,6 % „oprávněných voličů". Z nich 97,2 % podpořilo nezávislost a budoucí svazek s Ruskou federací a 94,9 % bylo proti opětovnému připojení k Moldavsku. Referendum nebylo mezinárodně uznáno.

Samostatné Moldavsko bylo po svém vzniku a po opadnutí emocí ze svobody orientováno levicově. Pravicové strany měly oporu v prvním prezidentovi M. Snegurovi. Levý střed dále posílil v roce 1996, kdy v prezidentských volbách zvítězil P. Lucinschi. Současně rostl vliv obnovené komunistické strany (1994, bez bývalých špiček, které mezitím stačily založit většinu ostatních politických stran), která zvítězila už v parlamentních volbách v roce 1998. Vládu však nakonec vytvořila koalice pravého středu, která komunisty vytlačila do opozice.

Strana moldavských komunistů (SMK) se tak dostala k moci až v únoru 2001 po předčasných volbách vyvolaných vnitropolitickou krizí (získala 50,1 % hlasů a 71 míst ve 101 členném parlamentu). K jejímu výraznému volebnímu vítězství přispěla zejména nespokojenost obyvatelstva s prudkým poklesem životní úrovně (nastal jednak vlivem ruské finanční krize z let 1998/99, ale především nevyhnutelným rozpadem umělého sovětského trhu se zemědělskými produkty a v nemalé míře i špatným prostředím pro podnikání, neosvojenými manažerskými a řídicími schopnostmi a neschopnou a zkorumpovanou administrativou, která dodnes odrazuje podnikavé), dále zapůsobila řada elementárních chyb předchozí vlády při přechodu ekonomiky země na tržní hospodářství (včetně zmíněné bezbřehé korupce) a problematická prorumunská politika, která mj. usnadnila ostré postoje Podněstří. Prezidentem byl zvolen předseda komunistické strany V. Voronin. Novou vládu tvořili vedle komunistů i nestraníci v čele s premiérem V.Tarlevem.

V Moldavské republice je vnitropoliticky široce sdílená a mezi obyvatelstvem populární orientace na členství v EU. Ta rozrušila původní dichotomii moldavské vnitropolitické scény, kde proti sobě od roku 2001 stála opozice (na pravici zejména křesťanští demokraté spojení s evropským kontextem členstvím v Evropské lidové straně, výrazně prorumunští; na levici zejména sociální demokraté; dále řada malých mimoparlamentních stran) a dnes vládnoucí komunistická strana. Opoziční strany se vyslovovaly pro úzké politické a hospodářské vztahy s Evropou a Západem, ekonomické (tržní ekonomika) a politické (právní stát) reformy a (v různé míře) pro respektování společného kulturního a jazykového dědictví s Rumunskem.

V komunistické straně sice převažují nostalgici toužící po starých pořádcích (především v regionech a částečně také v parlamentu), avšak rozhodující slovo mají pragmatici (prezident) a více méně otevření stoupenci prozápadní orientace (předseda parlamentu Lupu navrhl před prázdninam 2006 reformu strany, programu, názvu i vedení; o vývoji ve straně však rozhodne předseda president Voronin a stranický kongres 3/2008).

Některé počáteční záměry vlády SMK (zejména snaha zavést do škol povinnou výuku ruštiny, změnit osnovy výuky dějepisu, atd.) vyhrotily na jaře 2002 vztahy natolik, že bylo třeba zásahu RE a OBSE. Vláda následně, byť s různou důsledností, přistoupila na celou řadu demokratizačních doporučení (reforma státní televizní a rozhlasové společnosti ve veřejnoprávní, registrace tzv. besarabské církve podléhající bukurešťskému patriarchátu, kodifikace postavení ruštiny v životě země, kompromisní řešení v otázce dějepisných osnov, reforma volební legislativy, atd.). Za asistence Rady Evropy byl navázán dialog s opozicí v podobě kulatého stolu, který ze zpětného pohledu přispěl k tehdejšímu sblížení komunistů a křesťanských demokratů. Opoziční demonstrace v hlavním městě, mezi jejichž účastníky převažovali studenti, vyvrcholily v listopadu 2003, kdy Rusko předložilo Kozakův plán pro Podněstří, který vláda nakonec odmítla. Bezprecedentní sjednocení opozice, která při této příležitosti vytvořila „Výbor na obranu ústavy a demokracie", však nemělo dlouhého trvání.

Po krachu počátečních pokusů o všestrannou obnovu politických a ekonomických styků s Ruskem, jehož symbolem bylo odmítnutí ruského (Kozakova plánu) na urovnání situace v Podněstří (listopad 2003), začala komunistická administrativa stále otevřeněji vyzývat ke spolupráci s EU (Akční plán EU-Moldavsko, deklarace zájmu o členství), s USA (zejména při řešení podněsterského konfliktu a projektech Millenium Challenge) a také s NATO (příprava Individuálního partnerského akčního plánu/IPAP, občasná společná cvičení).

Po parlamentních a prezidentských volbách v březnu/ dubnu 2005 evropská (a dokonce chvíli i euroatlantická) orientace zcela převažovala. Jejím průvodním rysem byla dříve zcela nemyslitelná spolupráce křesťanských demokratů s komunisty v moldavském parlamentu.

Zřetelná únava z nekonečného sporu mezi komunisty a křesťanskými demokraty vedla počínaje komunálními volbami na jaře 2003 (komunisté vyhráli, ale zaznamenali zřetelné ztráty) k posilování vlivu sociálních demokratů, kteří kolem osoby tehdy populárního primátora Kišiněva S. Urecheana sjednotili většinu opozičních stran nalevo od křesťanských demokratů. Takto vytvořený centristický blok Demokratické Moldavsko/ DM však v předvolebním období promarnil svou šanci nečitelnými postoji, které vyvrcholily překvapivým důrazem na prioritní partnerství s Ruskem/ SNS (včetně řešení podněsterského konfliktu s jeho pomocí), které kontrastovalo s eurointegračním cílem komunistů.

Poslední parlamentní volby se v Moldavsku konaly v řádném termínu 6. března 2005. Zvítězili v nich opět komunisté, tentokrát však v parlamentu nezískali ústavní většinu, ztrativše 15 křesel. Voleb se zúčastnilo 64,84 % oprávněných voličů, tedy požadované nadpoloviční kvórum. (Hranice je pro nezávislé jednotlivce 3 %, pro stranu 6 %, pro sdružení dvou stran 9 % a tří stran 12 %.)

(pozn.: žádné další uskupení nedosáhlo podpory přes 2 %.)

Předsedou parlamentu je od 24. 3. 2005 Marián Lupu.

Současnou vnitropolitickou situaci v Moldavsku (10/2007) nelze považovat za stabilizovanou, projevuje se jak externí vliv Ruska, tak blížící se parlamentní a prezidentské volby v roce 2009. Jednání o podněsterském urovnání se stále nacházejí pod výrazným vlivem RF. Moskva vůči Moldavsku uplatnila několik drastických ekonomických diskriminačních opatření, v březnu 2006 přestala RF odebírat moldavské víno (80 % vývozu této komodity směřovalo na trh RF, podobně Moskva zablokovala dovoz moldavského masa a zeleniny, prudce zvýšila cenu plynu a začala omezovat vlakové spojení). Tyto i její další kroky, nahrávající Podněstří, způsobily Moldavsku značné ekonomické ztráty.

Od počátku roku 2006 se k jednání nesešla skupina 5+2 (Moldavsko a Podněstří jako strany konfliktu, RF, Ukrajina, OBSE - jako mediátoři a pozorovatelé pak EU a US). Do tohoto formátu byly vkládány značné naděje.

V monitorování a facilitování situace sehrává důležitou roli Zvláštní reprezentant EU pro Moldavsko. Místo řádného jednání v dohodnutém formátu 5+2 se odehrávají buď setkání ve formátu např. 5+1 nebo 3+2, nebo příležitostná jednání prezidenta Putina s prezidentem Voroninem. Jak moldavská, podněsterská i ukrajinaská strana se během roku 2006-7 dostavovaly k samostatným jednáním do Moskvy, z procesu se do značné míry vytrácí transparentnost. Zdánlivé „obě hlavní strany konfliktu" v zásadě pokračují v odmítání návrhů druhé strany (naposledy Tiraspol odmítl návrh moldavské strany na „Voroninovo balíkové řešení", počítající pro Podněstří se značnou autonomií a garantující mu řadu funkcí v administrativě, atd., nelze však zapomínat, že v něm fungují i další činitelé, ať už jde o Rusko, nebo i o zájmy některých moldavských, ruských a ukrajinských osob či firem).

Nastolení pořádku ve vnějších ekonomických vztazích velmi pomohla dohoda mezi Moldavskem a Ukrajinou, vycházející z celistvosti Moldavska a zpřísňující celní režim na hranicích ze 7. 10. 2005. Tento režim vyžaduje, aby exportující podněsterské podniky byly zaregistrovány u kišiněvských autorit. Nad dodržováním celního režimu dohlíží v souladu s dohodou Hraniční asistenční mise EU (EUBAM), hodnocená mimořádně positivně. Na podzim 2007 vyjádřily Ukrajina i Moldavsko zájem na prodloužení činnosti EUBAM o dva roky.

Dne 12. 12. 2006 se v Bruselu uskutečnila Donorská konference o Moldavsku (MMF, Svět.Banka, EU a další donorské země. Multilaterální i bilaterální donoři hodlají v letech 2007 - 2009 reagovat na svízelnou makroekonomickou situaci částkou 1,6 mld. €.

Počátkem 3. a 17. června 2007 se v Moldavsku uskutečnily volby do orgánů místní samosprávy. I přes maximální mediální a administrativní výhody vládnoucích komunistů volby prokázaly další pokles podpory pro SMK, a opozice získala vedoucí pozice ve 2/3 míst. V hlavním městě Kišiněvu vyhrál se značnou převahou mladý liberál Dorin Chirtoaca, patrně především proto, že jeho přístup byl naprosto odlišný od starých politiků. I 100 dní po volbách je ale otázkou, zda vůdci opozičních stran jsou schopni konstruktivní spolupráce v Kišiněvu i v celém Moldavsku. SMK po prohraných volbách nasadila konfrontační negativní tón, ještě více upevnila pozici v médiích a ze své centralizované moci hrozí těm regionům, které vede opozice, a snaží se všestranně ovlivnit voliče.

Odmyslíme-li si latentní hrozbu konfliktu s Podněsteřím se silnou vnější ingerencí, lze Moldavsko považovat vcelku za stabilní, třebaže ze západního pohledu ne zcela standardní (faktická autorita prezidenta přesahuje jeho ústavní pravomoci, vládnoucí komunistická strana uplatňuje v dialogu s opozicí mocenskou, administrativní a mediální převahu, atd.). Důležitou podmínkou vnitřní stabilizace Moldavska zůstává urovnání konfliktu v Podněstří včetně stažení ruských jednotek, techniky a munice, rozvoj pravobřežního Moldavska však brzdí řada dalších vnitřních elementů.

Konkretizací vztahu EU-MD, definovaného rámcově v PCA (Partnership and Cooperation Agreement), je tříletý Akční plán EU-MD, který by měl skončit 2/2008. Plán se soustředil na otázky klíčové pro rozvoj Moldavska, především na dobré vládnutí, zlepšení podnikatelského prostředí, vládu nezávislého práva a na přibližování se k dalším evropským hodnotám (demokracie, lidská práva, mediální svoboda...). Moldavská strana se domnívá, že AP splní, a že dále by bylo vhodné vztah povýšit a především smluvně zakotvit evropskou perspektivu pro Moldavsko (řada členských států EU tuto snahu podporuje, ale přibližování MD k EU si vyžádá ještě značného úsilí moldavské strany). AP bude vyhodnocen 4/2008, a poté bude úroveň vztahů s Moldavskem diskutována.

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Podle Ústavy z 29. 7. 1994 stojí v čele Moldavské republiky prezident volený parlamentem (101 poslanců) na 4 roky. Má právo účastnit se zasedání Parlamentu a rozpustit jej, v oblasti zahraniční politiky vede nebo se zúčastzňuje mezinárodních jednání, uzavírá jménem Moldavska mezinárodní smlouvy a předkládá je parlamentu k ratifikaci. Jmenuije a odvolává velvyslance. Je vrchním velitelem ozbrojených sil a má i další kompetence, jako např. udělovat státmní vyznamenání, vojenské hodnosti, milost odsouzeným, má právo vyhlásit referendum, pozastavit některé akty vlády až do rozhodnutí ústavního soudu. Vydává dekrety k plnění svých kompetencí, které kontrasignuje předseda vlády.

Současný prezident Vladimir Voronin byl poprvé zvolen 4. 4. 2001 a podruhé 4. 4. 2005 (získal hlasy 75 poslanců). Za své hlavní priority označil „integraci Moldavska do Evropy" (konkrétně uskutečňování Akčního plánu EU-Moldavsko, plnění kodaňských předvstupních kritérií s důrazem na změny legislativy, zlepšování ekonomického prostředí a boj proti korupci a byrokracii) a vyřešení podněsterského konfliktu. Jeho zahraničněpolitické postoje oscilovaly od promoskevského až po rozhodně odmítavý (Kozakovo memorandum), v současné době se pod ekonomickým tlakem Ruska snaží hledat cesty k Moskvě, avšak zároveň deklarativně usiluje o evropskou perspektivu Moldavska.

Historicky i díky síle SMK ve všech stupních státního aparátu je fakticky moc prezidenta Voronina výrazně vyšší, než ústavou deklarovaná.

2.3. Složení vlády

Premiér Vasile Tarlev byl poprvé zvolen 15. 4. 2001 a podruhé 19. 4. 2005 (vystupoval jako nezávislý kandidát na listině komunistické strany). Pro novou vládu hlasovalo pouze 56 komunistických poslanců. Ve funkcích z minulého období zůstali všichni klíčoví ministři - mj. ministři zahraničí a evropské integrace (Andrei Stratan), obrany (Valeriu Plešca), vnitra (Mihai Papuc) a reintegrace, který je zodpovědný za Podněstří (Vasile Šova).

Mezi priority druhéhoTarlevova kabinetu (21 členů, 17 ministerstev) vláda v roce 2005 zařadila:

• modernizaci hospodářství (podpora soukromé iniciativy, důraz na malé a střední podniky, zajištění přístupu k úvěrům, aktivní investiční politika, obnova infrastruktury a energetiky, modernizace zemědělství)
• zajištění územní celistvosti (řešení otázky Podněstří)
• zlepšení kvality života (snížení daně z příjmu, zvýšení penzí a přídavků na děti, podpora mladých rodin, zajištění přístupu k základním zdravotnickým službám)
• konsolidaci společnosti (vytváření nových pracovních míst, modernizace školství, investice do mládeže, podpora střední třídy, dialog se sociálními partnery)
• evropskou integraci (kompatibilita legislativy a institucí, závazky Akčního plánu EU-Moldavsko).

V současné vládě (od roku 2005 došlo k několika změnám) hraje důležitou úlohu první místopředsedkyně vlády Zinaida Grecianii, která odpovídá za ekonomiku jako celek a za další průřezové otázky. Je předsedkyní meziministerského výboru pro koordinaci přípravy, realizace a monitoringu Národního plánu rozvoje Moldavska na léta 2008 –2011.

Aktuální složení vlády, včetně životopisů jejích členů je dosažitelné na vládním portálu www.gov.md .