Nikaragua je nezávislou republikou prezidentského typu. Státní zřízení tvoří tři nezávislé složky moci: výkonná, legislativní a soudní. Nezbytnou součástí mocenského aparátu je také Nejvyšší volební rada (Consejo Supremo Electoral - CSE), kterou tvoří 7 soudců. Úlohou CSE je příprava a zajištění průběhu voleb nebo referend.
Hlavou státu a současně předsedou vlády je prezident volený spolu s viceprezidentem v přímých volbách na funkční období 5 let, bez možnosti bezprostředního znovuzvolení. Vláda má i s prezidentem, který vykonává funkci předsedy vlády, celkem14 členů.
Zákonodárným orgánem je jednokomorové Národní shromáždění (Asamblea Nacional - AN) s 92 poslanci volenými na období 5 let. Parlament tvoří 20 poslanců národní úrovně a 70 poslanců municipální úrovně. Poslanecký mandát rovněž získávají ex prezidenti a kandidáti na prezidenta, kteří nebyli v prezidentských volbách zvoleni za podmínky, že jejich získaný počet hlasů je stejný nebo vyšší než průměr u poslanců municipální úrovně (za PLC A. Alemán a za FSLN - D. Ortega). Právo volit se vztahuje na nikaragujské občany starší 16 let.
Nejvyšším orgánem soudní moci v zemi je Nejvyšší soud (Corte Suprema de Justicia - CSJ), doplněný Ústavním soudem a soudy nižších instancí včetně odvolacích soudů. Celkem 16 soudců CSJ je voleno na období 5 let parlamentem.
Platná ústava pochází z roku 1987. První reforma v roce 1995 zvýšila pravomoci parlamentu a zkrátila funkčního období prezidenta a poslanců z 6 na 5 let. Druhá reforma ústavy byla přijata v lednu 2000 na základě uzavřeného paktu mezi PLC a FSLN o posílení vlivu těchto stran ve vládě a v soudním systému. Hlavními změnami bylo m.j. zvýšení počtu soudců Nejvyšší volební rady z 5 na 7 a Nejvyššího soudu z 12 na 16 a stanovení počtu členů Nejvyššího kontrolního úřadu na 5. Taktéž byl upraven procentní podíl, od kterého závisí konání druhého kola prezidentských voleb z 45 % na 35 %, pokud bude rozdíl mezi kandidáty větší než 5 %. Poslední reforma ústavy byla schválena v prosinci 2004 a její podstatou bylo omezení pravomocí prezidenta ve vztahu ke státním institucím. Přijetí reformy vyvolalo ostrý spor mezi vládou a parlamentem, který se doposud nepodařilo urovnat.
Na základě této ústavní reformy došlo také ke změnám volebního zákona. Nové politické strany usilující o registraci jsou povinny předložit podpisy svých členů, jejichž počet musí dosáhnout alespoň 3 % voličů z posledních všeobecných voleb a musí založit kandidátské listiny ve všech 150 municipálních úřadech. Pokud politická strana nedosáhne ve volbách alespoň 4 % hlasů na municipální nebo národní úrovni bude její registrace zrušena.
Hlavní vládní stranou po všeobecných volbách v listopadu 2001 zůstala Liberální konstitucionální strana (Partido Liberal Constitucional - PLC), která získala v parlamentu 53 poslanců (zajistila si prostou většinu 47 hlasů, nikoliv však kvalifikovanou většinu 56 hlasů).
Největší opoziční stranu představuje levicová Sandinovská fronta národního osvobození (Frente Sandinista de la Liberación Nacional - FSLN), která ve volbách získala 38 poslanců. V jejím čele stojí bývalý prezident Daniel Ortega. FSLN byla u moci v letech 1979–1990 a svou ekonomickou politikou přivedla zemi k hospodářskému úpadku.
Další parlamentní stranou se stala Konzervativní strana Nikaraguy (Partido Conservador de Nicaragua - PCN), která na základě výsledků voleb získala v parlamentu 1 poslance.
Poslední prezidentské a parlamentní volby se v Nikaragui uskutečnily v listopadu 2001. Novým prezidentem se stal Enrique Bolaňos Geyer z vládní strany PLC (ve vládě A. Alemána zastával funkci viceprezidenta), který získal 56 % všech hlasů voličů a porazil svého rivala Daniela Ortegu z FSLN o 14 %. Novým viceprezidentem se stal José Rizo Castellón. Volební neúčast dosáhla pouze 8 %, což byl nejnižší ukazatel v novodobé historii země. Prezident E. Bolaňos se ujal moci 10. 1. 2002, kdy převzal prezidentský úřad od Arnoldo Alemána Lacaya.
Všeobecným volbám předcházelo uzavření politického paktu mezi vládní PLC a opoziční FSLN v lednu 2000, který měl za cíl posílit politický vliv těchto stran ve společnosti. De facto se jednalo o vzájemné rozdělení moci v rozhodujících státních institucích, zejména těch, které dohlížejí na boj proti korupci, dodržování volebních zákonů a kontrolují činnost státních institucí - např. Nejvyšší kontrolní úřad atd..
Od nástupu k moci se prezident E. Bolaňos potýkal s vážnými vnitropolitickými problémy, vyplývajícími z politického paktu mezi PLC a FMLN. Klíčovým se stal zejména boj proti korupci a praní špinavých peněz, do kterého byl zapleten ex prezident a předseda PLC A. Alemán. Aby se vyhnul případným obviněním z korupce a získal parlamentní imunitu, nechal se A. Alemán v lednu 2002 zvolit hlasy vládní PLC předsedou parlamentu.
Prezident E. Bolaňos však projevil v otázce boje proti korupci a praní špinavých peněz neústupnost a v září 2002 dosáhl odvolání A. Alemána z funkce předsedy parlamentu, za kterým následovalo zbavení imunity v prosinci 2002. Důvodem byla obvinění z korupce, z praní špinavých peněz a ze zpronevěry státních prostředků během prezidentského mandátu. Ve snaze vyhnout se nástupu do vězení a získat alespoň domácí vězení, odkud by měl lepší možnost řídit vládní PLC a podílet se i nadále na politickém dění v zemi, ex prezident A. Alemán souhlasil s vytvořením pravo-levé parlamentní opozice v únoru 2003, složené z PLC a opoziční FSLN, čímž se prakticky stal rukojmím lídra FSLN D. Ortegy. Nicméně ani tento krok nezabránil jeho odsouzení v prosinci 2003, kdy soud v Managui potvrdil obvinění z korupce, praní špinavých peněz a ze zpronevěry státních prostředků a odsoudil ex prezidenta A. Alemána k trestu odnětí svobody v délce 20 let.
Odsouzení ex prezidenta A. Alemána vyvolalo vnitřní krizi a znamenalo rozkol uvnitř vládní PLC, která se rozpadla v závislosti od podpory pro ex prezidenta A. Alemána (většina) nebo pro prezidenta E. Bolaňose (menšina). Zásadním způsobem se změnilo rozložení politických sil v parlamentu, neboť stoupenci prezidenta E. Bolaňose vytvořili samostatný parlamentní blok „Modrá a bílá" (Azul y Blanco - pozn.: název odvozen od barev nikaragujské vlajky), který skončil s 5 poslanci ve významné menšině. Díky této změně se prezident E. Bolaňos rázem ocitl bez parlamentní podpory (v parlamentu jej nepodporuje strana, za kterou kandidoval), což odstartovalo vleklou válku mezi exekutivou a parlamentem.
Nehledě na své odsouzení si ex prezident A. Alemán udržel rozhodující kontrolu nad děním v PLC, což se projevovalo především v ovládnutí poslanců PLC, kteří přešli na stranu opozice a připravili tak administrativu prezidenta E. Bolaňose o parlamentní většinu. Tato situace přinutila vládu hledat ve zbytku volebního období taktické aliance s ostatními politickými silami, m.j. také s FSLN. Díky této koalici se prezidentu E. Bolaňosovi např. podařilo splnit většinu z požadavků programu MMF na snížení chudoby a zvýšení ekonomického růstu a dosáhnout poklesu zahraničního dluhu díky zařazení země do Iniciativy nejvíce zadlužených rozvojových zemí (HIPC) v lednu 2004.
Počátkem roku 2004 se rozhodující vliv na vývoj politické situace přesouval pomalu a postupně z vládních rukou pod kontrolu opozice v čele s PLC a FSLN, která začala vyjednávat revizi a prohloubení vzájemného politického paktu z roku 2000. V dané situaci hrála FSLN dominantnější roli než PLC, zejména s ohledem na její rostoucí postavení na municipální úrovni.
První konflikty mezi vládou a opozicí se objevily při schvalování návrhu polemického zákona o soudní odbornosti (Ley de Carrera Judicial), který měl zvýšit nezávislost soudního systému. Návrh zákona zaslal do parlamentu prezident E. Bolaňos s cílem ozdravit soudní aparát, který je pod silným politickým vlivem. Projednávání návrhu uvedeného zákona pochopitelně vyhrotilo vztahy mezi výkonnou a soudní mocí. Po složitých jednáních bylo přece jen dosaženo kompromisu a návrh zákona byl přijat. Nicméně dle názorů stoupenců prezidenta E. Bolaňose se nepodařilo dosáhnout úplného odpolitizování soudní moci.
Nejsložitější byla situace v říjnu 2004, kdy se opozice pokusila o přímý útok na prezidenta. O jeho odvolání požádal parlament Nejvyšší kontrolní úřad. Důvodem bylo údajné vyhýbání se spolupráci s vyšetřujícími orgány během auditu volební kampaně v roce 2001. Situace byla tak vážná, že se prezident E. Bolaňos rozhodl požádat o pomoc OAS v rámci tzv. Demokratické charty OAS, jejímž posláním je ochránit demokracii při protiústavních narušeních demokratického vývoje. OAS na svém zasedání Stálé rady dne 17. 10. 2004 rozhodla o vyslání zvláštní monitorovací mise do Nikaraguy, která měla za úkol přivést znesvářené strany k jednání a k dialogu. Díky intervenci OAS, která označila pokus o odvolání prezidenta E. Bolaňose za „arbitrážní převrat" (podle nikaragujské ústavy může parlament odvolat prezidenta pouze v případě, pokud je prezident „neschopný výkonu své funkce"), se vzniklou situaci podařilo postupně uklidnit. Byl přijat návrh na realizaci tzv. národního dialogu mezi vládou, PLC a FSLN, který předpokládá společné projednání všech důležitých otázek vládní strategie. Národní dialog získal brzy širokou podporu a stal se všeobecně akceptovaným východiskem z krize.
V listopadu 2004 proběhly v Nikaragui municipální volby, které potvrdily dřívější tendenci o posilujícím vlivu FSLN. Hlavním vítězem voleb se stala opoziční FSLN s 44 % hlasů proti 36 % hlasů PLC. Třetí místo obsadila provládní Alianza por la República (APRE) s 9 % hlasů. Součástí APRE se stala PCN a menší provládní politické strany. V hlavním městě Managui se stal starostou kandidát FSLN Dionisio Marenco s 45 % hlasů. Sandinovci vládnou v hlavním městě od roku 2000, kdy se starostou stal Herty Lewites. Výsledky municipálních voleb naznačily, že FSLN se vážně připravuje na prezidentské volby v listopadu 2006. Na základě výsledků těchto voleb došlo k některým změnám v rozložení politických sil v parlamentu, přičemž počty poslanců se ustálily na následující proporci: PLC 43, FSLN 38, Azul y Blanco 10 a PCN 1.
Ke konci roku 2004 o sobě znovu nechala vážně slyšet opozice. Napětí mezi vládou a opozicí vyústilo v další konflikt na půdě parlamentu, tentokrát o opoziční návrh novely ústavy, jejímž cílem bylo výrazně omezit prezidentské pravomoci a zavést změny ve vládních strukturách na úkor větších pravomocí parlamentu, zejména při jmenování vedoucích představitelů významných státních institucí. Omezení se měla týkat pravomocí prezidenta při jmenování ministrů, velvyslanců a státních zástupců, kteří by po schválení reformy měli být ratifikováni parlamentem. Návrh taktéž předpokládal omezení kontroly prezidenta nad výběrem a jmenováním členů vedení významných státních institucí. Prezident E. Bolaňos se proti návrhu novely ústavy ostře ohradil a poslanecký návrh označil za pokus o státní převrat. Zdůraznil, že nejde o nic jiného něž o další z důsledků tzv. politického paktu mezi D. Ortegou a A. Alemánem. Přijetí novely ústavy prezident nakonec nezabránil, neboť návrh podpořily obě opoziční strany PLC a FSLN. Nicméně ji odmítá akceptovat a zaštiťuje se výrokem Středoamerického nejvyššího soudu (Corte Centroamericana de Justicia - CCJ), jenž novelu označil za „ústavně neproveditelnou".
V roce 2005 boj exekutivy s parlamentem a se soudy, ovládanými FSLN, kulminoval. FSLN posílila svůj vliv i v parlamentu, když v lednu 2005 stanul v jeho čele poprvé po 15 letech představitel FSLN - René Nú?ez Téllez. Prezident E. Bolaňos odmítl uznat schválené změny ústavy oklešťující jeho pravomoci a také odepřel provést rozhodnutí nikaragujských soudů ve věci správy nad velkými státními podniky s tím, že protiřečí názoru Středoamerického nejvyššího soudu (CCJ), který změny označil za „právně neaplikovatelné“. Platnost ústavních reforem potvrdil Nejvyšší soud (CSJ), ovládaný oběma hlavními stranama PLC a FSLN, nicméně prezident E. Bolaňos jeho rozhodnutí neuznal kvůli manipulaci při hlasování a stanovisko vyšší instance - CCJ.
Nejvyšší kontrolní úřad požádal parlament o odvolání Bolaňose s tím že nerespektuje rozhodnutí soudní moci a porušuje zákony a ústavu. Boj o státní podniky vtáhl do politické krize i represivní složky - policii a armádu, které se marně snažily o zachování vyváženého a odtažitého postoje (musí poslouchat příkazy prezidenta, ale zároveň respektovat platné zákony a ústavu). Prezident odmítl uznat jmenování šéfů státních podniků, provedené na základě změněné ústavy parlamentem a znemožnil jim za pomoci policie převzetí funkcí.
Složitá vnitropolitická situace byla vyřešena až za pomoci OAS, o kterou požádal prezident E. Bolaňos. V červnu 2005 přicestoval do Nikaraguy GT OAS M. Insulza a později také zvláštní vyslanec OAS D. Caputo s cílem pomoci při řešení ústavní krize a obnovit politický dialog. Výsledkem zprostředkovatelské mise OAS byla dohoda o navrácení znepřátelených stran k jednáním v rámci tzv. národnímu dialogu a celkové usmíření. Nicméně průtahy na obou stranách způsobily, že jednání nebyla doposud zahájena.
Do centra politického dění se od poloviny roku 2005 dostaly pokusy opozice o obvinění prezidenta E. Bolaňose a dalších 7 ministrů z porušení zákonů během volební kampaně. Opozici se podařilo prosadit na program zasedání parlamentu hlasování o zbavení jeho imunity, ke kterému by mělo dojít koncem září 2005. Pokud by byl prezident zbaven imunity a odsouzen, může být pro porušování zákonů odvolán 2/3 většinou parlamentu.
V této poměrně nepřehledné vnitropolitické situaci se vedení PLC rozhodlo v červenci 2005 vypovědět parlamentní spolupráci s FSLN a zahájit sblížení s vládou prezidenta E. Bolaňose. Za tímto krokem zřejmě stojí snaha ex prezidenta A. Alemána vyjednat své propuštění na svobodu. Probleskly názory, že by byl ochoten slíbit definitivní odchod z vrcholné politiky.
Od poloviny roku 2005 již začala předvolební kampaň pro příští prezidentské volby. V rámci FSLN se prezidentským kandidátem prohlásil již počtvrté D. Ortega (předtím 1990, 1996, 2001) a odstavil ex starostu Managuy Herty Lewitese, který byl vyloučen ze strany (proti vůli D. Ortegy usiloval o konání primárních voleb). Podobně byl izolován i ex ministr financí Eduardo Montealegre v PLC, který navrhl konání primárních voleb k výběru prezidentského kandidáta. Oba disidenti oznámili vytvoření společné fronty boje proti vlivu D. Ortegy a A. Alemána a proti jejich společnému paktu o rozdělení moci. V rámci PLC nebyl prezidentský kandidát zatím vybrán. Není vyloučeno, že by se jím mohl stát současný viceprezident José Rizo Castellón nebo také ex ministr . V rámci třetí politické síly APRE zatím o účasti ve volbách nebylo rozhodnuto.
Největší popularitě se podle většiny anket těší Herty Lewites (ex FSLN), který je před volbami v listopadu 2006 označován za nejpopulárnějšího nikaragujského politika. Nehledě na neúspěch s prezidentskou kandidaturou v rámci FSLN není vyloučeno, že bude kandidovat za jinou politickou stranu. Kandidaturu mu např. nabídla Strana křesťanská alternativa (Partido Alternativa Cristiana - AC). Jeho popularita dosahuje 75 % proti 18 % D. Ortegy. Za H. Lewitesem je v popularitě prezidentský kandidát PLC E. Montealegre se 70 % proti 8 % A. Alemána a 7 % J. Riza.
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
!!10.den Jen co ráno vstaneme a začneme balit, přicházejí pán s paní domácí a přinášejí pro nás padárok. Každý dostáváme krásně zdobené, dřevěné čekany (valašky) na...
Čtěte více z deníku Solné lázně solotvina, solné doly (Zakarpatská Ukrajina - den 10., 11. a 12.)
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: