Nikaragua je nezávislou republikou prezidentského typu. Státní zřízení tvoří tři nezávislé složky moci: výkonná, legislativní a soudní. Nezbytnou součástí mocenského aparátu je také Nejvyšší volební rada (Consejo Supremo Electoral - CSE), kterou tvoří 7 soudců. Úlohou CSE je příprava a zajištění průběhu voleb nebo referend.
Hlavou státu a současně předsedou vlády je prezident volený spolu s viceprezidentem v přímých volbách na funkční období 5 let, bez možnosti bezprostředního znovuzvolení. Vláda má i s prezidentem, který vykonává funkci předsedy vlády, celkem14 členů.
Zákonodárným orgánem je jednokomorové Národní shromáždění (Asamblea Nacional - AN) s 92 poslanci volenými na období 5 let. Parlament tvoří 20 poslanců národní úrovně a 70 poslanců municipální úrovně. Poslanecký mandát rovněž získávají ex prezidenti a kandidáti na prezidenta, kteří nebyli v prezidentských volbách zvoleni za podmínky, že jejich získaný počet hlasů je stejný nebo vyšší než průměr u poslanců municipální úrovně (za PLC A. Alemán a za FSLN - D. Ortega). Právo volit se vztahuje na nikaragujské občany starší 16 let.
Nejvyšším orgánem soudní moci v zemi je Nejvyšší soud (Corte Suprema de Justicia - CSJ), doplněný Ústavním soudem a soudy nižších instancí včetně odvolacích soudů. Celkem 16 soudců CSJ je voleno na období 5 let parlamentem.
Platná ústava pochází z roku 1987. První reforma v roce 1995 zvýšila pravomoci parlamentu a zkrátila funkčního období prezidenta a poslanců z 6 na 5 let. Druhá reforma ústavy byla přijata v lednu 2000 na základě uzavřeného paktu mezi PLC a FSLN o posílení vlivu těchto stran ve vládě a v soudním systému. Hlavními změnami bylo m.j. zvýšení počtu soudců Nejvyšší volební rady z 5 na 7 a Nejvyššího soudu z 12 na 16 a stanovení počtu členů Nejvyššího kontrolního úřadu na 5. Taktéž byl upraven procentní podíl, od kterého závisí konání druhého kola prezidentských voleb z 45 % na 35 %, pokud bude rozdíl mezi kandidáty větší než 5 %. Poslední reforma ústavy byla schválena v prosinci 2004 a její podstatou bylo omezení pravomocí prezidenta ve vztahu ke státním institucím. Přijetí reformy vyvolalo ostrý spor mezi vládou a parlamentem, který se doposud nepodařilo urovnat.
Na základě této ústavní reformy došlo také ke změnám volebního zákona. Nové politické strany usilující o registraci jsou povinny předložit podpisy svých členů, jejichž počet musí dosáhnout alespoň 3 % voličů z posledních všeobecných voleb a musí založit kandidátské listiny ve všech 150 municipálních úřadech. Pokud politická strana nedosáhne ve volbách alespoň 4 % hlasů na municipální nebo národní úrovni bude její registrace zrušena.
Hlavní vládní stranou po všeobecných volbách v listopadu 2001 zůstala Liberální konstitucionální strana (Partido Liberal Constitucional - PLC), která získala v parlamentu 53 poslanců (zajistila si prostou většinu 47 hlasů, nikoliv však kvalifikovanou většinu 56 hlasů).
Největší opoziční stranu představuje levicová Sandinovská fronta národního osvobození (Frente Sandinista de la Liberación Nacional - FSLN), která ve volbách získala 38 poslanců. V jejím čele stojí bývalý prezident Daniel Ortega. FSLN byla u moci v letech 1979–1990 a svou ekonomickou politikou přivedla zemi k hospodářskému úpadku.
Další parlamentní stranou se stala Konzervativní strana Nikaraguy (Partido Conservador de Nicaragua - PCN), která na základě výsledků voleb získala v parlamentu 1 poslance.
Poslední prezidentské a parlamentní volby se v Nikaragui uskutečnily v listopadu 2001. Novým prezidentem se stal Enrique Bolaňos Geyer z vládní strany PLC (ve vládě A. Alemána zastával funkci viceprezidenta), který získal 56 % všech hlasů voličů a porazil svého rivala Daniela Ortegu z FSLN o 14 %. Novým viceprezidentem se stal José Rizo Castellón. Volební neúčast dosáhla pouze 8 %, což byl nejnižší ukazatel v novodobé historii země. Prezident E. Bolaňos se ujal moci 10. 1. 2002, kdy převzal prezidentský úřad od Arnoldo Alemána Lacaya.
Všeobecným volbám předcházelo uzavření politického paktu mezi vládní PLC a opoziční FSLN v lednu 2000, který měl za cíl posílit politický vliv těchto stran ve společnosti. De facto se jednalo o vzájemné rozdělení moci v rozhodujících státních institucích, zejména těch, které dohlížejí na boj proti korupci, dodržování volebních zákonů a kontrolují činnost státních institucí - např. Nejvyšší kontrolní úřad atd..
Od nástupu k moci se prezident E. Bolaňos potýkal s vážnými vnitropolitickými problémy, vyplývajícími z politického paktu mezi PLC a FMLN. Klíčovým se stal zejména boj proti korupci a praní špinavých peněz, do kterého byl zapleten ex prezident a předseda PLC A. Alemán. Aby se vyhnul případným obviněním z korupce a získal parlamentní imunitu, nechal se A. Alemán v lednu 2002 zvolit hlasy vládní PLC předsedou parlamentu.
Prezident E. Bolaňos však projevil v otázce boje proti korupci a praní špinavých peněz neústupnost a v září 2002 dosáhl odvolání A. Alemána z funkce předsedy parlamentu, za kterým následovalo zbavení imunity v prosinci 2002. Důvodem byla obvinění z korupce, z praní špinavých peněz a ze zpronevěry státních prostředků během prezidentského mandátu. Ve snaze vyhnout se nástupu do vězení a získat alespoň domácí vězení, odkud by měl lepší možnost řídit vládní PLC a podílet se i nadále na politickém dění v zemi, ex prezident A. Alemán souhlasil s vytvořením pravo-levé parlamentní opozice v únoru 2003, složené z PLC a opoziční FSLN, čímž se prakticky stal rukojmím lídra FSLN D. Ortegy. Nicméně ani tento krok nezabránil jeho odsouzení v prosinci 2003, kdy soud v Managui potvrdil obvinění z korupce, praní špinavých peněz a ze zpronevěry státních prostředků a odsoudil ex prezidenta A. Alemána k trestu odnětí svobody v délce 20 let.
Odsouzení ex prezidenta A. Alemána vyvolalo vnitřní krizi a znamenalo rozkol uvnitř vládní PLC, která se rozpadla v závislosti od podpory pro ex prezidenta A. Alemána (většina) nebo pro prezidenta E. Bolaňose (menšina). Zásadním způsobem se změnilo rozložení politických sil v parlamentu, neboť stoupenci prezidenta E. Bolaňose vytvořili samostatný parlamentní blok „Modrá a bílá" (Azul y Blanco - pozn.: název odvozen od barev nikaragujské vlajky), který skončil s 5 poslanci ve významné menšině. Díky této změně se prezident E. Bolaňos rázem ocitl bez parlamentní podpory (v parlamentu jej nepodporuje strana, za kterou kandidoval), což odstartovalo vleklou válku mezi exekutivou a parlamentem.
Nehledě na své odsouzení si ex prezident A. Alemán udržel rozhodující kontrolu nad děním v PLC, což se projevovalo především v ovládnutí poslanců PLC, kteří přešli na stranu opozice a připravili tak administrativu prezidenta E. Bolaňose o parlamentní většinu. Tato situace přinutila vládu hledat ve zbytku volebního období taktické aliance s ostatními politickými silami, m.j. také s FSLN. Díky této koalici se prezidentu E. Bolaňosovi např. podařilo splnit většinu z požadavků programu MMF na snížení chudoby a zvýšení ekonomického růstu a dosáhnout poklesu zahraničního dluhu díky zařazení země do Iniciativy nejvíce zadlužených rozvojových zemí (HIPC) v lednu 2004.
Počátkem roku 2004 se rozhodující vliv na vývoj politické situace přesouval pomalu a postupně z vládních rukou pod kontrolu opozice v čele s PLC a FSLN, která začala vyjednávat revizi a prohloubení vzájemného politického paktu z roku 2000. V dané situaci hrála FSLN dominantnější roli než PLC, zejména s ohledem na její rostoucí postavení na municipální úrovni.
První konflikty mezi vládou a opozicí se objevily při schvalování návrhu polemického zákona o soudní odbornosti (Ley de Carrera Judicial), který měl zvýšit nezávislost soudního systému. Návrh zákona zaslal do parlamentu prezident E. Bolaňos s cílem ozdravit soudní aparát, který je pod silným politickým vlivem. Projednávání návrhu uvedeného zákona pochopitelně vyhrotilo vztahy mezi výkonnou a soudní mocí. Po složitých jednáních bylo přece jen dosaženo kompromisu a návrh zákona byl přijat. Nicméně dle názorů stoupenců prezidenta E. Bolaňose se nepodařilo dosáhnout úplného odpolitizování soudní moci.
Nejsložitější byla situace v říjnu 2004, kdy se opozice pokusila o přímý útok na prezidenta. O jeho odvolání požádal parlament Nejvyšší kontrolní úřad. Důvodem bylo údajné vyhýbání se spolupráci s vyšetřujícími orgány během auditu volební kampaně v roce 2001. Situace byla tak vážná, že se prezident E. Bolaňos rozhodl požádat o pomoc OAS v rámci tzv. Demokratické charty OAS, jejímž posláním je ochránit demokracii při protiústavních narušeních demokratického vývoje. OAS na svém zasedání Stálé rady dne 17. 10. 2004 rozhodla o vyslání zvláštní monitorovací mise do Nikaraguy, která měla za úkol přivést znesvářené strany k jednání a k dialogu. Díky intervenci OAS, která označila pokus o odvolání prezidenta E. Bolaňose za „arbitrážní převrat" (podle nikaragujské ústavy může parlament odvolat prezidenta pouze v případě, pokud je prezident „neschopný výkonu své funkce"), se vzniklou situaci podařilo postupně uklidnit. Byl přijat návrh na realizaci tzv. národního dialogu mezi vládou, PLC a FSLN, který předpokládá společné projednání všech důležitých otázek vládní strategie. Národní dialog získal brzy širokou podporu a stal se všeobecně akceptovaným východiskem z krize.
V listopadu 2004 proběhly v Nikaragui municipální volby, které potvrdily dřívější tendenci o posilujícím vlivu FSLN. Hlavním vítězem voleb se stala opoziční FSLN s 44 % hlasů proti 36 % hlasů PLC. Třetí místo obsadila provládní Alianza por la República (APRE) s 9 % hlasů. Součástí APRE se stala PCN a menší provládní politické strany. V hlavním městě Managui se stal starostou kandidát FSLN Dionisio Marenco s 45 % hlasů. Sandinovci vládnou v hlavním městě od roku 2000, kdy se starostou stal Herty Lewites. Výsledky municipálních voleb naznačily, že FSLN se vážně připravuje na prezidentské volby v listopadu 2006. Na základě výsledků těchto voleb došlo k některým změnám v rozložení politických sil v parlamentu, přičemž počty poslanců se ustálily na následující proporci: PLC 43, FSLN 38, Azul y Blanco 10 a PCN 1.
Ke konci roku 2004 o sobě znovu nechala vážně slyšet opozice. Napětí mezi vládou a opozicí vyústilo v další konflikt na půdě parlamentu, tentokrát o opoziční návrh novely ústavy, jejímž cílem bylo výrazně omezit prezidentské pravomoci a zavést změny ve vládních strukturách na úkor větších pravomocí parlamentu, zejména při jmenování vedoucích představitelů významných státních institucí. Omezení se měla týkat pravomocí prezidenta při jmenování ministrů, velvyslanců a státních zástupců, kteří by po schválení reformy měli být ratifikováni parlamentem. Návrh taktéž předpokládal omezení kontroly prezidenta nad výběrem a jmenováním členů vedení významných státních institucí. Prezident E. Bolaňos se proti návrhu novely ústavy ostře ohradil a poslanecký návrh označil za pokus o státní převrat. Zdůraznil, že nejde o nic jiného něž o další z důsledků tzv. politického paktu mezi D. Ortegou a A. Alemánem. Přijetí novely ústavy prezident nakonec nezabránil, neboť návrh podpořily obě opoziční strany PLC a FSLN. Nicméně ji odmítá akceptovat a zaštiťuje se výrokem Středoamerického nejvyššího soudu (Corte Centroamericana de Justicia - CCJ), jenž novelu označil za „ústavně neproveditelnou".
V roce 2005 boj exekutivy s parlamentem a se soudy, ovládanými FSLN, kulminoval. FSLN posílila svůj vliv i v parlamentu, když v lednu 2005 stanul v jeho čele poprvé po 15 letech představitel FSLN - René Nú?ez Téllez. Prezident E. Bolaňos odmítl uznat schválené změny ústavy oklešťující jeho pravomoci a také odepřel provést rozhodnutí nikaragujských soudů ve věci správy nad velkými státními podniky s tím, že protiřečí názoru Středoamerického nejvyššího soudu (CCJ), který změny označil za „právně neaplikovatelné“. Platnost ústavních reforem potvrdil Nejvyšší soud (CSJ), ovládaný oběma hlavními stranama PLC a FSLN, nicméně prezident E. Bolaňos jeho rozhodnutí neuznal kvůli manipulaci při hlasování a stanovisko vyšší instance - CCJ.
Nejvyšší kontrolní úřad požádal parlament o odvolání Bolaňose s tím že nerespektuje rozhodnutí soudní moci a porušuje zákony a ústavu. Boj o státní podniky vtáhl do politické krize i represivní složky - policii a armádu, které se marně snažily o zachování vyváženého a odtažitého postoje (musí poslouchat příkazy prezidenta, ale zároveň respektovat platné zákony a ústavu). Prezident odmítl uznat jmenování šéfů státních podniků, provedené na základě změněné ústavy parlamentem a znemožnil jim za pomoci policie převzetí funkcí.
Složitá vnitropolitická situace byla vyřešena až za pomoci OAS, o kterou požádal prezident E. Bolaňos. V červnu 2005 přicestoval do Nikaraguy GT OAS M. Insulza a později také zvláštní vyslanec OAS D. Caputo s cílem pomoci při řešení ústavní krize a obnovit politický dialog. Výsledkem zprostředkovatelské mise OAS byla dohoda o navrácení znepřátelených stran k jednáním v rámci tzv. národnímu dialogu a celkové usmíření. Nicméně průtahy na obou stranách způsobily, že jednání nebyla doposud zahájena.
Do centra politického dění se od poloviny roku 2005 dostaly pokusy opozice o obvinění prezidenta E. Bolaňose a dalších 7 ministrů z porušení zákonů během volební kampaně. Opozici se podařilo prosadit na program zasedání parlamentu hlasování o zbavení jeho imunity, ke kterému by mělo dojít koncem září 2005. Pokud by byl prezident zbaven imunity a odsouzen, může být pro porušování zákonů odvolán 2/3 většinou parlamentu.
V této poměrně nepřehledné vnitropolitické situaci se vedení PLC rozhodlo v červenci 2005 vypovědět parlamentní spolupráci s FSLN a zahájit sblížení s vládou prezidenta E. Bolaňose. Za tímto krokem zřejmě stojí snaha ex prezidenta A. Alemána vyjednat své propuštění na svobodu. Probleskly názory, že by byl ochoten slíbit definitivní odchod z vrcholné politiky.
Od poloviny roku 2005 již začala předvolební kampaň pro příští prezidentské volby. V rámci FSLN se prezidentským kandidátem prohlásil již počtvrté D. Ortega (předtím 1990, 1996, 2001) a odstavil ex starostu Managuy Herty Lewitese, který byl vyloučen ze strany (proti vůli D. Ortegy usiloval o konání primárních voleb). Podobně byl izolován i ex ministr financí Eduardo Montealegre v PLC, který navrhl konání primárních voleb k výběru prezidentského kandidáta. Oba disidenti oznámili vytvoření společné fronty boje proti vlivu D. Ortegy a A. Alemána a proti jejich společnému paktu o rozdělení moci. V rámci PLC nebyl prezidentský kandidát zatím vybrán. Není vyloučeno, že by se jím mohl stát současný viceprezident José Rizo Castellón nebo také ex ministr . V rámci třetí politické síly APRE zatím o účasti ve volbách nebylo rozhodnuto.
Největší popularitě se podle většiny anket těší Herty Lewites (ex FSLN), který je před volbami v listopadu 2006 označován za nejpopulárnějšího nikaragujského politika. Nehledě na neúspěch s prezidentskou kandidaturou v rámci FSLN není vyloučeno, že bude kandidovat za jinou politickou stranu. Kandidaturu mu např. nabídla Strana křesťanská alternativa (Partido Alternativa Cristiana - AC). Jeho popularita dosahuje 75 % proti 18 % D. Ortegy. Za H. Lewitesem je v popularitě prezidentský kandidát PLC E. Montealegre se 70 % proti 8 % A. Alemána a 7 % J. Riza.
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
Elbrus (5642m.n.m), nejvyšší hora Evropy, byla po několik let mou „fatamorgánou“. Čím víc mě zaměstnávala myšlenka zdolat ji, tím víc mi připadalo „obyčejné“ vyrazit na ni...
Čtěte více z deníku Článek
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: