Norsko je konstituční monarchií (ústava ze 17. 5. 1814, modifikována 1884), v jejímž čele stojí od roku 1991 král Harald V. (král byl v prosinci 2003 operován s rakovinou močového měchýře a do úřadu se vrátil v dubnu 2004). Na základě výsledků parlamentních voleb, které se konají každé 4 roky, král jmenuje na doporučení vůdců parlamentních politických stran předsedu vlády, který sestavuje kabinet. Pro zahájení činnosti nové vlády ústava nepožaduje vyslovení důvěry parlamentem (důvěra se prokáže při podzimním hlasování o státním rozpočtu).
Parlamentní systém je modifikovaný jednokomorový. V Parlamentu (Storting) zasedá 169 poslanců (počet se změnil ze 165 na 169 po volbách v září 2005) volených na 4 roky (institut předčasných parlamentních voleb ústava nezná). Storting se vnitřně dělí na Lagting (který tvoří čtvrtina poslanců) a Odelsting (ostatní). V čele Parlamentu stojí předsednictvo. Tvoří ho předseda a místopředseda Parlamentu, předsedové a místopředsedové Odelstingu a Lagtingu. Předsedou Stortingu je poslanec za Norskou dělnickou stranu Thorbj?rn Jagland, místopředsedou je Carl. I. Hagen (Pokroková strana). V čele Odelstingu stojí paní Berit Br?rby (Dělnická strana) a předsedou Lagtingu je Inge L?nning (Konzervativní strana).
Návrh zákona po projednání v příslušném výboru projednává Odelsting a nakonec Lagting. Po schválení Lagtingem ho podepisuje král. I když král zákon nepodepíše, vstoupí v platnost, je li jeho návrh beze změn schválen plenárním zasedáním dvou po sobě zvolených Parlamentů. Jestliže návrh zákona neschválí Lagting, je vrácen Odelstingu k novému projednání, poté se vrací do Lagtingu. Není li ani poté Lagtingem schválen, hlasuje se o něm na plenárním zasedání celého parlamentu. Získá li dvě třetiny hlasů, je schválen.
Schválení běžných zákonů vyžaduje prostou většinu hlasů, ústavních zákonů kvalifikovanou většinu. Návrh ústavního zákona musí být předložen během prvních tří let funkčního období parlamentu, nikoliv v jeho čtvrtém, posledním roce, jinak by jej musel navíc potvrdit i příští, nově zvolený parlament. Kodifikace není ve srovnání s ČR úplná, součástí norského práva jsou i oblasti nepsané, zvykové (proto mohou být všechny norské zákony v jediné knize silné jen cca 10 cm).
Mezi hlavní (parlamentní) strany patří Norská dělnická strana, Konzervativní strana, Křesťanská lidová strana, Strana středu, Liberální strana, Pokroková strana a Socialistická levicová strana.
Zásadní historická dimenze norské společnosti - sociální - se projevuje i na spektru stran; programy jsou si velmi podobny, strany se překrývají kolem levého středu. Výrazněji se odlišují pouze Konzervativci (H), nicméně i ti mají silnou sociální dimenzi.
Založená v roce 1887, je stranou klasického sociálně demokratického typu. Je tradičně nejsilnější (i když ve volbách v září 2001 volební zisk poklesl oproti roku 1997 z 35 % na 24,3 % získala Dělnická strana nejvíce hlasů) a od války sestavovala nejčastěji vládu (v letech 1945 1961 nepřetržitě). Je velmi úzce propojena s celostátní odborovou centrálou LO (značně levicového zaměření). Obhajuje účast Norska v Evropském hospodářském prostoru. V otázce členství Norska v EU je členská základna mírnou většinou nakloněna členství s preferencí EU zejména ve vedení. Předsedou strany je Jens Stoltenberg (premiérem 2000–2001 a od října 2005). Ap ve volbách 2001 utrpěla největší porážku v historii. Strana v roce 2002 prošla sebereflexí a na podzimním sjezdu ukončila vleklé spory o vedení strany (J. Stoltenberg x T. Jagland), ubírající voličské hlasy, volbou J. Stoltenberga předsedou. Po podzimním sjezdu 2002 J. Stoltenberg také vyzval k vytvoření levicové alternativy k středo-pravicové menšinové vládní koalici se Socialistickou levicovou stranou a Stranou středu. Levicová alternativa v roce 2003 nezapadla a podržela si svojí životaschopnost, i když jí nepravidelně narušovaly spory mezi Ap a SV, Sp o členství Norska v EU. Obliba strany v důsledku vnitřní konsolidace koncem roku 2002 vzrostla a udržela se i v roce 2003 v rozmezí 24–26 %. V září 2003 Dělnická strana vyhrála komunální volby se ziskem 27,5 % hlasů a potvrdila vzestupný trend. Při klíčovém hlasování o státním rozpočtu na rok 2004 Dělnická strana vypomohla menšinové koaliční vládě a nahradila svými hlasy poslance Pokrokové strany, čímž zabránila pádu vlády a tlaku na převzetí vládních otěží právě Ap. V roce 2004 preference Dělnické strany dále posílily až na 30 %. Dělnická strana vyhrála všeobecné volby 12. září 2005 ziskem 32,7 % a J. Stoltenberg se stal předsedou koaliční vlády (10 křesel z 19).
Je stranou pravého středu. Vznikla rovněž v osmdesátých letech minulého století jako představitelka zájmů podnikatelů. Prosazuje úlohu trhu a soukromého sektoru v ekonomice státu a bojuje za zajištění svobody rozhodování jednotlivce. Konzervativci, kteří vedli vládní koalici v letech 1989–90, do menšinové vlády opět zasedli po volbách v září 2001 (10 ministrů) spolu s křesťanskými demokraty a Liberální stranou. Konzervativci umírněně podporují vstup Norska do EU. Dlouholetý předseda Jan Petersen byl v květnu 2004 nahrazen ministryní pro komunální rozvoj E. Solbergovou. V roce 2003 se obliba strany pohybovala na úrovni 16–19 %. V komunálních volbách v roce 2003 Konzervativní strana dosáhla průměrného výsledku se ziskem 18,1 %. V roce 2004 se preference strany pohybovaly na úrovni 16–19%. Ve volbách v září 2005 Konzervativní strana získala pouze 14,1 % a z menšinové vlády přešla do opozice.
Strana politického středu, klade důraz zejména na tradiční duchovní hodnoty a morálku. Vznikla jako lokální zájmová skupina v kraji Hordaland v roce 1933, od roku 1938 působí po celé zemi. Vystupuje mj. proti umělému přerušení těhotenství, proti zrovnoprávnění homosexuálů, proti uvolňování omezení prodeje alkoholických nápojů a požaduje návrat k tradičním křesťanským hodnotám. Zasazuje se o zvýšení rozvojové pomoci. Historicky sice podpořila ratifikaci dohody o Evropském hospodářském prostoru, stále však velkou většinou odmítá plné členství Norska v EU. Po volbách v roce 2001získala KrF post předsedy vlády pro Kjell Magne Bondevika a dalších pět ministerských křesel. Předsedkyní strany byla do ledna 2004 Valgerd Svarstad Hauglandová. V lednu 2004 strana zvolila novým předsedou ministra zdravotnictví Dagfinn Hoybraatena. Příčinou výměny byla vysoká porážka KrF v komunálních volbách v září 2003, kdy KrF získala pouhých 6,4 %. V průběhu roku 2003 se preference pohybovaly na úrovni 6–8 % a mírně poskočily pouze v souvislosti s procesem výměny předsedkyně KrF (na 9% v prosinci). Premiér a křesťanský politik K.M. Bondevik byl trvale obviňován z provádění pravicové vládní politiky a odklonu od tradičních hodnot strany, což je uváděno i jako hlavní příčina odlivu voličů (z 12 % v roce 2001 na 6–8% v roce 2003). V roce 2004 se preference Křesťanské lidové strany nezlepšily a pohybovaly se na úrovni 7 %. Ve volbách v září 2005 strana získala 6,8 % a přešla do opozice. K.M. Bondevik do Stortingu nekandidoval a odešel z norské politiky.
Původně strana obhajující zájmy zemědělců a rybářů. Byla a je nejrozhodnějším odpůrcem vstupu do EU a tato základní orientace stále trvá. Varuje před přílišnou liberalizací trhu, prosazuje omezení investic v zahraničí a naopak jejich posílení do vzdělání, zdravotní péče a sociálních služeb. Má podporu zejména mezi obyvatelstvem mimo hlavní centra na západě a na severu země. Politicky ji lze zařadit k levému středu. Předsedu Odd Roger Enoksena vystřídala v březnu 2003 bývalá místopředsedkyně strany Aslaug Haga. V průzkumech veřejného mínění se strana pohybovala kolem 5 %. V komunálních volbách Sp získala 7,9 % hlasů a potvrdila silnější postavení v regionech než na národní úrovni. Strana je počítána do levicové alternativy spolu s Ap a SV. V průběhu roku 2004 Sp potvrzovala svoje postavení jako budoucí koaliční partner. V průzkumech veřejného mínění Sp dosahovala v průměru kolem 5 %. Ve volbách Sp získala 6,5 % a stala se členkou většinové levicové vládní koalice (4 křesla z 19).
Založená již v roce 1884, se v důsledku referenda o vstupu do EHS v r.1972 rozštěpila, ale v r. 1988 došlo k jejímu opětovnému sjednocení. Program Venstre se i přes své silné ekologické akcenty v některých bodech podobá programu konzervativců (podpora nových malých a rodinných podniků, prodej části státních podílů v bankách). V řadě dalších je s ním však v naprostém rozporu (podpora sociálního státu, daňová politika, požadavek na zvýšení podpory veřejné dopravy, odpor proti EU). Strana po volbách v roce 2001 zasedla v menšinové koaliční vládě (3 křesla při dvou poslancích). Předsedou je Lars Sponheim.(bývalý ministr zemědělství). Strana byla ve vládě do počtu, čemuž odpovídaly v průběhu roku 2003 a 2004 preference na úrovni 2–3 % (prahem pro vstup do Parlamentu jsou 4 %). Liberální strana v komunálních volbách v roce 2003 získala 3,8 % hlasů. Volební preference v roce 2004 byly nízké a hrozily nepřekročením volebního prahu. Liberální strana však závěrečným předvolebním finišem získala hlasy na úkor Konzervativní strany a ziskem 5,9 % naopak výrazně posílila přítomnost v Stortingu (ze 2 mandátů na 10).
(Fremskrittspartiet, FrP) je populisticko/nacionalistickou pravicovou stranou, založenou v r. 1973 odpůrci sociálního státu. V jejím čele stál 28 let charismatický Carl I. Hagen, mezi jehož přednosti patřila schopnost přizpůsobit svoji politickou strategii náladám obyvatelstva. Proto se po úspěchu v komunálních volbách v 1995, kdy se mu podařilo významně posílit postavení vlastní strany na základě zdůrazňování problematiky přistěhovalectví a zločinnosti, přeorientoval před parlamentními volbami 1997 na nejpalčivější problémy - péči o staré spoluobčany a zlepšení zdravotnictví. Před komunálními volbami 1999 vedla FrP kampaň proti přistěhovalcům (a její preference vzrostly přes 20 %, v roce 2000 se běžně pohybovaly mezi 15–25 %, podle průzkumů byla obvykle druhou nejsilnější stranou, ale jak v roce 2001, tak v roce 2002 se v některých průzkumech opakovaně objevila i na prvním místě). Nejsilnější pozice má FrP v hlavním městě a v místech s největší koncentrací přistěhovalců (ovšem ne mezi nimi). Je uváděna jako pravicová, skutečným základem taktiky i strategie je ale populismus, který vede ad hoc k silným sociálním akcentům. Pro ostatní strany nebyla FrP dlouho přijatelná jako koaliční partner (to se však již po příštích volbách může změnit), nicméně svými hlasy zajišťovala v parlamentu bývalé menšinové koaliční vládě většinu, za což požadovala silné ústupky. Při podzimním (2003) schvalování rozpočtu na rok 2004 však Pokrokovou stranu nahradila Dělnická strana a způsobila tak částečný ústup FrP ze slávy. Preference strany se v roce 2003 pohybovaly kolem 17–20 %. V komunálních volbách Pokroková strana získala 16,5 %. V roce 2004 se Pokroková strana vrátila na ztracené pozice kolem 20 %. Rozpočet na rok 2005 byl opět schválen s podporou Pokrokové strany. Ve volbách v září 2005 se ziskem 22,1 % Pokroková strana stala druhou nejsilnější norskou politickou stranou; v žebříčcích popularity se v současnosti střídá na 1. místě s Dělnickou stranou. Při většinovém zisku levicových stran FrP i nadále zůstává v opozici. C.I. Hagen se stal místopředsedou Parlamentu, v roce 2006 jej v čele strany vystřídala Siv Jensen.
Je jednou z hlavních stran v levém křídle politického spektra. Vznikla ze Socialistické lidové strany, která se počátkem 60. let odštěpila jako levé křídlo sociální demokracie. Na sjezdu v červnu 1995 se přijetím programu „zelených“ principů „přebarvila“ na rudo-zeleno. SV vystupuje proti Evropské unii. Strana již neprosazuje vystoupení Norska z NATO, ale např. při hlasování o rozšíření Aliance rozšíření jako jediní hlasovali proti začlenění ČR, PR a MR (rozšíření Aliance vázali na postoj Ruska). Strana vystupovala i proti vojenské akci v Afghánistánu či v Iráku. Na místní úrovni představitelé této strany často spolupracovali s Norskou dělnickou stranou.. Předsedkyní SV je zejména mezi ženami populární Kristin Halvorsenová. Strana v průběhu roku 2003 dosahovala v průzkumech veřejného mínění 15–17 %. SV je počítána do levicové alternativy společně s Ap a Sp. V komunálních volbách SV získala 12,3 % hlasů, což bylo určitým zklamáním. V roce 2004 SV opět posílila na 15–16 % a je i nadále hlavním koaličním partnerem pro Ap po volbách v roce 2005. Ve volbách v září 2005 SV získala 8,8 %, což bylo vzhledem k dřívějším prognózám zklamáním, ale i tak zasedla ve většinové levicové vládě. Pro SV se jedná o historicky první účast v norské vládě (5 křesel z 19).
Vládní koalici od 17. října 2005 tvoří Dělnická strana, Socialistická levicová strana a Strana středu.
Organizováno cca 55 % pracujících, v největší centrále LO cca 37 %. Odbory mají tradičně silný vliv, vedení LO je značně orientováno doleva a jeho zástupci jsou členy Řídícího výboru Dělnické strany.
Hlavou norského státu je král Harald V. (21. února 2007 oslavil král své 70. narozeniny). V době jeho nepřítomnosti v zemi (či z důvodu nemoci) jej zastupuje jeho syn, korunní princ a následník Haakon Magnus (nar. 1973). Král se v prosinci 2003 podrobil operaci rakoviny močového měchýře a do úřadu se vrátil v dubnu 2004. Haakon Magnus tak od prosince 2003 do dubna 2004 vykonával funkci regenta.
Žezlo se až do současné generace dědilo pouze po meči, na základě rozhodnutí parlamentu se od generace následující po dnešním korunním princi bude moci dědit po meči i po přeslici.
Manželkou panovníka je královna Sonja (nar. 1937).
Manželkou korunního prince je od roku 2001 Norka nešlechtického původu Mette-Marit Hoiby (do manželství přivedla čtyřletého syna, který však nemá následnická práva). V lednu 2004 se korunnímu páru narodila korunní princezna Ingrid Alexandra, která je podle nového pravidla druhou v řadě na královský trůn (po Haakonovi). V prosinci 2005 se narodil korunní princ Sverre Magnus.
Sestrou korunního prince je princezna Märtha Louise (nar. 1971), která se v srpnu 2002 provdala za publicistu Ariho Behna. V roce 2003 se páru narodila dcera Maud Angelica. V dubnu 2005 se narodila druhá dcera Leah Isadora.
Přestože je Norsko monarchií, nemá kromě panovnické rodiny žádnou šlechtu. V Norsku existuje republikánské hnutí, které bylo na vzestupu hlavně v období kolem připravované svatby korunního prince. Situace se však po svatbě stabilizovala a monarchie se opět těší větší popularitě než republikánské zřízení.
V souladu s ústavou se dne 12. 9. 2005 uskutečnily řádné parlamentní volby jejichž výsledek byl následující :
| Politické strany | Volby 2005 (%) Oficiální výsledky /počet mandátů/změna v mandátech proti 2001 | Volby 2001 (%)/počet mandátů |
|---|---|---|
| Dělnická strana (Ap) | 32,7 %/61/+18 | 24,4 %/43 |
| Konzervativní strana (H) | 14,1 %/23/-15 | 21,3 %/38 |
| Pokroková strana (FrP) | 22,1 %/38/+12 | 14,7 %/26 |
| Křesťanská lidová strana (Krf) | 6,8 %/11/-11 | 12,5 %/22 |
| Socialistická levicová strana (SV) | 8,8 %/15/-8 | 12,4 %/23 |
| Strana středu (SP) | 6,5 %/11/+1 | 5,6 %/10 |
| Liberální strana (V) | 5,9 %/10/+8 | 3,9 %/2 |
| Rudá volební aliance | 1,2 %/0 | 1,2 %0 |
| Pobřežní strana | 0,8 %/0/-l | 1,7 %/1 |
| Ostatní | 1,1 %/0 | 2,3 % |
Na základě povolebních jednání byla 17. října 2005 vytvořena většinová koaliční vláda Dělnické strany, Socialistické levicové strany a Strany středu:
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
!!10.den Jen co ráno vstaneme a začneme balit, přicházejí pán s paní domácí a přinášejí pro nás padárok. Každý dostáváme krásně zdobené, dřevěné čekany (valašky) na...
Čtěte více z deníku Solné lázně solotvina, solné doly (Zakarpatská Ukrajina - den 10., 11. a 12.)
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: