Panama je prezidentskou republikou. Současný politický systém funguje na základě ústavy z roku 1972. Ústava byla doplněna v roce 1983 (přímé volby prezidenta, dvou viceprezidentů a jednokomorového parlamentu) a 1994 (zrušení armády). V roce 2004 byla schválena novela ústavy, na základě které došlo ke zrušení parlamentní imunity poslanců v trestní odpovědnosti, ke zkrácení přechodného období při předání moci ze 4 na 2 měsíce, k omezení pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu při definování rozpočtové politiky a také ke stanovení zásad referenda o rozšíření Panamského průplavu. S platností od roku 2009 byla zrušena funkce druhého viceprezidenta a druhého náhradníka za poslance, snížen počet poslanců z 78 na 71 a stanoven pevný datum inaugurace nového prezidenta – 1. červenec.
Hlavou státu a současně předsedou vlády je prezident republiky volený spolu se dvěma viceprezidenty na pětileté funkční období, bez možnosti znovuzvolení. Prezident má výkonnou moc (je zároveň předsedou vlády), jmenuje kabinet a guvernéry 9 provincií.
Výkonnou moc má 12-ti členný vládní kabinet, v jehož čele stojí prezident a dva viceprezidenti.
Zákonodárnou moc vykonává jednokomorové zákonodárné shromáždění (Asamblea Nacional). Poslanci jsou voleni v přímých volbách na pětileté funkční období. Po volbách v květnu 2004 má parlament celkem 78 poslanců.
Soudní moc představuje Nejvyšší soud(Corte Suprema de Justicia), jehož 9 členů je jmenováno vládou a schvalováno parlamentem na období 10 let. Na nižší úrovní je 5 vrchních soudů a 3 odvolací soudy a také soudy oblastní a okresní.
Autonomní postavení mají některé významné vládní instituce jako např. Volební soud (Tribunal Electoral de Panamá) - mající na starosti dohled nad konáním voleb a referend (volební právo je od 18 let), Nejvyšší kontrolní úřad (Contraloría General de la República), Ombudsman (Defensoría del Pueblo) atd..
Panamská armáda (tzv. Fuerzas de Defensa Nacional – FDN) byla v říjnu 1994 zrušena parlamentem. Úprava umožňuje dočasné zřízení zvláštních policejních jednotek k boji proti „vnějšímu napadení“ a také speciálních jednotek k ochraně hranic. Nadále existují pouze složky tzv. Národní policie (Policía Nacional de Panamá, PNP – cca 18.000 policistů), Národní námořní síly (Servicio Marítimo Nacional, SMN – cca 400 osob), Národní letecké síly (Servicio Aéreo Nacional, SAN – 300 osob) a Služba ochrany institucí (Servicio de Protección Institucional, SPI). Kriminální vyšetřování vede Technická soudní policie (Policía Técnica Judicial – PTJ). Výdeje na obranné a policejní účely činily v roce 2004 cca 147 mil. USD (1,1 % HDP).
Podíl pracovníků zapojených v odborech se mírně zvýšil během vlády prezidenta Balladarese, nicméně je poměrně nízký – cca 12 %. Největší odborovou centrálou je Confederación de Trabajadores de la República de Panamá (CTRP), dále Central Nacional de Trabajadores de Panamá (CNTP) a Central General de Trabajadores de Panamá (CGTP). Mezi samostatnými odborovými organizacemi je nejsilnější odborová organizace pracovníků ve stavebnictví (Sindicato Unido de Trabajadores de la Construcción y Similares – SUNTRACS).
Poslední prezidentské volby v květnu 2004změnily politické uspořádání země, neboť vítězem se stal kandidát dosud opoziční Revoluční demokratické strany (Partido Revolucionario Democrático – PRD, strana levého středu) Martín Torrijos Espino, v alianci s Lidovou stranou (Partido Popular – PP, střed), který získal 47,4 % hlasů. Na druhém místě skončil bývalý prezident Guillermo Endara za Stranu solidarity (Partido Solidarid – PS, pravice), s 30,9 % hlasů. Bývalý ministr zahraničních věcí, José Miguel Alemán, kandidát pravicové aliance Vize pro zemi, tvořené vládnoucí Arnulfistickou stranou (PA), Liberálním republikánským nacionalistickým hnutím (MOLIRENA) a Národní liberální stranou (PLN), získal na třetím místě pouze 16,3 % hlasů. Na čtvrtém místě skončil s 5,3 % hlasů kandidát Demokratické změny (Cambio Democrático – CD) Ricardo Martinelli.
Pro panamskou politickou scénu je typické, že strany nemají pevnou politickou strukturu a jsou zakládány spíše k podpoře ambic jednotlivých politiků.
Nejsilnější politickou stranou je Revoluční demokratická strana (PRD, Partido Revolucionario Democrático), tvořící základ vládní koalice Nová vlast (Nueva Patria) společně s Lidovou stranou (PP, Partido Popular). Strana byla založena v roce 1978 generálem Omarem Torrijosem. Její reformu provedl po roce 1990 Ernesto Pérez Balladares (bankéř Citibank, bývalý ministr financí za vlády gen. O. Torrijose). Jedná se o stranu sociálně demokratického typu, která vyniká velmi dobrou stranickou organizací a disciplínou. V roce 2004 zvítězil v prezidentských volbách její kandidát Martín Torrijos, syn bývalého vojenského diktátora gen. Omara Torrijose. V čele strany stojí Hugo Guiraud.
Druhou nejvýznamnější stranou je Arnulfistická strana (PA, Partido Arnulfista), tvořící základ opoziční koalice Vize země (Visión del País), ve které jsou dále Nacionalistické republikánské lidové hnutí (MOLIRENA) a Národně liberální strana (PLN). Strana byla založena v roce 1990. Je postavena na základech populistických a nacionalistických tradic Arnulfo Ariase. Politická platforma strany je založena na konceptu sociální spravedlnosti. Jejím nejvýznamnějším úspěchem bylo vítězství kandidátky M. Moscosové, vdovy po bývalém prezidentovi a zakladateli strany Arnulfu Ariasovi, v prezidentských volbách v roce 1999. Nicméně díky neúspěšnému mandátu prezidentky strana ztratila podporu voličů a zaznamenala v prezidentských volbách v roce 2004 významnou porážku. Ve straně se projevily separatistické tendence, které vyústily ve změnu názvu strany na Panamskou stranu (Partido Panamenista) v dubnu 2005. Bývalá prezidentka M. Moscosová odstoupila z vedení strany a do čela nastoupil Marco Ameglio, její místopředseda a ex poslanec.
Mezi známé menší politické strany (pro zachování registrace strany bylo potřeba minimálně 5 % všech hlasů, limit byl posléze snížen na 4 %) patří středo pravicová Lidová strana (PP, Partido Popular), která vznikla přejmenováním Křesťansko demokratické strany (PDC, Partido Demócrata Cristiano), založené v roce 1980. V čele strany stojí Ricardo Arias Calderón.
Dále se v této skupině nachází Nacionalistické republikánské liberální hnutí (MOLIRENA, Movimiento Liberal Republicano Nacionalista), založené v roce 1981 z původní Liberální strany a Republikánské strany a v současnosti vedené Jesusem Rosasem, Národně liberální strana (PLN, Partido Liberal Nacional) vedená Aníbalem Galindem, Strana Solidarity (PS, Partido Solidaridad) bývalého prezidenta G. Endary, v jejíž čele stojí José Raúl Mulino a Demokratická změna (CD, Cambio Democrático) v čele s Ricardo Martinellim.
V červnu 2005 vytvořily opoziční strany tzv. Národní koordinační centrum opozice (Coordinadora Nacional de Oposición) za účelem jednotného postoje v dialogu s vládou při řešení problémů spojených s přijetím nové reformy systému sociálního a důchodového pojištění.
Celkem 78 poslaneckých mandátů je rozděleno následovně: 43 pro koalici Nový národ (PRD – 42, PP – 1) – nadpoloviční většina, 23 pro koalici Vize země (PA – 16, MOLIRENA – 4, PLN – 3), 9 pro PS a 3 pro CD.
Nová administrativa prezidenta Martína Torrijose se ujala moci 1. září 2004. Ještě jako designovaný prezident předložil M. Torrijos návrh ústavní reformy (změnila celkem 67 článků ústavy), která byla bez větších potíží schválena parlamentem v srpnu 2004 (viz výše).
Po svém zvolení sestavil Martín Torrijos speciální tým, jehož úkolem bylo získat informace o stavu státních financí a hospodaření státních institucí. Tento tým odhalil poměrně rozsáhlou korupci předchozí vlády, a proto byl s okamžitou platností nařízen audit všech veřejných úřadů a vládních programů. Torrijos v této souvislosti potvrdil, že boj proti korupci pod heslem „nulová tolerance“ („cero tolerancia“) a nehospodárnému zacházení se státními prostředky bude jedním z hlavních bodů jeho vládní politiky.
Velmi aktivně se prezident M. Torrijos zapojil do řešení otázky rozšíření Panamského průplavu. Zavázal se, že na debatě o budoucnosti průplavu se budou moci podílet všichni obyvatelé Panamy formou referenda. Svůj slib splnil v prosinci 2004, kdy oznámil konání referenda v listopadu 2005, nicméně jeho realizace byla odložena na rok 2006. Náklady na uskutečnění projektu rozšíření Panamského průplavu jsou odhadovány na 8 miliard USD. V lednu 2006 prezident Torrijos vydal dekret, který zakládá nedílnost vlastnictví (fideicomis) panamského kanálu vyjádřenou 500 mil USD. Uvedená částka pocházející z výnosů kanálu bude použita k financování infrastruktury země. Program rozvoje veřejné infrastruktury zahrnuje silniční síť, vzdělávací centrum, nemocnice, kanalizace a elektrifikaci venkova. Dále oznámil, že vláda již vkládá do vzdělávacích a nutričních programů desetinu plateb z každé tuny nákladu transportovaného kanálem. Tímto aktem naplnil slib svého otce, gen. Omara Torrijose, dát Panamský kanál do nejširšího možného kolektivního užívání.
Vláda rovněž zahájila jednání se zahraničními investory o realizaci projektu výstavby megapřístavu na tichomořské straně kanálu v oblasti Farfán, nedaleko ex americké vojenské základny Howard. Projekt by měl v průběhu 3 let představovat investici ve výši 600 milionů dolarů. Megapřístav by měl být vystaven na území o rozloze 112 ha a jeho součástí bude 1.600 m dlouhé a 750 m široké přístavní molo, na kterém bude operovat 18 jeřábů Post Panamax.
Fiskální krizi, kterou zanechala předcházející vláda, musel prezident M. Torrijos čelit zrušením platnosti zákona o fiskální odpovědnosti (Ley de Responsabilidad Fiscal) po dobu 2 let, který přijala vláda prezidentky M. Moscosové v květnu 2002. Zákon stanovoval limit 2 % HDP pro nefinanční deficit veřejného sektoru, nicméně špatná finanční disciplína předcházející vlády neumožňovala prezidentu M. Torrijosovi tento limit splnit. Na konci roku 2004 skončil deficit na úrovni 5 % HDP a vláda byla nucena přijmout drastická opatření ve formě omezení výdajů, snížení státních zakázek a poklesu mezd pracovníků státních institucí.
Za účelem snížení fiskálního deficitu prezident vyhlásil v lednu 2005 integrální daňovou reformu (Ley de Equidad Fiscal), která měla přispět k modernizaci daňového systému, zajistit zvýšení sociálních investic a dosáhnout snížení chudoby. K ohlášeným změnám patřily především opatření na snížení státních výdajů, změny v metodice výpočtu daně z příjmu fyzických i právnických osob, zvýšení ročního poplatku za registraci obchodních společností atd.. V rozmezí let 2004 – 2009 chce vláda dosáhnout snížení fiskálního deficitu tempem 1 % ročně. Reforma si kladla za cíl zvýšit daňové příjmy o zhruba 300 až 350 mil. USD ročně.
Do problémů s opozicí se prezident M. Torrijos dostal v květnu 2005, kdy se vládě podařilo schválit těsnou většinou návrh zákona o reformě systému sociálního a důchodového pojištění, který kromě jiného zvyšoval věkovou hranici pro odchod do důchodu (u mužů z 62 na 65 let a u žen z 57 na 60 let), hranici nároku na důchod (z 15 na 25 let) a také limity odvodů do sociálního systému (o 40 %). Cílem reformy bylo snížit miliardový deficit Institutu sociálního pojištění. Země byla zachvácena manifestacemi a stávkami, což přimělo vládu oddálit vstup v platnost uvedeného zákona a zahájit jednání s odborovými organizacemi o změnách návrhu zákona. Po několika neúspěšných kolech jednání mezi odboráři a vládou o reformě sociálního a důchodového pojištění se prezident M. Torrijos rozhodl svolat tzv. národní dialog, který měl trvat po dobu 90 dní. Diskuse mezi zúčastněnými stranami však probíhala téměř celou druhou polovinu roku 2005. Vláda nakonec ustoupila požadavkům odborů a dne 5. prosince 2005 schválila pozměněný návrh zákona. Ten byl postoupen k projednání do parlamentu a schválen 22. prosince 2005. Z celkového počtu 78 zákonodárců podpořilo uvedený zákon 43 poslanců. Na základě uvedeného zákona by měl být vytvořen nový systém sociálního, resp. důchodového pojištění, jehož základem bude rovnováha mezi státní dotací a individuálním spořením. Od roku 2008 bude zavedeno povinné důchodové spoření. Bude zachována stávající hranice odchodu do důchodu (57 let pro ženy, 62 let pro může), čímž vláda vyhověla nátlaku odborů.
V září 2005 se prezident M. Torrijos pustil do reformy soudního systému, neboť důvěra v dosavadní soudní systém výrazným způsobem poklesla během vlády prezidentky M. Moscosové (odhaduje se, že více než 60 % vězňů v Panamě není řádně odsouzeno). K tomuto kroku prezidenta přiměla také obvinění 4 soudců Nejvyššího soudu z korupce. Prezident M. Torrijos společně s prezidenty Parlamentu a Nejvyššího soudu podepsali tzv. Státní pakt pro spravedlnost ("Pacto de Estado por la Justicia"), na jehož základě byla vytvořena státní komise pro přípravu reformy soudního systému, která by měla obsahovat restrukturalizaci soudních orgánů a ministerstva spravedlnosti, změny ve volbách soudců Nejvyššího soudu a systém kontroly výkonu soudní praxe.
Značná pozornost byla věnována vyšetřování bývalé prezidentky M. Moscosové, která čelí obviněním, že během jejího mandátu bylo ze státních prostředků zpronevěřeno 23 mil. USD. Pod tlakem veřejného mínění odstoupila Moscosová z funkce předsedkyně Arnulfistické strany, kterou zastávala 15 let. S cílem získat imunitu a vyhnout se případnému obvinění přijala Moscosová post poslankyně Parlacenu.
Rok 2005 byl prvním rokem vlády prezidenta Martína Torrijose. Přestože vláda od počátku upozorňovala na skutečnost, že první fáze reforem bude „bolestná“, setkala se v případě reformy sociálního a důchodového pojištění se silným odporem veřejnosti a musela čelit řadě stávek. Utrpěla i popularita prezidenta M. Torrijose, který se při nástupu do úřadu těšil 80 % podpoře obyvatel. V polovině roku 2005 však jeho popularita klesla na pouhých 21 %. Po vyhovění požadavku stávkujících a zmírnění dopadu reformy popularita prezidenta na konci roku 2005 vystoupala na 56 %.
Mezi hlavními problémy země zůstávají dramaticky nerovnoměrné rozdělování národního důchodu, všudypřítomná korupce, malá nezávislost soudní moci a neefektivnost státní správy. Kritizován je zejména systém partajního klientelismu, kdy politické strany nejsou ve volbách voleny pro své veřejné cíle a jejich implementaci, ale pro svou schopnost rozdělovat požitky svým příznivcům. Zákonodárná moc nepožívá veřejné důvěry, nekontroluje vládu, poslanci obvykle nemají předpoklady pro výkon své legislativní a kontrolní funkce, zato vynikají schopností udržet se v parlamentu co nejdéle. Soudní moc není nezávislá a bují v ní korupce. Země trpí nízkou úrovní decentralizace, která znemožňuje rozvoj regionů vzdálenějších od centra.
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
Ahoj vsichni, doufame, ze se mate taky tak dobre jako my :-)... Moment, kde jsme to minule vlastne prestali... Jo aha, sli jsme na obed a vecer odjeli autobusem na jih Omanu. Takze obed byl...
Čtěte více z deníku Oman Report 3
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: