Rakousko

• 2.1. Stručná charakteristika politického systému
• 2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
• 2.3. Složení vlády

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Rakouská republika byla vyhlášena 12. 11. 1918. V březnu 1938 byla přičleněna („anšlusem“) k hitlerovskému Německu jako tzv. „Východní marka“. 27. 4. 1945 byla obnovena prohlášením „prozatímní vlády rakouského státu“ o vynuceném charakteru a nulitě tohoto záboru. Uznána byla jako samostatný demokratický stát podpisem státní smlouvy 15. 5. 1955. Státní svátek je stanoven na 26. 10., což je výroční den přijetí zákona o neutralitě v roce 1955.

Rakouská republika je spolkovým státem v čele s přímo voleným spolkovým prezidentem. Je parlamentní demokracií, založenou na dvoukomorovém parlamentním systému (Národní rada, Spolková rada). Zákonodárná a výkonná moc je rozdělena mezi spolek (Bund) a 9 spolkových zemí. Podle ústavy je v kompetenci zemí všechno, co není výslovně záležitostí celospolkovou. Zákonodárným orgánem spolkové země je zemský sněm, který je jednokomorový. Každá spolková země má svou zemskou vládu, v jejímž čele stojí zemský hejtman (Landeshauptmann).

Právní základ Rakouské republiky tvoří spolková ústava, státní smlouva z r.1955 a zákon o neutralitě země z téhož roku. Spolková ústava je shodná s ústavou z r.1920, doplněnou v r. 1929, s poslední změnou v roce 1998. Vychází z demokratického principu oddělené státní moci zákonodárné, výkonné a soudní. Rakouská republika je budována na federativním principu.

Hlavní politické strany

Rakouská lidová strana (ÖVP)

Založena v dubnu 1945 v návaznosti na demokratický proud v meziválečné straně křesťanskosociální. Strana tzv. "středního stavu" - malých a větších podnikatelů, zemědělců, státních úředníků. Předsedou je Wilhelm Molterer, stávající vicekancléř.

Sociálně demokratická strana Rakouska (SPÖ)

Politická strana s širokou členskou základnou. Založena r. 1889 Viktorem Adlerem. Významně se podílela na založení republiky v r. 1918. Zakázána austrofašistickým režimem r. 1934, obnovena po druhé světové válce. Hlavní akcent klade na sociální aspekt hospodářského růstu. Předsedou strany je Alfred Gusenbauer, současný kancléř.

Strana zelených (Grüne)

Usiluje o podporu širokého spektra ochránců životního prostředí. Na konci 70.let, kdy strana vznikala, byl hlavním sjednocujícím prvkem boj proti jaderné energii. Oslovuje však i jiné vrstvy obyvatel, mj. kritikou sociální nespravedlnosti. Těší se podpoře zejména mladé generace. Předsedou je Prof. Alexander Van der Bellen.

Svobodná strana Rakouska (FPÖ)

V politickém spektru stojí FPÖ na krajní pravici. Dlouhou dobu po r. 1955, kdy byla založena někdejším říšskoněmeckým ministrem Reinthallerem, vystupovala FPÖ jako jediná opoziční strana v Rakousku. Původně strana nacionálních liberálů, od poloviny 80. let působila pod vedením Jörga Haidera, po jehož abdikaci v roce 2000 se na čele vystřídalo několik politiků, v roce 2004 se předsedkyní stala Haiderova sestra Ursula Haubner. V dubnu 2005, po rozštěpení FPÖ, se předsedou strany stal Hans-Christian Strache.

Spojenectví pro budoucnost Rakouska (BZÖ)

V dubnu 2005 Jörg Haider opustil FPÖ a založil tuto novou stranu. Společně s ním do této strany přestoupilo prakticky celé stávající vedení FPÖ, včetně ministrů ve spolkové vládě a většiny poslanců Národní rady. Nová strana se nijak nevzdálila táboru krajní pravice, na spolkové úrovni však nedokázala na svou stranu přetáhnout větší část voličů Svobodných, takže klíčové postavení zastává pouze v baště svého prvního předsedy J.Haidera, v Korutanech. J.Haider se díky dosavadní neúspěchům strany v zemských volbách stáhl do korutanského ústraní a před spolkovými volbami přepustil své místo Peterovi Westenthalerovi, který byl 23. června 2006 zvolen novým předsedou BZÖ.

Liberální fórum (LiF)

Vzniklo v únoru 1993 odtržením liberálního křídla poslanecké frakce Svobodné strany (FPÖ), které nesouhlasilo s politikou J. Haidera. Ve volbách 3. října 1999 ztratila tato strana všechny své dosavadní mandáty. Předsedou (mluvčím) je nyní Alexander Zach, který při posledních volbách v říjnu 2006 uzavřel politickou dohodu o volební spolupráci s SPÖ, jejíž součástí pro něj bylo i místo na kandidátce SPÖ. Díky tomuto kroku si také zajistil poslanecký mandát v nově zvolené Národní radě.

Výsledky parlamentních voleb 1. 10. 2006 (volební účast 74,20 %):

• SPÖ: 35,3 % / 68 mandátů v r. 2002: 36,9 % / 69 mandátů
• ÖVP: 34,3 % / 66 mandátů 42,3 % / 79 mandátů
• Zelení: 11,05 % / 21 mandátů 9,0 % / 17 mandátů
• FPÖ: 11,04 % / 21 mandátů 10,2 % / 18 mandátů
• BZÖ: 4,1 % / 7 mandátů

Od roku 2002 dochází k oslabování politických pozic lidovců. Ve volebních kláních podlehli sociálním demokratům, ať už se jednalo o volby do Evropského parlamentu, přímé volbě spolkového prezidenta v roce 2004 či poslední tři zemské volby v říjnu 2005, kdy SPÖ zvítězila na celé čáře, a to jak ve svých baštách v Burgendlandu a ve Vídni, tak ve Štýrsku, kterému do té doby dominovali lidovci. Definitivně byl tento trend oproti všem předpovědím potvrzen i v parlamentních volbách na podzim roku 2006, ve který těsně zvítězili rakouští sociální demokraté. Parlamentní volby, zejména pak předvolební příprava a povolební jednání, se staly spolu s rakouským předsednictvím v Radě EU dominantními událostmi domácí politiky roku 2006.

Volby z 1. října 2006 nakonec trochu překvapivě vynesly SPÖ na první příčku. Důvodů je celá řada, mj. jedním z hlavních bylo, že od lidovců se ve volbách odklonila řada jejich původních příznivců, mnoho lidoveckých voličů tentokrát hlasovalo pro krajně pravicový národně-liberální tábor (FPÖ, BZÖ), velký počet se jich k urnám vůbec nedostavil. Z hlediska možnosti sestavení stabilní koalice volby ovšem skončily patem. Rozdíl mezi prvními socialisty a druhými lidovci činil jen 1% (SPÖ 35,3 %, ÖVP 34,3 %), mezi třetí a čtvrtou nejsilnější stranou pouhých 0,01 % (Zelení 11,05 %, FPÖ 11,04 %) a pátá parlamentní strana, BZÖ se svými 4,1 % jen těsně překonala nutnou čtyřprocentní hranici pro získání poslaneckých křesel. Volební výsledek neumožnil sestavit většinovou vládu složenou z jedné velké strany a jedné malé strany. Vznik trojkoalice složené z jedné velké a dvou malých stran zase ztěžovaly animozity mezi malými stranami. Možností, která tak reálně zůstala, byl zrod velké koalice SPÖ-ÖVP.

Dne 11. října 2006 pověřil spolkový prezident Fischer sestavením vlády předsedu nejsilnější strany SPÖ Alfreda Gusenbauera. Kabinet kancléře Schüssela byl prozatím dočasně pověřen výkonem svých funkcí. Od 13. 10. probíhalo velmi obtížně a zdlouhavě koaliční jednání o sestavení vlády velké koalice SPÖ-ÖVP. Vyjednávání bylo současně komplikováno činností parlamentních vyšetřovacích výborů k vládnímu nákupu stíhaček Eurofighter a bankovním skandálům, které byly zřízeny na podnět a s podporou poslanců SPÖ, FPÖ a Zelených. Nová vláda velké koalice byla nakonec jmenována 11.1.2007 a přinesla paritní zastoupení obou koaličních partnerů - sociálních demokratů i lidovců.

Parlamentní vyšetřovací výbory, které byly ještě dohrou předvolební kampaně, ukončily svou činnost většinovým usnesením Národní rady na začátku července 2007. Jediným výsledkem bankovního výboru bylo konstatování, že orgán dozoru nad bankovním trhem si žádá reformu, výbor k nákupu stíhaček Eurofighter došel k závěru, že přes menší nesrovnalosti nedošlo k případům korupce.

Rok 2007 přes některé rozdílné pohledy koaličních partnerů a vzájemné třenice lze označit z hlediska činnosti vlády za spíše klidný. K úspěchům vlády během tohoto období je možno počítat reformu volebního zákona, umožňující volit od 16 let a připouštějící korespondenční volbu, přijetí rozpočtu na dvouleté období 2007/2008 a přijetí nové pracovněprávní úpravy domácí péče. Opozice sestávající ze Zelených, FPÖ a BZÖ sice koalici opakovaně kritizovala za nečinnost a poukazovala na červeno-černé rozmíšky, avšak najít silné téma stmelující celou opozici proti vládě se nepodařilo. 

Celým rokem 2007 prostupuje proces s bývalým generálním ředitelem zkrachovalé odborářské banky BAWAG Helmutem Elsnerem. Devět členů vrcholového managementu BAWAG bylo obžalováno ze zpronevěry a – s výjimkou investičního bankéře Wolfganga Flöttla, který ztrátové finanční operace fakticky prováděl – též z falšování bilancí. Elsnerovi kromě toho hrozí kvůli vyplacenému odstupnému v době, kdy již věděl o ztrátách z riskantních karibských operací, odsouzení z titulu podvodu. Soudní proces při mnoha letošních jednáních spočíval v pokusech dvojice Elsner-Flöttl vzájemně si dokázat vinu. Vzhledem ke komplikovanému dokazování a výměně soudních znalců lze očekávat přesah procesu do roku 2008.

Rakouskou politickou scénu v tomto roce zaměstnává také příprava na rozšíření schengenského prostoru o nové členské státy EU a s tím související  obavy domácího obyvatelstva z růstu zločinu a růstu nezaměstnanosti. Zejména z důvodu tlaku hejtmanů  bude po dohodě ministrů obrany a vnitra pokračovat i po zrušení hraničních kontrol tzv. asistenční nasazení spolkové armády v příhraničním prostoru, ke kterému bude armáda vybavena dodatečnými pravomocemi.

Mezi výrazné úspěchy vlády v roce 2007 lze počítat:

Legalizace domácí sociální péče. Od 1. července 2007 se stala dosud mimo zákon postavená placená domácí péče legální. Zahraniční pečovatelé ze zemí EU mohou poskytovat jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné 24-hodinovou domácí péči za předpokladu své registrace u sociální a zdravotní pojišťovny. 

Finanční vyrovnání mezi státem a spolkovými zeměmi na šestileté období 2008-2016. Jelikož spolkové země jako celek hospodaří s přebytkem a spolek má deficit, bylo na konci září 2007 dojednáno vnitrorakouské vyrovnání. V současnosti musí spolkové země ročně uhradit tzv. konsolidační příspěvek ve výši 417 mil. €, který by měl být postupně v několika etapách odbourán. Tím bude spolek donucen k nižším deficitům. Spolek zemím a obcím navýšil finanční prostředky prostřednictvím podílu na daňových výnosech (15% země, 11% obce). Malé obce by si nyní měly výrazně polepšit, přičemž obce větší dostanou srovnatelný objem prostředků jako dosud. Stát sice díky ekonomické konjunktuře mohl přerozdělit zemím a obcím větší částku, slabinou ale zůstává neexistence reformních plánů (vágní koncept minimálního existenčního zajištění, chybějící odhad nákladů 24-hodinové domácí péče, neuskutečněné strukturální reformy zdravotnictví).

Naopak v následujících oblastech přetrvávají názorové disproporce:

Přídavky na dítě. SPÖ požaduje amnestii pro rodiny, kterým hrozilo vracení dávky přídavku na dítě z důvodu překročení maximální hranice přivýdělku a do budoucna zavedení hranice pracovní doby nahrazující tuto maximální hranici. ÖVP striktně žádá vracení protiprávně pobíraných dávek a trvá na zachování horní meze přivýdělku. Lidovci zavedení hranice pracovní doby odmítají kvůli obavě ze zneužívání.

Jednotná škola. Ministryně Claudia Schmied (SPÖ) navrhla prodloužení doby, po kterou žáci navštěvují jednotnou školní formu výuky, v modelových regionech (nebylo upřesněno ve kterých) s účinností od podzimu 2008. Cílem je dosažení toho, aby se žáci rozhodovali o své profesní orientaci ve vyšším věku, tj. ve 12, příp. 14 letech místo dosavadních 10 a omezení příliš časné výkonnostní selekce. ÖVP návrh odmítla s tím, že v koaliční dohodě nebyla dojednána možnost změny příslušného zákona o organizaci školství.

Případ Eurofighter. Ministr obrany Norbert Darabos (SPÖ) snížil objednávku stíhacích letounů Eurofighter o tři kusy (místo 18 jen 15 ks), čímž vznikla úspora 400 mil. €. Současně však Rakousko přišlo o s tím související protiobchody v hodnotě 800 mil. €. Bartenstein vinu připisuje ministru hospodářství Bartensteinovi (ÖVP), který klauzuli o úpravě objemu protiobchodů při změně objednávky vyjednal.

Odsunutí daňové reformy. Kancléř přislíbil, že daňová reforma proběhne až v roce 2010, čímž vyslyšel požadavky ÖVP. Kritika se na něho snesla z vlastní SPÖ, jež chtěla reformu o několik let uspíšit.

Reforma cizineckého práva. Jeho přezkoumání je předvídáno v koaliční smlouvě. SPÖ by chtěla odstranit tvrdosti, které v současné době vedou k o odsunu v Rakousku dlouhodobě žijících a již integrovaných žadatelů o azyl. Sociální demokracie především kritizuje dlouhou dobu trvání azylového řízení a případy rozdělování manželských párů a rodin. Za agendu je přitom primárně odpovědný lidovecký ministr vnitra Günther Platter. Dlouhodobější trend má v Rakousku debata o vlivu islámu na západní společnost. Souvisí to nejenom s vyjednáváním o vstupu Turecka do EU, ale i s problémem strastiplné integrace muslimů do tradičně konzervativně-katolické rakouské společnosti.

Do příštích parlamentních voleb na podzim 2010 očekávají sedm spolkových zemí (všechny s výjimkou Štýrska a Burgenlandska) zemské volby. Na jaře 2009 se uskuteční volby do Evropského parlamentu, což bude společně s volbou prezidenta na jaře 2010 nejdůležitější hlasovací test před volbami do Národní rady.

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Hlavou státu je spolkový prezident, volený přímo na 6 let. Dne 08. 07. 2004 se funkce spolkového prezidenta ujal Heinz Fischer (SPÖ), do té doby II. prezident Národní rady, který zvítězil v prezidentských volbách uskutečněných dne 25. 04. 2004.

V případě, že jakékoli důvody zabrání vykonávat hlavě státu její povinnosti, přechází její pravomoci na trojici prezidentů dolní komory parlamentu - Národní rady. Její vedení:

1.      prezident: Barbara Prammer (SPÖ, od 30. 10. 2006)

2.      prezident: Michael Spindelegger (ÖVP, od 30. 10. 2006)

3.      prezident: Eva Glawischnig-Pieszek (Zelení, od 30. 10. 2006)

2.3. Složení vlády

Po parlamentních volbách dne 1. října 2006 trvala tři měsíce jednání o vytvoření nové koaliční vlády mezi dvěma největšími stranami: SPÖ, která z voleb vyšla vítězně, a do té doby vládnoucí ÖVP, která však ve volbách nakonec skončila na druhém místě. Vláda velké koalice sociálních demokratů a lidovců byla jmenována prezidentem Fischerem dne 11.1.2007.