Ministerstvo zahraničích věcí Ruské federace pohlíží na mezinárodní vztahy jako na hierarchický systém založený na vztazích mezi suverénními státy. Na nejvyšším místě stojí Organizace spojených národů, kterou MZV RF považuje za unikátní celosvětové fórum mnohostranné diplomacie s jedinečnou legitimitou. Rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN jsou podle mezinárodního práva závazná a OSN je tak z ruského pohledu základní konstrukcí mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti. Aktivní účast v činnosti OSN a stálé členství v RB OSN dává RF možnost efektivně ovlivňovat mezinárodní procesy a prosazovat své národní zájmy. To zároveň posiluje postavení RF v mezinárodním systému. Rusko je zastáncem „multilateralizace“ mezinárodního režimu od unipolárního světa, který „zbyl“ po skončení Studené války. Součástí této úvahy je i nezbytnost posilování mezinárodního práva. V zahraniční a bezpečnostní politice se Rusko chová pragmaticky – na půdorysu multilaterální a bilaterální politiky přijímá takové rozhodnutí, které maximalizuje možnost prosadit vlastní zájmy a posílit svou roli při řešení mezinárodních otázek.
Stálé členství v RB OSN a právo veta umožňuje Rusku formovat globální bezpečnostní prostředí a účastnit se aktivně mírových procesů v krizových oblastech. Rusko je členem ad hoc mírových uskupení ke statusu Kosova („kontaktní skupina“ RF, SRN, Francie, Spojené království, USA, Itálie), izraelsko-palestinskému konfliktu („kvartet“ RF, USA, EU a OSN), jadernému programu Íránu (3+3 dialog), jadernému programu KLDR (šestistranné rozhovory). Rusko si zachovává výraznou roli v řešení „zamrzlých konfliktů“ na území bývalého Sovětského svazu – mezi Gruzií a Abcházií pod dohledem OSN, Gruzií a Jižní Osetií pod dohledem OBSE, Podněstří v Moldavsku, mezi Arménií a Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach (minská skupina OBSE). Vojáci RF se účastní většiny mírových misí OSN, i když MZV RF přiznává, že účast Ruska v mírových operacích OSN a související financování aktivit OSN by mohlo být větší.
Byť OSN vznikla v jiném historickém kontextu a RF poukazuje na nezbytnost reformy organizace včetně určitého rozšíření Rady bezpečnosti, je základem mezinárodních vztahů pro RF dodržování Charty OSN a pokračování role organizace jako hlavního mezinárodního kolektivního mechanismu reagování na hrozby bezpečnosti a trvalému rozvoji. Podle MZV RF přes příznivé podmínky po skončení Studené války nedosáhla dosud OSN ke svému potenciálnímu výkonu. Ruská zahraniční politika bude podporovat silnou OSN.
Proto by probíhající reforma organizace měla především posílit roli organizace ve všech oblastech její činnosti. Reforma by podle ruského názoru měla mj. zabránit vzniku silných regionálních skupin, které by OSN manipulovaly. Součástí reforem by za podmínky zachování důvěryhodnosti a akceschopnosti RB OSN mohlo být i rozšíření Rady bezpečnosti o některé stálé a nestále členy (např. Brazílie, Indie, Německo či Japonsko) tak, aby bylo lépe zohledněno rozdělení moci ve světě. RF příznivě hodnotí některé výsledky reformního procesu jako snahy o aktivizaci Valného shromáždění OSN, ustavení Komise OSN pro budování míru, Rady pro lidská práva a vytvoření protiteroristické strategie. Rusko také od počátku podporovalo kandidaturu jihokorejského ministra zahraničních věcí Ban-Ki Moona na post generálního tajemníka OSN, nyní jej plánuje podporovat v reformním procesu.
Formát G-8 vznikl na popud amerického prezidenta W. Clintona přizváním Ruska k politickým diskusím sedmi nejrozvinutějších zemí světa (G-7). Bez účasti RF pokračuje G-7 v jednáních o globálních ekonomických a finančních otázkách. Po teroristických útocích proti USA v roce 2001 a zapojení Ruska do protiteroristické koalice význam RF v G-8 vzrostl. Plnohodnotné členství ve skupině G-8 je pro Moskvu prestižní záležitostí, která kvalitativně změní „elitní klub západních mocností“ na reprezentativnější mechanismus neformálního kolektivního vedení světa. RF rozvinula v poslední době značné úsilí na využití tohoto fóra k posílení multilateralismu, urychlení integrace Ruska do světové ekonomiky a vytvoření příznivých zahraničně-politických podmínek pro sociálně-ekonomický rozvoj země.
V r. 2006 Rusko G-8 předsedalo a v červenci v Petrohradě uspořádalo summit. Prioritou ruského předsednictví se stala energetická bezpečnost, dalšími hlavními tématy byl vzdělávací systém pro 21. století a obrana proti infekčním nemocem. Již v r. 2003 se "v protokolárním formátu” sešly země G-8 v RF při příležitosti oslav 300 let Sankt-Petěrburgu. Na základě rozhodnutí summitu G-8 v kanadském Kananaskisu (2002) se Rusko stalo příjemcem finanční pomoci za účelem likvidace ZHN v Rusku. V rámci tohoto programu přispějí ostatní členové osmičky a další dárci v průběhu deseti let sumou 20 mld. USD.
Postupná stabilizace hospodářských poměrů v RF umožňuje Moskvě přistupovat v „postsovětském“ prostoru k obnově ekonomických vazeb a spolupráce – zvláště v oblastech jako je energetika, vojenský průmysl, doprava a telekomunikace. Přes odstředivé tendence 90. let 20. stol. zůstaly hospodářské systémy bývalých sovětských republik (mimo Pobaltí) podobné a Rusko zůstalo jejich nejbližším obchodním partnerem. Vztahy Ruska s dalšími zeměmi SNS jsou ale rozvíjeny především na bilaterálním a podregionálním základě. RF se snaží pomocí polostátních energetických firem, dopravní infrastruktury a obchodní závislosti zemí SNS na Rusku integrovat a kontrolovat jejich ekonomiky. Tato snaha je odvozena od širší potřeby RF stát se na základě energetické dominance z regionálního lídra globální hospodářskou velmocí. Rusko je nicméně stále častěji konfrontováno s konkurenčními zájmy dalších hráčů, zejména USA, EU a ČLR.
SNS jako organizace se dnes z řady důvodů nachází ve špatném stavu. Potvrzují to výkyvy ve dvoustranných vztazích Ruska s většinou okolních států i výsledky posledních summitů SNS. V. Putin to vysvětluje podmínkami vzniku organizace, kdy hlavním cílem SNS bylo umožnit „civilizovaný rozpad“ SSSR. Společenství není fungujícím mechanismem, který by umožňoval zemím na základě všem přijatelného způsobu spolupráce efektivně prosazovat své zájmy. O SNS lze hovořit spíše jako o fóru pro politický dialog a koordinaci otázek, které mají země sbližovat. RF neupouští od záměru SNS reformovat, ale přiklání se k pomalejšímu postupu. SNS tak zůstává především formální strukturou, protokolárním rámcem pro dvoustranné schůzky prezidentů s ruským V. Putinem a jako mezinárodní a regionální organizace zatím nemá perspektivu.
Určitou nadějí do budoucna je rozvoj spolupráce různých podmnožin států SNS v tématicky zaměřených organizacích, které vznikly na půdorysu SNS. Největší šance má rozvoj Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (angl. CSTO, rus. ODKB) a Euro-asijské ekonomické společenství (rus. EvrAzES).
V květnu 2002 bylo přijato rozhodnutí o transformaci "Smlouvy o kolektivní bezpečnosti" (1992) na mezinárodní organizaci pro oblast obrany a bezpečnosti pod názvem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (Collective Security Treaty Organisation; CSTO). Následoval proces přijetí stanov a smlouvy o právním statutu organizace. Smlouva po ratifikaci všemi smluvními stranami DKB vstoupila v platnost 18. září 2003. Struktury organizace s hlavním sídlem sekretariátu v Moskvě byly vytvořeny na počátku roku 2004. Od té doby CSTO vystupuje jako formálně plnohodnotná vojensko-politická organizace s mezinárodně-právní subjektivitou. Její členové (Arménie, Bělorusko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a od srpna 2006 také Uzbekistán) podle čl. 4 Smlouvy v případě vnější agrese smluvní strany pomohou napadené zemi včetně vojenské pomoci. Rusko má zájem učinit z CSTO silného regionálního hráče a navázat co nejvíce vztahů s dalšími globálními i regionálními politicko-bezpečnostními organizacemi – v prvé řadě s NATO. Dalším ze základních závazků členských zemí je nevstupovat do jiných aliančních svazků. Rusko má ambiciózní představu o funkci CSTO jako jakéhosi stabilizátoru v celém euroasijském prostoru. Mimo formálně-právních a organizačních atributů však organizace zatím disponuje pouze omezenými vojenskými schopnostmi, byť jsou prováděna společná vojenská cvičení (také s pozorovateli ze třetích zemí – např. ČLR, Írán). Zatím neexistují ani integrované vojenské struktury. Prvním praktickým krokem bylo (oficiálně v rámci boje proti terorismu) ustavení ruské vojenské základny na letišti v kyrgyzském Kantu v říjnu 2003. Jde o první vojenskou základnu pod velením Moskvy zřízenou od rozpadu SSSR na území jiného státu.
Rusko je zakládajícím členem Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS), která vznikla z neformálního uskupení tzv. Šanghajské pětky. ŠOS tvoří ČLR, RF, Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. V květnu 2003 schválil ruský parlament Chartu ŠOS. Rusko přikládá rozvoji organizace velký význam, primárně ji považuje za nástroj, který by měl pomoci stabilizovat minimálně oblast Střední Asie. RF by si přála, aby se z organizace vyvinula obdobná instituce, jakou je OBSE v Evropě. Podporuje proto rozšiřování členské základny ŠOS (zájem projevilo např. Mongolsko). V bezpečnostní dimenzi je centrálním tématem boj proti terorismu. Bylo založeno protiteroristické centrum se sídlem v Taškentu. Rusko i ČLR chtějí aktivizovat v rámci ŠOS také bezpečnostní dimenzi a vojenskou spolupráci. Poslední summit ŠOS v kyrgyzském Biškeku dal tomuto rozvoji konkrétní dimenzi ve formě vojenského cvičení, které mělo nálepku antiteroristické. Organizace získává na silný popud ČLR možnosti i v oblasti ekonomické spolupráce mezi členskými zeměmi. Této snahy se však Rusko vzhledem k síle čínské ekonomiky spíše obává. Rusku se v Biškeku rovněž podařilo přesvědčit své partnery (zejm. ČLR) o potřebě podepsání v rámci ŠOS smlouvy o přátelském soužití a spolupráci.
Zahraničně-politické aktivity RF v rámci OBSE vycházejí ze dvou základních cílů - zájmu Ruska o získání významné pozice v rámci evropského bezpečnostního systému a odmítání Severoatlantické aliance (resp. transatlantické vazby) jako jejího základu. Dříve Rusko považovalo OBSE za organizaci, která má v evropských bezpečnostních otázkách mnohem větší potenciál, než jaká je její současná role na kontinentu. Od toho odvíjelo i své snahy o reformu organizace.
V návaznosti na kritické hodnocení průběhu ruských parlamentních voleb (prosinec 2003) a prezidentských voleb (březen 2004) monitorovací misí OBSE však RF přistoupila k razantnější kritice fungování a cílů organizace. Tento trend zesílil poté, co OBSE uvítala změnu režimu v Gruzii v roce 2003 a ODIHR pozitivně hodnotil průběh tamních prezidentských voleb (zvítězil M. Saakašvili). OBSE/ODIHR rovněž kritizoval průběh prvních dvou kol prezidentských voleb na Ukrajině (vítězem se stal V. Janukovyč) a naopak neměl námitky proti demokratičnosti opakovaného druhého kola (zvítězil V. Juščenko). Nejostřeji RF kritizovala OBSE v souvislosti s prezidentskými volbami v Bělorusku v březnu 2006. RF nyní prosazuje komplexní reformu OBSE, která má mít za cíl vyvážení aktivit OBSE, tj. rozvoj ekonomické a politicko-vojenské a utlumení lidsko-právní dimenze organizace. Rusko stabilně protestuje proti negativnímu hodnocení ODIHR voleb v zemích SNS a organizaci obviňuje z užívání dvojích standardů. Rusko rovněž požaduje změnu příspěvkové stupnice do rozpočtu OBSE, aby členské země platily příspěvky podle platební schopnosti země, a zařazení některých dobrovolných kapitol rozpočtu mezi mandatorní. Tím by v rámci reformy OBSE Rusko získalo na základě konsensuálního rozhodování Stálé rady OBSE ve Vídni přímý vliv na užití této části rozpočtu a tím kontrolovalo činnost „polních misí“, mezi něž spadají i volební pozorovací mise.
Ruská federace je členem Rady Evropy od roku 1996. Její aktivity v RE jsou zaměřeny především na ochranu práv ruskojazyčných menšin v zahraničí a budování jednotné Evropy bez dělících čar. Tuto tezi z Charty RE si RF vybrala také jako prioritu svého předsednictví v RE od května do listopadu 2006. RF za svého předsednictví vystupovala také proti vytvoření Agentury EU pro základní lidská práva, kterou považovala za nepotřebnou paralelní strukturu mimo RE. (Pozn. Tato agentura byla vytvořena Evropskou radou k 1. 3. 2007.)
Po zahájení druhé čečenské války (1999) se do centra pozornosti RE dostala problematika dodržování lidských práv na severním Kavkaze. Ruská diplomacie čelí kritice ze strany členů RE za způsob vedení operací v Čečensku a následnou pomalou normalizaci poměrů. Rusko proto při každé vhodné příležitosti v RE i mimo ni prezentuje řadu dílčích opatření zaměřených na zlepšení situace. Nicméně dodržování lidských práv v Čečensku nadále zůstává jedním z témat jednání RE a především jejího Parlamentního shromáždění. Porušování lidských práv je také předmětem častých podání občanů RF k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Zájmy Ruska v Radě Evropy jsou v oblastech protiteroristické spolupráce, mezikulturního a mezicírkevního dialogu, formování bezvízového prostoru v Evropě a spolupráce v sociální, kulturní a sportovní sféře.
Vztahy RF s NATO mají v ruské zahraniční politice zvláštní místo. RF považuje Alianci za geopolitický silový faktor, který ovlivňuje bezpečnostní situaci u ruských hranic. Zájmy Ruska a NATO se kříží zejména na post-sovětském prostoru, ale RF přiznává také pole společných zájmů v bezpečnostní oblasti jako jsou boj proti terorismu, urovnávání regionálních krizí a odstraňování následků přírodních a technických katastrof. Rusko obecně podporuje vojenské aktivity NATO a mezinárodního společenství v oblastech, jejichž destabilizace by vedla k bezprostřednímu bezpečnostnímu ohrožení ruských hranic nebo zemí Střední Asie – např. v Afghánistánu. Ve společných prohlášeních RF a NATO hovoří o tom, že jejich partnerství posiluje bezpečnost euroatlantického prostoru.
Spolupráce Ruska s NATO byla zahájena v roce 1994 přístupem RF k programu Partnerství pro mír (PfP). Reálná spolupráce byla v té době omezena především na společné aktivity v Bosně a Hercegovině, kde působil v rámci IFOR/SFOR ruský kontingent. Dne 27. 5. 1997 byl v Paříži podepsán "Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací". V rámci zvláštního vztahu mezi NATO a Ruskem byla zřízena Stálá společná rada NATO?Rusko (Permanent Joint Council; PJC). Činnost tohoto orgánu byla poznamenána nesouhlasem Ruska s rozšiřováním NATO o Českou republiku, Maďarsko a Polsko. Největší nevoli Ruska vzbudil vojenský zásah Aliance (1999) proti režimu S. Miloševiče v tehdejší Svazové republice Jugoslávie. Rusko po spojeneckých náletech přerušilo politické vztahy s Aliancí, přesto v BaH své vojáky ponechalo. Do procesu normalizace vztahů oficiálně zahájeného v květnu 2000 zasáhly teroristické útoky proti USA z 11. září 2001.
Po nástupu k moci v r. 2000 zvolil prezident Putin nový přístup Ruska k NATO. Svou politiku postavil na kvalitativně vyšší pragmatický základ. Rusko má být nyní ochotno spolupracovat i přes přetrvávající rozdíly v názorech. Do teroristických útoků v New Yorku se tato změna projevila ve vztazích NATO-RF jen verbálně. Po 11. 9. dokázal Putin svá slova podpořit i činy. RF významně prakticky přispěla ke koaličnímu úsilí v souvislosti se zásahem v Afghánistánu, což bylo i v ruském strategickém zájmu. Některé aliančních země poté přehodnotily svou opatrnost a obezřetnost vůči RF. Jádrem lepšících se vztahů NATO-RF byl dynamický rozvoj spolupráce mezi USA a RF, včetně spolupráce zpravodajských služeb. V této věci bylo rozhodující prezidentské prohlášení Bush-Putin k novým vztahům USA-RF z 13. 11. 2001. V něm se objevila myšlenka rovnosti RF při jednání s Aliancí, pokud půjde o otázky společného zájmu, a tedy návrh vyměnit vzorec pro spolupráci z „19+1“ na „20“. Později se Putinovi podařilo přimět členské státy NATO ke svolání zvláštního květnového summitu NATO-RF do Říma. Na základě římské deklarace byl vytvořen nový orgán pro spolupráci – Rada NATO-Rusko (NATO-Russia Council; NRC) – již ve formátu „20“. NATO a Rusko vzápětí vyhlásily společně válku mezinárodnímu terorismu.
Činnost NRC je v současnosti oběma stranami hodnocena zdrženlivě a z ruské strany má charakter pragmatické politiky, nicméně NRC jako platforma pro komunikaci v oblastech sporů mezi Ruskem a USA (Západem) je využívána často. Její výhoda spočívá v možnosti rutinně vést politický dialog v oblastech společného zájmu a bránit oslabování důvěry. Na druhou stranu byla posílena vojenská spolupráce – existuje přes sto konkrétních projektů. Mezi první výsledky patří schválení dokumentu k politickým aspektům vedení společných mírových operací nebo práce a dílčí výsledky ve společném hodnocení teroristických hrozeb. Proběhla řada společných cvičení včetně cvičení v oblasti protiraketové obrany pro vedení vojenských operací (Theatre Missile Defence; TMD). Proběhlo společné procedurální cvičení ke zvládání krizí a již několik společných vojenských cvičení NATO a RF na ruském území.
Druhé rozšíření NATO po konci studené války o sedm zemí (Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko) v dubnu 2004 bylo testem nových vztahů NATO-RF. Ukázalo se, že ruská vláda v čele s prezidentem Putinem má zájem na pokračování rozvoje nových vztahů včetně rozšiřování vojenské spolupráce, což je dokumentováno ruským podpisem Smlouvy o statutu cizích vojsk na území RF v rámci Partnerství pro mír (angl. Status of Forces Agreement; PfP SOFA) v dubnu 2006 ve Vilniusu. Smlouva byla ruským parlamentem ratifikována v květnu 2007, což umožní další rozvoj praktické vojenské spolupráce a usnadní případné společné operace. Smlouva v obecné podobě upravuje pravidla pro pobyt a tranzit cizích vojsk na ruském území, konkrétní operace či cvičení však budou vyžadovat přijetí dalších konkrétních dohod.
V ruské společnosti a značné části politických elit nadále přetrvávají „protialianční“ postoje, nejsnáze viditelné na otázce rozšiřování NATO. Obavy z NATO tak brání hlubšímu pochopení politiky Aliance a možností pro vzájemnou spolupráci. RF proto na jedné straně označuje vztahy s NATO za dobré a rozvíjející se správným směrem, nicméně i nadále kritizuje rozšiřování NATO jako nepotřebné. Jakékoli sbližování bývalých zemí SSSR s NATO Kreml nevítá.
RF na rižském summitu Aliance v listopadu 2006 pozorně sledovala politickou transformaci Aliance, na základě které bude určovat svou politiku k NATO. RF často komentuje adaptaci NATO, kterou považuje za uzavřený vojenský blok, k současným hrozbám jako nedostatečnou. RF vadí rozvoj spolupráce NATO se zeměmi býv. SSSR (zejm. Gruzií a Ukrajinou), rozmisťování vojenské infrastruktury USA v Evropě (Bulharsko, Rumunsko, ČR a Polsko) a odmítnutí ratifikace Adaptované smlouvy o konvenčních ozbrojených silách spojenci s odkazem na neplnění Ruskem svých závazků na odsun vojsk z Gruzie a Moldavska. RF také pokračuje kritizovat NATO za negativní odpověď k nabídce spolupráce s CSTO v boji proti pašování drog z Afghánistánu.
Poznámka: další informace o vztazích NATO-RF je možné nalézt na http:// www.nato.int a http://www.mzv.cz.
K Evropské unii se váží hlavní zájmy Ruské federace v Evropě, přičemž velké členské státy EU označuje za své strategické politické a obchodní partnery i ekonomické konkurenty. RF vnímá zpomalení integrace EU a nemožnost nalézt jednotu v některých zahraničně-politických tématech jako svou konkurenční výhodu. S EU Rusko jedná pragmaticky a hledá partikulární a dvoustranné cesty pro spolupráci.
V prosinci 1993 podepsal ruský prezident B. Jelcin s předsedou Rady Evropské unie "Společnou politickou deklaraci o partnerství a spolupráci mezi RF a EU". Prvním základem pro vztahy EU s RF se následně stala Dohoda o partnerství a spolupráci (Agreement on Partnership and Cooperation; PCA), která byla uzavřena v roce 1994 a v platnost vstoupila po ratifikaci všemi zeměmi v roce 1997 na počáteční desetileté období. Dohoda ustavuje institucionální rámec bilaterálních vztahů, kodifikuje základní společné cíle a předpokládá aktivity a dialog v řadě politických oblastí. Dohoda zahrnuje obchodní a ekonomickou spolupráci, spolupráci v oblasti vědy, technologií, energetiky, dopravy, vesmíru apod., politický dialog o otázkách oboustranného zájmu a o dodržování principů demokracie a lidských práv, spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitra.
Vztahy jsou rozvíjeny na základě Společné strategie EU k RF (schválená na summitu EU v Kolíně nad Rýnem v červnu 1999, platnost do června 2004) a Strategie RF k EU (přijatá v Helsinkách, 22. 10. 1999, platnost do r. 2010). Unijní strategie k RF byla prvním dokumentem svého druhu, který stanovuje společnou linii EU vůči dalším partnerským zemím. Důvodem přijetí unijní strategie byla potřeba koherentního přístupu EU jako celku a jejích členských států. Strategie poskytuje celkový politický rámec pro definované prioritní oblasti, mezi které patří konsolidace ruské demokracie, vlády zákona a veřejných institucí v RF, integrace Ruska do společného ekonomického a sociálního prostoru, stabilita a bezpečnost v Evropě a v jejím sousedství, výzvy na evropském kontinentu (včetně životního prostředí, zločinnosti a ilegální migrace). Strategie RF plní stejnou funkci. Cílem RF je navázat strategické partnerství, v jehož rámci by bylo možné úspěšně řešit bezpečnostní a ekonomické otázky. Strategie také stanovuje nutnost hájit ruské zájmy v kontextu rozšíření EU a hledat možnosti, jak využít výzvy, před kterými EU stojí, ve vzájemně výhodný prospěch. Přední místa z ruského pohledu zaujímá energetická spolupráce, spolupráce v oblasti obranného průmyslu a rozvoj infrastruktury. Zjednodušeně řečeno, mělo by se jednat o partnerství mezi bohatou, ale energeticky nesamostatnou EU, a Ruskem s velkými zdroji energetických surovin, které však potřebuje investice do své ekonomiky. Strategie jasně ukazuje, že RF nemá zájem stát se členem EU, nýbrž být rovnocenným partnerem.
Rusko se stalo členem APEC v roce 1998. V listopadu 2000 ruská vláda schválila koncepci zapojení země do činnosti této organizace Rusko se aktivně angažuje zejména v otázkách boje proti terorismu (Speciální PS pro boj s terorismem) a v sektoru energetiky. Účast země na konferencích APEC koordinuje vládní komise, v rámci které byl ustaven podnikatelský klub sdružující cca 70 ruských společností.
Posledního 15. summitu hlav států APEC, který proběhl v Austrálii (Sydney, 2.-9. září 2007) se osobně zúčastnil prezident V. Putin. Na pořadu jednání byla liberalizace světového obchodu v rámci WTO, změny klimatu, ekonomické reformy, energetická bezpečnost a členství v APEC. Nebyla přijata žádost Indie o členství s odkazem na společný zájem počet členů APEC 10 let nerozšiřovat. Na zářijovém APEC bylo odsouhlaseno, že zasedání v r. 2012 se bude konat ve Vladivostoku, následně po USA kde se uskuteční v r. 2011.
Lze konstatovat, že Rusko využívá členství v APEC k prosazování svých ekonomických a politických zájmů v asijsko-pacifickém regionu, a to formou hospodářské spolupráce s vybranými státy. Velmi dynamicky se rozvíjí hlavně spolupráce s Čínou (vzájemný obchod vzrostl v r. 2006 o cca 65 %). (www.apec.org)
BSEC vzniklo v roce 1992. Rusko je jedním ze zakládajících členů. Jeho priority v tomto regionálním hospodářském uskupení jsou orientovány především na sektor energetických surovin, rozvoj spolupráce v oblasti ekonomiky, vědy, vzdělání, cestovního ruchu, ekologie, financí, kultury a v poslední době také na spolupráci v oblasti boje proti organizovanému zločinu. V rámci ČHS fungujecca 17 pracovních skupin pro jednotlivé segmenty spolupráce.
V březnu 1995 byl na MZV RF zřízen koordinační pracovní orgán - Ruský národní výbor pro ČHS. Kromě toho, při MZV RF funguje Meziresortní komise pro ČHS. (www.bsec-organization.org)
Společenství vzniklo 31.5.2001 s cílem organizačně-právního sjednocování ekonomik Běloruska, Ruska, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Impulsem k jeho založení bylo podepsání v roce 1995 Dohody o celní unii mezi RF a Běloruskem, ke které se později připojil Kazachstán a Kyrgyzstán. Následně, v roce 1996 byla uzavřena Dohoda o prohloubení integrace v ekonomické a humanitární oblasti. V srpnu 2003 na summitu zemí EAHS bylo dohodnuto uzavřít Dohodu o kolektivní bezpečnosti.
Na podzim 2005 bylo EAHS reorganizováno. Společenství se sloučilo s Organizací středoasijské spolupráce (OSS), jež tvořily Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a Rusko. Rozhodnutí o sloučení těchto regionálních mezinárodních uskupení bylo přijato na summitu zemí OSS v Petrohradě (6.10. 2005), čímž OSS zanikla. Tímto byla vyřešena otázka integrace Uzbekistánu (nebyl členem EAHS) a Běloruska (nebylo členem OSS). Rusko si tímto upevnilo své postavení v daném regionu a vystupuje v roli hegemona integračních procesů ve Střední Asii. Kromě uvedených 6 členů má v EAHS statut pozorovala Ukrajina (2002), Moldova (2002) a Arménie (2003).
V říjnu 2006 se v Moskvě uskutečnilo 17. zasedání Mezistátní rady (na úrovni hlav států). Na pořadu jednání byly aktuální témata (zejména problematika hospodářské spolupráce, rozpočtová politika, formování společné celní unie, součinnost v rámci přístupových jednání jednotlivých států do WTO atd.). Další zasedání se uskuteční v říjnu 2007 v Dušanbe. (www.evrazes.com)
Spolupráce Ruska s MMF se datuje od vzniku samostatného státu (RF). V roce 1992 získala RF 1. úvěr ve výši 1 mld. USD (s 5-letou dobou splatnosti). Další úvěry byly RF poskytnuty v následujících 3 letech (1993,1994 a 1995).
V roce 1996 byl sjednán tříletý program úvěrování s 10-letou dobou splatnosti. V roce 1999 však RF v důsledku finanční krize (default v létě 1998) přestala plnit své závazky, a proto MMF úvěrování pozastavil. V posledních letech RF nečerpala žádné nové úvěry. Koncem ledna 2005 RF díky příznivé ekonomické konjunktuře (vysoké příjmy z prodeje ropy) uhradila 3,5 mld. USD, čímž zcela umořila své dluhy vůči této instituci. K úhradě byla použita část prostředků tzv. Stabilizačního fondu (tvoří ho hlavně příjmy z prodeje ropy a plynu).
RF, které má MMF 2,79 % hlasů, prosazuje změnu zaměření a stylu práce této mezinárodní organizace tak, aby lépe reagovala na finanční problémy vznikající v rámci globalizace. RF není spokojena ani s dosavadním systémem volby generálního ředitele MMF, kterým je tradičně Evropan, proto navrhla do čela MMF J. Tošovského jako kandidáta RF. (www.imf.org)
RF je členem skupiny SB od roku 1992. Klíčovou se však spolupráce RF s EBRD. (angl. zkratka pro Evropskou banku pro obnovu a rozvoj), která RF poskytla cca 50 úvěrů v celkové hodnotě 10 mld. USD, přičemž 7 mld. USD bylo čerpáno.
V červnu 2002 schválila Rada ředitelů SB novou strategii činnosti EBRD v RF na období let 2003 - 2005. SB je členem Konzultační rady pro zahraniční investice při vládě RF. (www.worldbank.org, www.ebrd.org)
Rusko není členem LK, nicméně úzce s ním jako dlužník spolupracuje. V říjnu 1997
byla mezi RF a LK podepsána dohoda o restrukturalizaci ruského dluhu na období 25-ti let. V prosinci 1998 (období defaultu) se Rusko potýkalo s problémy plnění svých závazků. Počátkem roku 1999 proto většina věřitelů LK projevila ochotu jednat o další restrukturalizaci ruského dluhu.
V únoru 2000 byla dosažena nová dohoda o restrukturalizaci sovětského dluhu, ze které vyplynulo následující: původní výše dluhu (31,8 mld. USD) byla snížena na 21,2 mld. USD, jeho splácení bylo odloženo do r. 2008. Navíc byl dluh restrukturalizován na dobu 30 let.
V souladu s ujednáním bylo 2,8 mld. USD (úroky po lhůtě splatnosti) převedeno na ruské euroobligace (dluhopisy) s 10-letou splatností. Ve sjednaných podmínkách vydání těchto dluhopisů se RF zavázala uhradit 9,5 % dlužné částky (270 mil. USD) v hotovosti při výměně dluhopisů “sovětské dluhy”. Úroková sazba dluhopisů činí 8,25 %. Zbytek jistiny sovětského dluhu a úroků z něj byl převeden na 30-leté dluhopisy RF. Splácení jistiny dluhu začne v roce 2008. (www.imf.org)
Rusko je členem PK od 17.9. 1997. Na základě dohod o restrukturalizaci sovětského dluhu byly během let 1996 - 1997 s některými členy PK uzavřeny bilaterální dohody .V roce 1999 byla obnovena jednání o restrukturalizaci dluhu, přičemž bylo dosaženo dílčího úspěchu v otázce splácení úroků z dluhu bývalého SSSR v letech 1999 a 2000. V lednu a únoru 2001 byly vyrovnány skluzy ve splácení úroků z tzv. sovětského dluhu a od března 2001 byly dluhy členům PK hrazeny dle dohodnutého splátkového kalendáře.
V roce 2003 RF uhradila PK přes 17 mld USD. Koncem roku 2004 díky příznivé ekonomické konjunktuře v zemi (zvýšené příjmy z prodeje ropy) iniciovala jednání o možnosti předčasného umoření svého dluhu (k 1.1. 2005 činil dluh RF cca 43 mld. USD). V únoru 2005 byla uhrazena první předčasná splátka ve výši cca 1,5 mld. EUR, další pak v létě 2005 - 15 mld. USD (obě v nominální hodnotě).
V souladu s ujednáními mezi RF a jednotlivými kreditory PK z června 2006, v srpnu 2006 RF předčasně splatila 22,3 mld. USD, čímž zcela umořila „sovětský“ dluh vůči PK. Nutno zmínit, že nešlo o nominální splátku - samotný dluh totiž činil 21,3 mld. USD, zbytek
(1 mld. USD) tvořila „prémie“ věřitelům. (www.clubdeparis.org)
Rusko navázalo spolupráci s OECD v roce 1992. V současné době je tzv. Ruský program (Russia Programme) nejrozsáhlejším z národních programů spolupráce OECD s nečlenskými zeměmi. Institucionálně je tato spolupráce zajišťována prostřednictvím Styčného výboru (Liaison Committee - LC), jehož první zasedání proběhlo v r. 1997.
V roce 1996 Rusko podalo oficiální žádost o členství v OECD. Následovala “diplomatická” odpověď, v níž bylo pouze konstatováno, že „dosažení členství RF v OECD je konečným cílem spolupráce obou stran“ (nebyl specifikován žádný závazek, natož časový horizont přijetí). Důvodem je skutečnost, že současná ekonomika RF nedosahuje standardů běžných ve vyspělých zemích OECD. Rusko sice od r. 2000 učinilo řadu reformních kroků, zatím však není schopno plnit závazky plynoucí z případného členství. Na druhé straně, OECD není jednotné v otázce strategie rozšíření a spolupráce s nečleny (ve hře jsou různé objektivní faktory, např. finanční dopady rozšíření, a též subjektivní názory).
ČR zastává názor, že OECD by měla být otevřena dalším zemím, pokud tyto jsou ochotny a schopny dostát přijatým závazkům. Je též nezbytné, aby se členské země nejprve dohodly na jednotné proceduře rozšíření (20 zájemců o členství). Tímto by se OECD do budoucna vyhla možnému obvinění z uplatňování «dvojího metru».
ČR podporuje rozvoj spolupráce s RF zaměřené na pokračování hospodářských reforem. V roce 2003 ČR podpořila dobrovolným příspěvkem přípravu Přehledu reformy regulatorních mechanismů v RF a český expert se podílel na zpracování obchodní kapitoly přehledu (Report), který byl koncem roku 2004 projednán.
RF v poslední době zintenzívnila své úsilí o co nejrychlejší vstup do OECD (prostřednictvím lobbyistů), časový horizont lze však obtížně odhadnout. (www.oecd.org)
Přístupová jednání Ruska do WTO byla zahájena v r. 1995. Již v červnu 1993 RF podala oficiální přihlášku do GATT (předchůdkyně WTO) a získala status pozorovatele. Následně byla vytvořena Pracovní skupina pro přístup RF k WTO (PS).
Podle ruských zdrojů má RF v podstatě zcela harmonizovaný právní řád v souladu s pravidly a normami WTO. Do konce září 2007 dokončila RF téměř všechna dvoustranná jednání o vstupu do WTO. Za nejvýznamnější lze považovat dvoustranný protokol s USA, který byl podepsán dne 19.11.2006 na summitu APEC v Hanoji. Dosažení této kompromisní dohody s USA (po 8 letech vyjednávání) je zásadním průlomem v dosavadním 14-letém negociačním procesu o přístupu RF k WTO. Dosud nebylo uzavřeno jednání se Saudskou Arábií a Gruzií.
Po technické stránce nelze ukončení přístupových jednání k WTO ještě v r. 2007 vyloučit. Vstup RF do WTO je pravděpodobný nejdříve v r. 2008, což ovšem závisí na brzkém ukončení jednání a konzultací zejména ohledně vývozních cel, státní podpory zemědělství, ochrany práv duševního vlastnictví. (www.wto.org, www.economy.gov.ru)
Podrobné informace o účasti RF v uvedených mezinárodních organizacích a mezinárodních dohodách lze též najít na internetových stránkách MZV RF (www.mid.ru.)
Dnem 2. 12. 1997 vstoupil v platnost Protokol o inventarizaci smluvní základny, ve vztazích mezi ČR a RF byla potvrzena platnost 49 smluv, které byly sjednány právními předchůdci ČR a RF.
| Místo a datum podpisu | |
|---|---|
| Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci | Praha, 26. 8. 1993 |
| Protokol o konzultacích mezi Ministerstvem zahraničních věcí České republiky a Ministerstvem zahraničních věcí Ruské federace | Moskva, 26. 3. 1993 |
| Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o spolupráci v oblasti kultury, vědy a školství | Moskva, 5. 3. 1996 |
| Protokol mezi vládou ČR a RF o inventarizaci smluvně-právní základny a platnosti dvoustranných smluv a dohod ve vztazích mezi ČR a RF | Moskva, 18. 7. 1997 |
| Dohoda mezi vládou ČR a vládou RF o statutu vojenských hrobů | Moskva, 15. 4. 1999 |
| Dohoda mezi vládou ČR a vládou RF o odvracení nebezpečné vojenské činnosti | Praha, 9. 10. 2001 |
| Dohoda mezi vládou ČR a vládou RF o vojensko-technické spolupráci | Praha, 9. 10. 2001 |
| Ujednání mezi MŠMT ČR a MŠ RF o spolupráci v oblasti školství a vědy na léta 2001–2004 | Praha, 9. 10. 2001 |
| Program spolupráce mezi MK ČR a MK RF na období 2002–2004 | Moskva, 16. 4. 2002 |
| Ujednání mezi MO ČR a MO RF o spolupráci | Moskva, 16. 4. 2002 |
| Program spolupráce mezi MK ČR a Ministerstvem kultury a hromadných sdělovacích prostředků RF na léta 2007 - 2009 | Moskva, 27.4. 2007 |
Pro Ruskou federaci ve vztazích s Českou republikou zůstávají i nadále v platnosti smlouvy a dohody uzavřené mezi ČSSR a SSSR. Z hlediska konzulární agendy jsou to:
| Konzulární úmluva mezi ČSSR a SSSR | č.143/1973 Sb. |
| Smlouva mezi ČSSR a SSSR o zamezení vzniku dvojího státního občanství | č.71/1981 Sb |
| Smlouva mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních | č.95/1983 Sb. |
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
!!A co závěrem? Po celou dobu putování po Zakarpatské Ukrajině nás doprovázelo všude přítomné aroma krav, ovcí, koz, drnčení jejich zvonků a vůní sečených travin. Nikde jsme se...
Čtěte více z deníku Závěr - Zakarpatská Ukrajina
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: