Španělsko

• 2.1. Stručná charakteristika politického systému
• 2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
• 2.3. Složení vlády

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Španělsko je parlamentní konstituční monarchií.

Pro zemi je typická silná decentralizace - vedle národního parlamentu existuje 19 autonomních parlamentů (v každé autonomní oblasti a městu) se širokými pravomocemi, jejichž rozsah není jednotný. Všechny autonomní oblasti a města mají vlastní autonomní vládu.

Parlament (Cortesy) je dvoukomorový. Kongres poslanců (= dolní komora) je základním zákonodárným orgánem. Má 350 členů, předsedou je Manuel Marín González (Španělská socialistická dělnická strana). Senát (= horní komora) ve vztahu ke Kongresu poslanců plní roli komory druhého čtení. Má 259 členů - 208 senátorů je voleno přímo, 51 pak autonomiemi. Předsedou je Francisco Javier Rojo García (Španělská socialistická dělnická strana).

Složení obou komor parlamentu

Kongres poslanců

(350 křesel; volby březen 2004, resp. březen 2000)

Senát

(celkem 259 křesel - 208 přímo volených křesel, 51 křesel volených autonomními oblastmi)

Příští všeobecné volby se uskuteční v březnu 2008.

Hlavní politické události v roce 2006 a 1. polovině 2007

Vnitřní politika

            Rok 2006 byl na vnitropolitické scéně ve znamení pokračující konfrontace mezi dvěma hlavními politickými silami, tzn. vládními socialisty (PSOE) a opozičními lidovci (PP). Jejich konfrontace se přitom soustředila do několika klíčových oblastí, resp. na několik klíčových témat.

            Jedním z nich byla otázka vládní politiky boje proti terorismu, především proti baskické teroristické organizaci ETA. Ta v březnu 2006 jednostranně vyhlásila „trvalé zastavení palby“, což vyvolalo obecnou naději na zahájení mírových jednání. Dialog s ETA a hledání politického řešení problému se stalo jednou z vlajkových lodí premiéra Zapatera. Jeho politika a přístup ale nezískaly podporu PP, která vycházela ze svých tradičních požadavků na oživení paktu obou stran o boji proti terorismu, tlak bezpečnostních složek a justice na ETA, dodržování zákona o politických stranách, na jehož základě bylo ilegalizováno politické křídlo ETA Batasuna, a všech základních podmínek, vč. požadavku, aby se ETA/Batasuna vzdala násilí a odzbrojila se. Poprvé v moderní historii Španělska se tak otázka boje proti terorismu stala tématem vnitropolitického boje a vláda nemohla počítat s podporou hlavní opoziční strany. Jednání s ETA se nakonec nevyvíjela tak, jak si asi vláda představovala. Ačkoliv již v polovině roku bylo jasné, že se proces potýká s problémy,  a ačkoliv se objevily důkazy o plné operativnosti ETA a jejím přezbrojování a reorganizaci (vč. financování), administrativa se snažila o pozitivní prezentaci stavu věcí. Nereálnost prezentace pak ukázal bombový atentát na madridském letišti na konci r. 2006, který znamenal de facto konec procesu alespoň v jeho dosavadní podobě. Dne 6.6.2007 pak ETA oficiálně vyhlásila konec příměří, vzápětí pak došlo k sérii pokusů o bombové atentáty, ze strany vlády (zejména ve spolupráci s Francií) pak byly zintenzivněny bezpečnostní akce, což vedlo k zatčení řady významných členů organizace.

            Tradičně konfrontačním tématem mezi PP a PSOE (a v daném případě i dalšími stranami) byla otázka reforem statutů autonomních oblastí. Nejkontroverznějším pak byl případ statutu Katalánska, který výrazně posílil pravomoci této autonomie. Jednání o statutu vedla ke krizi v katalánské vládní koalici socialistů, Katalánské republikánské levice (ERC) a Iniciativy pro zelené Katalánsko (ICV), když především ERC nebyla spokojena s malou ambiciózností návrhu. Na jeho konečné podobě se výrazně podepsala i opoziční nacionalistická Konvergence a jednota (CiU), zatímco proti návrhu nakonec vystupovali z odlišných pozic jen lidovci a ERC. Katalánským parlamentem schválený návrh byl následně v březnu a květnu odsouhlasen i Kongresem poslanců a Senátem a definitivně potvrzen katalánským referendem v červnu 2006.

            Proces přijímání nového statutu, krize v trojkoalici a její rozpad a rozpory mezi katalánskými socialisty a centrálou PSOE vedly k vyhlášení předčasných autonomních voleb, které se konaly v listopadu 2006. Zvítězila v nich CiU, ale nakonec musela zůstat znovu v opozici, protože socialisté, ERC a ICV obnovili „koalici poražených“. S novým statutem souvisí i požadavek na velmi výrazné zvýšení státních investic v Katalánsku, které není spokojeno s tím, že dostává méně peněz, než odpovídá jejímu podílu na tvorbě španělského HDP (pozn. v září 2007 pak úsilí katalánské vlády slavilo úspěch, což spustilo lavinu obdobných požadavků ze strany dalších autonomních oblastí Španělska - některé z nich mají být v rozpočtu na rok 2008 uspokojeny, jiné ne nebo jen částečně).

            Vládní politika posílení decentralizace a jednotlivých autonomií, resp. její pojetí teritoriálního modelu Španělska, bylo zdrojem napětí mezi PSOE a PP nejen v kontextu katalánského statutu. Podobné reformy byly zahájeny také v dalších autonomiích, přičemž největší pozornost přitáhly (opět kvůli různým sporným otázkám) statuty Valencie, Andalusie a Galicie. V prvních dvou případech byly po kompromisech PSOE a PP přijaty, v případě Galicie byly přípravy zastaveny pro nemožnost dohody mezi PSOE, PP a galicijskými nacionalisty. Andaluský statut byl potvrzen referendem v lednu 2007, které ale ukázalo výrazný nezájem voličů o toto pro centrální i andaluskou vládu tak prioritní téma (zúčastnilo se jen 36,3 % oprávněných voličů). Spícím, ale neustále „hrozícím“ tématem zůstala otázka nového autonomního statutu Baskicka – baskický premiér Ibarretxe trvá na tom, že centrální úroveň musí (podobně jako v případě Katalánska) respektovat dohodu vzešlou z baskického parlamentu, a odmítá variantu, že by svůj návrh v budoucnu změnil nebo vypracoval nějaký jiný.

            Rok 2006 i celá 1. polovina roku 2007 byly ve znamení postupného vyrovnávání volebních preferencí PSOE a PP ve všech relevantních průzkumech.

Zahraniční politika

            Španělská zahraniční politika v r. 2006 i v 1. polovině 2007 vycházela z tradičních priorit a zájmů.

           V rámci EU byl prioritou osud Ústavní smlouvy, přičemž Španělsko preferuje její oživení s tím, že případná jednání o její úpravě by z ní měla vycházet a měla by vést k jejímu rozšíření, nikoliv krácení. Nejvýraznějším projevem španělského postoje byla schůzka „přátel ÚS“ uspořádaná ze španělsko-lucemburské iniciativy v lednu 2007 v Madridu.

            Ve vztahu k Latinské Americe Španělsko nadále vycházelo ze své pozice člen EU majícího v LA nejsilnější zázemí a kontakty. Ačkoliv prioritou jsou vztahy se strategickými partnery (Argentina, Brazílie, Chile, Mexiko), nejvýraznějšími momenty byly kauzy znárodňování v Bolívii, otázka vývozu vojenských letadel do Venezuely a zejména španělská snaha o zlepšení vztahů s Kubou (ministr zahraničí Moratinos navštívil v dubnu 2007 Kubu, v září 2007 pak jednal na okraj Valného shromáždění OSN s kubánským protějškem F.Pérezem Roquem, kubánský ministr kultury A.Prieto navštívil Španělsko, v Havaně zasedaly Smíšená bilaterální komise a Společný výbor podnikatelů).

            Vztahy Španělska s USA jsou nadále poznamenány španělským stažením z Iráku ihned po nástupu premiéra Zapatera k moci. Na ministerské a nižší úrovni sice spolupráce nadále pokračuje, ale komunikace prezidenta Bushe a premiéra Zapatera je de facto nulová a úvahy o jejich bilaterálním setkání nejsou reálné.

            Tradičně aktivní bylo Španělsko ve vztahu ke Středomoří (prioritou je Barcelonský proces) a BV. Španělsko se snažilo aktivně přispět k řešení izraelsko-libanonského konfliktu a po jeho skončení vyslalo své jednotky do mise UNIFIL. Vrcholem španělských blízkovýchodních aktivit byla iniciativa k řešení situace na BV prezentovaná během španělsko-francouzského summitu v Gironě v listopadu 2006.

            Nejviditelnější aktivitou Španělska v Asii byla jeho účast na misi ISAF v Afghánistánu. Již na konci r. 2006 (např. na summitu NATO v Rize) ale Španělsko oznámilo, že nenavýší svou přítomnost v Afghánistánu. Debatu o angažování v Afghánistánu periodicky oživují úmrtí španělských vojáků (po USA má Španělsko nejvyšší ztráty, počítá-li se i nehoda dopravního letadla s navracevšími se vojáky). Vztahy s Asií a Tichomořím se obecně rozvíjejí v rámci vládního Plánu Asia.

            Zcela nové dimenze získala politika Španělska vůči subsaharské Africe a především zemím západní Afriky. Hlavním důvodem je pokračující rekordní nárůst ilegální migrace z těchto zemí a potřeba situaci řešit (zejména je neudržitelná situace na Kanárských ostrovech). Španělsko prosadilo tuto otázku na nejvyšší unijní úroveň, spoluiniciovalo rabatskou konferenci o migraci a rozvoji, posílilo bilaterální relace (s důrazem na rozvojovou pomoc a uzavírání a/nebo naplňování repatriačních dohod). Nová pozice subsaharské Afriky se odrazila také v přijetí vládního Plánu Afrika na roky 2006-2008. Vztah k subsaharské Africe a migrace budou nadále jedněmi z priorit Španělska v rámci EU.

            Prioritou španělské zahraniční politiky byla iniciativa Aliance civilizací, kterou inicioval premiér Zapatero na podzim 2004 a kterou pak přikryl GT OSN. Ten v prosinci 2006 prezentoval v OSN akční plán Aliance. Španělsko se snaží myšlenky a principy této iniciativy prosazovat na všech možných fórech, vč. EU, NATO, OBSE nebo Barcelonského procesu.

            Od začátku r. 2007 Španělsko převzalo předsednictví OBSE.

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Hlavou státu král Juan Carlos I., královskou rodinu dále tvoří královna Sofía de Grecia, následník trůnu Felipe de Borbón y Grecia, princ asturský, jeho manželka princezna Letizia, dcera následnického páru infantka Leonor a infantky Elena de Borbón y Grecia a María Cristina de Borbón y Grecia, dcery královského páru.

2.3. Složení vlády