Surinam

• 2.1. Stručná charakteristika politického systému
• 2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
• 2.3. Složení vlády

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Státní zřízení: konstituční demokracie
Ústava 30. 9. 1987
Nezávislost 25. 11. 1975

Moc ve státě:

Výkonná prezident Runaldo Ronald Venetiaan, viceprezident Ramdien Sardjoe, ministerský kabinet jmenovaný prezidentem. Prezident a viceprezident voleni Národním shromážděním s 2/3 většinou hlasů.

Zákonodárná jednokomorové Národní shromáždění s 51 členy, volené na 5tileté období, poslední volby 25. 5. 2005, příští volby v r. 2010.

Soudní kantonální soudy a Soudní dvůr jako apelační soud, soudci jmenováni doživotně

Politické strany vládnoucí koalice National Party of Suriname (NPS), Progressive Reform Party (VHP), Pertjaja Luhur, A-Combination, koalice General Interior Development Party (ABOP), Brotherhood and Unity in Politics (BEP) a Seeka

Další strany v NS - National Democratic Party (NDP), Democratic National Platform 2000 (DNP 2000), Alternative 1 (A1), Party for Renewal and Development (BVD), Javanese Indonesian Peasants Party (KTPI)

Surinam má systém demokracie založený na ústavě z r. 1987. Zákonodárná moc vlády je prováděna Národním shromážděním, které se skládá z 51 poslanců. Tito poslanci jsou voleni na 5 let. Národní shromáždění volí prezidenta 2/3 většinou. Pokud nedosáhne prezidentský kandidát takovéto většiny, je volen Lidovým shromážděním a regionálními zástupci.

Surinam je rozdělen do 10 distriktů.

Surinam získal nezávislost na Nizozemsku v r. 1975. V prvních letech byla země parlamentní demokracií a její první premiér Henk Arron byl znovu zvolen v r. 1977. V únoru 1980 došlo k vojenskému převratu, vojenská vláda svrhla demokraticky zvolenou vládu civilní, zrušila ústavu, rozpustila legislativu a nastolila vojenský režim. V r. 1982 vyvrcholil tlak na návrat k civilní vládě a v prosinci 1982 vojenské úřady tvrdě potlačily opoziční demokratické síly zatýkáním a pronásledováním opozičních lídrů, novinářů a odborových předáků. Po tomto krvavém zásahu došlo ke zrušení ekonomické a vojenské pomoci ze strany Nizozemska a USA a pokračující ekonomický pokles vyvolal ještě větší tlak na provedení změn.

V r. 1987 vojenská junta prosadila rezignaci civilního, téhož roku demokraticky zvoleného prezidenta a viceprezidenta. Tlak mezinárodního společenství a demokratických sil v zemi však donutil režim v r. 1991 k demokratickým volbám a v Národním shromáždění získaly křesla opoziční politické strany New Front Coalition, tvořená kreolskou National Party of Suriname, na hinduistické podpoře vytvořenou stranou Progressive Reform Party, javánskou Indonesian Peasant´s Party a Surinamese Workers Party. V r. 1991 byl zvolen prezidentem Runaldo Ronald Venetiaan, který je v čele státu i v současnosti.

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

• Prezident republiky: Runaldo Ronald Venetiaan

2.3. Složení vlády

• Viceprezident republiky: Ramdien Sardjoe
• Ministryně zahraničních věcí: Lygia L. I. Kraag-Keteldijk
• Ministr národních zdrojů: Gregory A. Rusland
• Ministryně dopravy, komunikací a turistiky: Alice H. Amafo
• Ministr kooperace plánování a rozvoje: Ricardo O. van Raveyswaay
• Ministr obchodu a průmyslu: Clifford Marica
• Ministr obrany: Ivan Ch. Fernald
• Ministr rozvoje školství a komunity: Edwin T. Wolf
• Ministr veřejných prací: Ganeshkoemar Kandhai
• Ministr domácích záležitostí: Maurits S. Hassankhan
• Ministr zdravotnictví: Celsius Waterberg
• Ministr sociálních věcí a bydlení: Hendrik S. Setrowidjojo
• Ministr financí: Humpfrey S. Hildenberg
• Ministr regionálního rozvoje: Michel Felisi
• Ministr zemědělství, živočišné výroby a rybolovu: Kermechend S. Ragoebarsing
• Ministr spravedlnosti a policie: Chandrikapersad Santokhi
• Ministr práce, technologie a životního prostředí: Joyce D. Amarillo-Williams
• Ministr fyzikálního plánování, zemní a lesní správy: Michael P. Jong Tjien Fa