Tádžická republika je unitární mnohonárodnostní stát. Podle ústavy je suverénním, demokratickým, právním, světským a unitárním státem s prezidentskou formou řízení. De facto jde o autoritativní prezidentský režim, obdobný jako v sousedních postsovětských státech. Prezidentem je Emomali (Šaripovič) Rachmon, dříve Rachomov. Jméno po otci je sice rusismus, ale při oslovení se používá ze zdvořilostních důvodů, obdobně jako v sousedních postsovětských státech. Nikdo se proti tomu neohrazuje.
Nejvyšším zastupitelským a zákonodárným orgánem je Parlament - Mažlisi Oli. Jeho volební období je pět let. Skládá se dvou komor, horní - Mažlisi Milli - Národní shromáždění a dolní - Mažlisi Namojandagon - Shromáždění zástupců. Mažlisi Oli funguje trvale, na profesionálním základě. Mažlisi namojandagon má 63 poslanců, kteří se volí na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Volba probíhá dvojím způsobem. 41 poslanců se volí v jednomandátových obvodech, v podstatě jde o většinový systém. 22 poslanců se volí podle kandidátek politických stran. Lidově -demokratická strana má zde 47 poslanců, komunistická 5, Strana islámské obrody má dva poslance a 9 poslanců je bezpartijních. V rámci této komory fungují tři parlamentní frakce - Lidově demokratická, komunistická a bezpartijní ( k vytvoření frakce je třeba nejméně 5 poslanců). Funkcionáři Mažlisi Namojandogan jsou:
Jména ostatních funkcinářů nebyla publikována a nepodařilo se je získat ani z jiných zdrojů.
25 poslanců horní komory - Mažlisi milli je voleno nepřímo, tajným hlasováním na společných zasedáních poslanců Horno-Badachšánské autonomní oblasti, zbývajících dvou oblastí, hlavního města Dušanbe, měst a okresů republikového podřízení. Zbývajících 8 senátorů jmenuje prezident. Doživotním členem horní komory parlamentu se může stát každý bývalý prezident Tádžikistánu, pokud to neodmítne. V současné době má Mažlisi Mili celkem 34 členů, t.j. 25 volených, 8 jmenovaných a prvního prezidenta Tádžikistánu, Kachchora Machkamova. Funkcionáři Mažlisi Mili jsou:
Politické strany jsou členy tzv. „Kongresu národní jednoty“ (obdoba naší dřívější Národní fronty).
Vývoj politického spektra stále pokračuje a stranická polarita společnosti se teprve formuje.
Kromě politických stran je v TR řada společenských či profesních hnutí, z nichž nejdůležitější jsou Odborová federace Tádžikistánu, Svaz tádžické mládeže, Svaz žen a Svazy veteránů, spisovatelů, umělců, skladatelů atd.
V zemi je rovněž přes 20 náboženských spolků a občin.
Deklaraci o suverenitě Tádžické republiky přijal Nejvyšší sovět Tádžické SSR dne 24. 9. 1990. Státní nezávislost vyhlásil Tádžikistán 9. 9. 1991.
Reakce jednotlivých vrstev společnosti na změny, k nímž začalo docházet poté, co se Tádžikistán zbavil moci svazového centra byla různorodá a způsobila, že se Tádžikistán začal postupně rozpadat na regiony, z nichž byla v době vzniku SSSR republika vytvořena. Rozpory mezi jednotlivými klany resp. regiony postupně přerostly v občanskou válku (1992–1993), jež si vyžádala oficiálně 50 tisíc, neoficiálně přes 150 tisíc lidských životů. Na první pohled se jednalo o boj mezi stoupenci světské moci a stoupenci islámské strany a národně-demokratického hnutí. Ve skutečnosti o tom, kdo je protivník nerozhodovala stranická, ale klanová (regionální) příslušnost. Po skončení občanské války vedení země oficiálně deklarovalo, že stoupenci světského rozvoje zvítězili nad těmi, kteří chtěli vybudovat islámský stát.
Po válce se opět prohloubily rozpory mezi regiony a dominantními klany a novou rovnováhu se nepodařilo nalézt. Výsledkem soupeření klanů bylo vypsání prezidentských voleb a referenda o návrhu nové tádžické ústavy, která byla přijata 6. 11. 1994. Ve všelidových prezidentských volbách byl prezidentem republiky zvolen Emomali Šaripovič Rachmonov.
Dne 26. 2. 1995 se v zemi uskutečnily parlamentní volby. Opozice účast ve volbách odmítla, takže ani volby problémy vzájemného vztahu mezi tádžickou vládou a opozicí nevyřešily.
Teprve po skončení 6. kola jednání mezi tádžickou vládou a sjednocenou tádžickou opozicí (STO) podepsal prezident Rachmonov a vůdce opozice S. A. Nuri Všeobecnou dohodu o nastolení míru a národní shody v Tádžikistánu (Moskva, 27. 6. 1997). „Mírová dohoda“ shrnovala výsledky dosavadních jednání a obsahovala závazek obou stran splnit všechny dříve dosažené dohody, zaměřené na úplné urovnání situace v zemi.
Hrozbu ukončení procesu národního usmíření se však podařilo překonat až sérií schůzek Rachmonov-Nuri, které vyvrcholily v polovině června 1999 dosažením rozhodujícího kompromisu v řadě problémových bodů. Vládní strana potvrdila křesla ve vysoké exekutivě pro další představitele STO a souhlasila s propuštěním posledních zadržovaných příslušníků opozice. STO se zavázala uvolnit všechna blokovaná území a stáhnout své ozbrojené skupiny do určených míst dislokace.
V průběhu léta 1999 pak bylo úspěšně ukončeno dobrovolné odzbrojení většiny bojovníků ozbrojené opozice v čele s vrchním velitelem Mirzo Zijejevem, který získal křeslo ministra pro mimořádné situace. Celkově bylo více než 4000 bojovníků začleněno do vládních silových struktur a 2500 demobilizováno. Vedení STO poté formálně rozpustilo svoje ozbrojené oddíly, čímž se uzavřela druhá etapa plnění Všeobecné dohody o míru. V Horno-Badachšánské oblasti proces odzbrojení byl v podstatě dokončen.
Nejvyšší soud Tádžikistánu vzápětí zrušil zákaz činnosti politických stran organizovaných na náboženském základě, čímž vláda legalizovala činnost opozičních politických stran, které byly součástí STO (Demokratická strana, Strana islámské obrody, hnutí Rastachez a Lali Badachšon). Tímto krokem byl vytvořen předpoklad k uskutečnění svobodných parlamentních voleb.
Na počátku září se vláda i Sjednocená opozice dohodly na termínu volby prezidenta a kompromisním znění návrhu změn a doplňků k Ústavě, které 77 % voličů podpořilo v průběhu ústavního referenda dne 26. 9. 1999. Ke změnám došlo v 27 ze 100 ústavních článků, z nichž nejdůležitějšími jsou zavedení dvoukomorového profesionálního (stálého) parlamentu, prodloužení prezidentského období ze čtyř na sedm let, právo na zakládání politických stran demokratického, ateistického i náboženského charakteru a změny v zákoně o volbách prezidenta. Dohodou byl stanoven termín prezidentských voleb (6. 11. 1999) a parlamentních voleb (únor a březen 2000).
Volby do dolní komory (Mažlisi namojandagon) tádžického parlamentu se uskutečnily 27. 2. 2005, tedy přesně na den 5 let po volbách v roce 2000. Volební účast byla 88 % oprávněných voličů (podle jiných zdrojů 92,6). Zvítězila s výrazným náskokem prezidentská Lidově demokratická strana Tádžikistánu, která získala celkem 51 poslanců. K prezidentu loajální Komunistická strana získala 5 poslanců a Strana islámské obrody 2 poslance, pět bylo bez politické příslušnosti. Další tři politické strany nepřekonaly 5 % bariéru potřebnou pro vstup do parlamentu (Demokratická strana Tádžikistánu, Socialistická strana Tádžikistánu a Sociálně demokratická strana.
Předvolební kampaň byla poznamenána řadou nedostatků a pochybení ve prospěch prezidentské strany.To bylo konstatováno ve společném prohlášení pěti politických stran ( s výjimkou Lidově demokratické).
OBSE konstatovala přílišnou angažovanost státní moci ve volbách, řadu nejasností ve volbách, z nich nejhmatatelnější byla skutečnost, že představitel rodiny vezme všem doklady totožnosti a jde sám hlasovat za všechny členy domácnosti.
Volby do senátu ( Mažlisi Milli) proběhly 24. března 2005. 25 členů bylo zvoleno, 8 jmenoval prezident. Jedná se o známé osobnosti, společensky známé a respektované nebo naopak oddané prezidentovi.
Prezidentské volby 2006
V listopadu 2006 se konaly prezidentské volby. Opětovně byl zvolen Emomali Šaripovič Rachmonov, od jara 2007 Rachmon. Část politického spektra je označila za demokratické, mj. komunisté, část za nedemokratické, mj. Strana islámské obrody. Mise OBSE zhodnotila volby a zkritizovala je ve všech ohledech, pozorovací mise států SNS byla mnohem shovívavější. Volby se vyznačovaly masovou účastí, alespoň v Dušanbe a okolí, s drtivou většinou pro stávajícího prezidenta. Nakonec získal něco přes 70% hlasů. Jak se k takovému výsledku došlo je ovšem záhadou.
Prezidentem Tádžické republiky je Emomali Šaripovič RACHMON , Tádžik. Na jaře 1990 byl zvolen poslancem Nejvyššího Sovětu Tádžické SSR a patřil k ortodoxní komunistické většině, která podporovala stranické vedení republiky. V dubnu 1992 spoluorganizoval komunistické protiakce vůči protestním mítinkům islamisticko-demokratické opozice. Po ústupcích vedení republiky opozici na jaře 1992 se vrátil do Kuljabské oblasti, kde se účastnil formování tzv. Národní fronty. V průběhu občanské války byl jedním z polních velitelů kuljabské strany. V listopadu 1992 byl zvolen předsedou Kuljabského oblastního sovětu a po odstoupení předsednictva Nejvyššího sovětu a vlády republiky byl spojenými silami kuljabského a chudžandského klanu zvolen 20. 11. 1992 předsedou Nejvyššího sovětu, který 27. 11. 1992 zrušil funkci prezidenta republiky.
Jako hlava parlamentu a státu dokončil v prosinci 1992 vytlačení opozičních oddílů z Dušanbe a v červnu 1993 zakázal většinu politických stran.
V r. 1994 předložil návrh nové Ústavy, který předpokládal obnovení funkce prezidenta. Dne 6. 11. 1994 v průběhu ústavního referenda a prezidentských voleb porazil jediného protikandidáta - představitele chudžandského klanu A. Abdulladžanova. Do nového parlamentu byla 28. 2. 1995 zvolena převážná většina prorachmonovských sil.
Dne 27. 6. 1997 v Moskvě podepsal s vůdcem Sjednocené tádžické opozice S. A. Nurim Všeobecnou dohodu o nastolení míru a národní shody v Tádžikistánu.
Ústavní referendum 26. 9. 1999 ustanovilo sedmileté prezidentské období a dvoukomorový parlament.
V listopadu1999 byl opětovně zvolen prezidentem Tádžické republiky. V listopadu 2006 byl zvolen znovu.
Podle Ústavy Tádžikistánu vykovává prezident následující pravomoci (viz čl. 64, 69 - 71 Ústavy):
Výkonnou moc v zemi vykonává vláda jmenovaná prezidentem. Složení vlády ke dni zpracování této zprávy je následující:
Návštěvníci webu cundr.cz vložili k tomuto státu:
Chcete umístit vlastní banner? Kontaktujte nás.
!!6.den Ráno vstáváme trochu dříve a jen co se zabalíme, zaplatíme dědovi oněch zbývajících 30 hřiven, vydáváme se na pouť k jezeru. Jsou to zhruba 2 kilometry v docela pěkným...
Čtěte více z deníku Siněvirská koliba, Siněvir, Koločava, Natálka, Nikola Šuhaj (Zakarpatská Ukrajina - den 6. a 7.)
Více z podcastu
Více ze sekce odkazy
Reklama: