Turecko

• 2.1. Stručná charakteristika politického systému
• 2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
• 2.3. Složení vlády

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Vnitropolitické události v roce 2006 byly ovlivněny tenzí mezi vládou AKP, konzervativní strany s islamistickými kořeny, a sekulárním establishmentem (armáda, prezident). Hlavními vnitropolitickými i zahraničně politickými tématy byly jednoznačně otázky spojené se vstupem Turecka do EU, problematika PKK a vývoj na Blízkém východě.

Po negociacích v závěru roku 2005 se turecká vláda v roce 2006 soustředila na zlepšení obrazu EU v očích turecké veřejnosti, neboť podpora vstupu Turecka do EU klesla v průběhu roku na historické minimum 35 procent. Druhé pololetí roku 2006 se neslo ve znamení sílícího očekávání a diskuzí o tzv. „train crash" v důsledku neimplementace Dodatkového protokolu ze strany Turecka. Turecká vláda i parlament přijaly v rámci harmonizace s acquis desítky zákonů, které je ovšem z technických, finančních i politických důvodů, mnohdy obtížné realizovat v praxi.

I přes mnoho kritických okamžiků, od dramatického otevření první negociační kapitoly, přes vydání hodnotící zprávy EK až po prosincové rozhodnutí Rady zmrazit v důsledku neplnění Dodatkového protokolu Tureckem 8 negociačních kapitol, znamenal rok 2006 zásadní přelom v přístupu TR k negociačnímu procesu. Především díky konstruktivnímu přístupu EK a předsednických zemí se podařilo udržet Turecko ve vyjednávacím procesu.

Druhé čtvrtletí roku 2007 bylo v Turecku ovlivněno volbou nové hlavy státu a s ní spojenými problémy legislativní, politické i společenské povahy. Neúspěch volby kandidáta vládnoucí AKP, ministra zahraničí Abdullaha Güla, vyústil, po období silného společenského napětí, ve vypsání předčasných parlamentních voleb. Ty se uskutečnily
22. července. Ze stínu vnitropolitického dění dokázaly vystoupit jen otázky spojené s bojem proti PKK a diskuze o případné přeshraniční operaci. Naopak upozaděna zůstala agenda EU, a to i přes otevření tří a zablokování jedné negociační kapitoly Francií. V ekonomické oblasti bylo nejpozoruhodnějším jevem posilování turecké liry v období hluboké politické krize,které je výsledkem přísné monetární politiky Centrální banky a snahy snižovat inflaci maloobchodních cen (CPI) výhledově na úroveň 4 % ke konci roku 2007.

V předčasných parlamentních volbách zvítězila dle očekávání vládní AKP. Přestože jí analytici předvídali pokles preferencí, získala o 12 procent více hlasů než v roce 2002.  Na druhém místě se umístila sociálně-demokratická sekulární Lidová republikánská strana (CHP), která si polepšila o více než jedno procento. Nově do parlamentu vstupují také nacionalisté, jejichž Strana národního hnutí (MHP) jako třetí a poslední politické uskupení překonala desetiprocentní hranici pro vstup do parlamentu, když získala čtrnáct procent hlasů.

I přes svůj úspěch u voličů si AKP díky systému přepočítávání hlasů na poslanecké mandáty a vstupu dalších dvou politických stran a 27 nezávislých kandidátů do parlamentu pohoršila. V novém 550-členném zákonodárném sboru ji reprezentuje 340 poslanců, což je o 23 méně než doposud. CHP, která si udržela stabilní voličskou podporu, ztrácí dokonce 66 mandátů a bude reprezentována 112 poslanci. Nacionalistická MHP získala 71 křesel a nezávislí (pro-kurdští) kandidáti 27 mandátů.

Dne 9. srpna 2007 byl v prvním kole většinou 450 hlasů z 535 přítomných zvolen novým předsedou tureckého Velkého národního shromáždění kandidát AKP Köksal Toptan. Toptan získal podporu i hlavní opoziční strany CHP, levicové DSP a kurdské DTP.

V prvním povolebním prohlášení předseda vítězné AKP a dosavadní premiér Erdo?an potvrdil, že bude respektovat republikánské principy sekulárního státu a vyzval k národní jednotě. Erdo?an bude i nadále pokračovat v ekonomických a demokratizačních reformách a usilovat o vstup Turecka do EU. Uvedl také, že bude nutné přijmout nezbytná opatření proti PKK.

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Dne 16. 5. 2000 byl na sedmileté funkční období zvolen prezidentem Ahmet Necdet Sezer (dříve předseda Ústavního soudu), jenž je společností vnímán jako zastánce sekularistického státního zřízení. Sezer je podle průzkumů veřejného mínění dlouhodobě nejoblíbenějším politikem. V dubnu 2007 se uskuteční prezidentské volby.

Dne 28. srpna 2007 byl ve třetím kole zvolen 11. prezidentem Turecké republiky dosavadní ministr zahraničí Abdullah Gül, který obdržel 339 z 448 hlasů přítomných poslanců. Sabahattin Çakmako?lu z  nacionalistické MHP získal 70 a Tayfun Içli z levicové DSP 13 hlasů. Celkem 24 hlasovacích lístků bylo neoznačených a 2 neplatné. Opoziční CHP volbu, tak jako i všechna její předchozí kola, bojkotovala.

          Ve své inaugurační řeči se Gül přihlásil k principům sekularismu, demokracie, právního státu a sociální spravedlnosti a zdůraznil význam zachování těchto principů v zemi, která leží ve specifické geografické oblasti. Gül přislíbil nestranný přístup ke všem částem turecké společnosti, přičemž vyjádřil důležitost, kterou přikládá budování důvěry občanů v demokratické instituce. Neméně významné je zachování všech svobod a lidských práv, včetně svobody slova a vyznání a rovnosti pohlaví.

          Zvláštní pozornost Gül věnoval vstupu Turecka do EU, přičemž znovunastartování politických i ekonomických reforem označil za imperativ. Dle Güla se politická atmosféra v Evropě může vždy změnit, reformy proto musí Turecko činit především kvůli sobě a svým občanům. Gül znovu zopakoval myšlenku, že Ankara může „otevírat“ a „uzavírat“ kapitoly sama, bez ohledu na rozhodnutí Bruselu. Pokud Turecko splní všechny požadavky a bude připraveno na vstup, přijme nezávislé rozhodnutí, zda skutečně chce do Unie vstoupit.

          Gül v projevu dále zmínil odhodlání Turecka bojovat proti terorismu, který napadá teritoriální integritu země,  zároveň však zdůraznil význam aktivní zahraniční politiky. V této souvislosti přislíbil dále budovat vztahy s turkickými národy i všemi ostatními zeměmi.

          Projev je místními médii i diplomatickým sborem hodnocen velmi pozitivně, zároveň si však některá HSP všímají relativně častých odvolávek na Boha, což není v Turecku tak obvyklé.

2.3. Složení vlády

(25 členů + premiér; všichni AKP – v závorce uvedena partnerská ministerstva ČR)

1.   Recep Tayyip Erdo?an        předseda vlády

2.   Cemil Çiçek                        vicepremiér a státní ministr  vztahy s parlamentem, boj proti terorismu, reforma státní   správy

3.   Hayati Yaz?c?                      vicepremiér a státní ministr, Celní správa

4.   Naz?m Ekren                       vicepremiér a státní ministr, Státní plánovací komise, Statistický úřad, GAP, bankovnictví

5.   Mehmet Ayd?n                    státní ministr (MŠMT), věda a výzkum, sdělovací prostředky

6.   Murat Başeskio?lu              státní ministr (MPaO), vztahy s odborovými organizacemi ve státním sektoru, regulace trhu s alkoholem a tabákovými výrobky

7.   Kürşad Tüzmen                  státní ministr (MPaO), zahraniční obchod, Eximbank

8.   Nimet Çubukçu                  státní ministryně (MPSV), postavení žen, dětí a zdravotně postižených

9.    Mehmet Şimşek                  státní ministr (MF), Centrální banka, finanční otázky státu

10.    Mustafa Sait Yaz?c?o?lu     státní ministr (ministryně pro LP a národnostní menšiny), turecké menšiny v zahraničí, vztahy s turkickými státy,

Rada   pro náboženské otázky

11.    Faruk Nafiz Özak            ministr veřejných prací a bydlení (MMR)

12.    Kemal Unak?tan               ministr financí (MF)

13.    Hilmi Güler                      ministr energetiky a přírodních zdrojů (MPaO)

14.    Hüseyin Çelik                   ministr školství (MŠMT)

15.   Ali Babacan                      ministr zahraničních věcí a hlavní vyjednavač (MZV)

16.     Mehdi Eker                     ministr zemědělství a záležitostí venkova (MZe)

17.     Veysel Ero?lu                  ministr životního prostředí a lesnictví (MŽP)

18.    Zafer Ça?layan                ministr průmyslu a obchodu (MPaO)

19.    Ertu?rul Günay                 ministr kultury a turismu (MK)

20.    Beşir Atalay                     ministr vnitra (MV)

21.    Mehmet Ali Şahin            ministr spravedlnosti (MS)

22.    Vecdi Gönül                    ministr národní obrany (MO)

23.    Faruk Çelik                     ministr práce a sociálního zabezpečení (MPSV)

24.    Binali Y?ld?r?m                  ministr dopravy (MD)

25.    Recep Akda?                  ministr zdravotnictví (MZd)